Jak si říct o evropské peníze

Ministerstvo školství poslalo ředitelům škol šablony, které by jim měly pomoci získávat evropské peníze například na asistenty pedagoga. Zaplať pánbůh za ně, i když i z nich bude nejspíš některé ředitele škol bolet hlava. Možná by proto ani neměli číst rozsáhlý úvod „věcného výkladu“, v němž se píše například o vlivu výběru šablon na horizontální zásady projektu. Pro představu: „U každé z horizontálních zásad lze volit ze tří úrovní tohoto vlivu:

1. cílené zaměření na horizontální princip

2. pozitivní vliv na horizontální princip

3. neutrální k horizontálnímu principu.“

Jak jednoduché! A lidské!

Společnost Scio, která pečlivě sleduje trendy ve vzdělávání, upozornila na svých stránkách na přednosti takzvaného coteachingu, konkrétně na spolupráci učitele a žáka při výkladu. Vtip spočívá v tom, že pedagog si vybere jednoho nebo dva žáky, kteří sami rozhodnou, jak nejlépe předat tu kterou látku ostatním. Někdy dokonce sami udělají přípravy, vyberou nejvhodnější příklady k pochopení tématu, a zatímco učitel sedí v lavici a dává pozor, prezentují je spolužákům. Občasná výměna rolí údajně svědčí oběma stranám. Někteří vidí úskalí v odbíhání od témat školských osnov nebo v přílišné dominanci jen některých studentů. Pokud se ale koncept dobře zorganizuje a žáci se v rolích zprostředkovatelů dostatečně střídají, není důvod coteaching odmítat. Je totiž známo, že člověk se nejvíc naučí, když musí učit někoho jiného. Méně známé je, že učit by se mohli i učitelé. A klidně i od svých žáků.

Vposlední době je občas slyšet názor, že lepší službu než prodloužení povinné školní docházky na jejím začátku, tedy směrem k pětiletým dětem, by zejména žákům z nepřizpůsobivých rodin udělalo prodloužení na jejím konci, tak aby museli zůstat ve vzdělávacím procesu aspoň do šestnácti a nekončili předčasně na úřadech práce. Kupodivu ale nikdo nepřipomíná, že by to byl návrat ke školské reformě ze sedmdesátých let. Těžko říct, jestli komunistická strana při jejím zavádění myslela například na Romy, což bychom jí koneckonců neměli vyčítat. Nejspíš měla v tomto případě úmysl dobrý, jenže se to moc neosvědčilo. Praxe ukázala, že střední školy mají být založeny na oboustranné dobrovolnosti. Žáci, kteří si je zvolili, tam mají chodit proto, že chtějí, a školy je mají vzdělávat proto, aby viděly výsledky. A ne že nemohou vyhodit například notorického záškoláka nebo multipětkaře, protože plní povinnou školní docházku. Otázka je, jestli by totéž nemělo platit i pro mateřské školy, přesněji pro jejich nyní už povinný poslední ročník.

Tak nám potopili protikuřácký zákon. To znamená, že až budeme v létě hledat v malých českých městech nekuřácký lokál, kde bychom se s dětmi najedli, opět neuspějeme, protože je v něm, na rozdíl od kuřáckého, plno. Majitelům to kupodivu nevadí. Ani politikům. Že, ANO?