Zkusme učit, možná je to to, co chceme
Na Karlově univerzitě vzniká spolek studentů neučitelských oborů, kteří si myslí, že předávat vědomosti je skvělé
Nešli studovat pedagogickou fakultu, ale molekulární biologii, filozofii, knihovnictví nebo sociální vědy. Přesto je učení zajímá a rádi by si je nejen vyzkoušeli, ale poskytli takovou možnost i dalším. Sandra, Jana, Václav, Aneta a jejich
spolek Výluka.
LN Jak ta iniciativa vznikla?
Před dvěma lety jsme byli v Londýně na výletě a potkali jsme se tam s paní, jejíž dcera právě procházela ročním programem „Teach first“. Prý aby se rozhodla, jestli bude učit, nebo se na to nehodí. To nás zaujalo. Když jsme přijeli domů, hledali jsme nějaký podobný projekt u nás, ale zjistili jsme, že tu nic takového nefunguje.
JANA:
LN Vysvětleme, že programy jako „ Teach First“nebo „Teach for All“mají přivést do regionů, kam normálně nikdo moc nechce, na rok nebo dva roky nejlepší absolventy vysokých škol, případně odborníky z praxe, aby pozvedli tamní školství a při tom se sami něco naučili. (Funguje to i na Slovensku.) Tušíte, jakou mají ti lidé motivaci, jestli je to věc charity, dobrodružství, nebo výdělků?
Motivace je zřejmě různá. Podle toho, co se nám podařilo zjistit, je v některých zemích běžné, že si člověk před tím, než se vrhne například do byznysu, vyzkouší něco, co má sociální přesah. Aby někde prospěl a měl povědomí o sociální realitě, ale třeba i proto, aby zjistil, jestli by ho bavilo učit. Ten program je každopádně zajetý.
SANDRA:
LN Takže vy jste se rozhodli zavést ho u nás?
My jsme měli napřed takovou představu, že založíme neziskovku. Ale kamarád, který působí v Open Society Fund, nás upozornil, že s naší vytížeností na něco takového nemáme, protože neziskovka je náročná. Takže jsme se rozhodli založit zatím studentský spolek, který bude oslovovat studenty Karlovy univerzity, protože my jsme z Karlovky. A až to vyzkoušíme, mohli bychom nabízet příležitosti i studentům jiných vysokých škol, případně maturantům.
JANA:
LN Vy chcete oslovovat i středoškoláky?
Vycházíme z analýz, které říkají, že na pedagogické fakulty se spousta uchazečů hlásí jenom proto, že se tam, jak se domnívají, snadno dostanou, a ne proto, že by je učitelské povolání lákalo. Ostatně i my jsme si podávali přihlášku na peďárnu jako pojistku, kdybychom se nedostali na tu filozofii nebo přírodovědu. A myslíme si, že kdybychom tu učitelskou zkušenost zprostředkovávali studentům z maturitních ročníků, někteří by si třeba řekli – ty jo, tohle není vůbec špatný nápad. A na pedagogickou fakultu by šli opravdu proto, že by tam chtěli učit.
VÁCLAV:
LN Nazvali jste ten svůj spolek „Výluka“. Proč?
To „l“je v závorce, takže je to vlastně „výuka“ale nejen, „výluka“taky. Jako že my, sami studenti nepedagogických oborů, jsme vlastně vyloučeni z možnosti vyzkoušet si učení.
Pak to znamená i něco jako vytržení ze stereotypu. Protože my bychom rádi, aby to na školách, kam přijdeme, trochu vytržení ze stereotypu bylo. Možná by to mohlo být vytržení ze stereotypu i pro jejich stálé učitele. Už jenom kvůli tomu, že se u nich ve škole objeví mladí nadšenci, kteří sice nemají žádný teo-
VÁCLAV: SANDRA:
Aneta Martínková, Jana Fryzelková, Sandra Feyglová a Václav Vidím.
retický základ, jak učit, ale vlastně jim učení přijde super. Zatím stavíme na malém kolektivu, ale oslovujeme i další lidi.
LN Vy už jste začali s jednou základní školou spolupracovat. Jak jste si ji vybrali?
Díky kamarádovi, který se angažuje v inkluzivním školství. On nás seznámil s Vladimírem Fojstem ze Základní školy Poběžovice. Právě ředitele napadlo, že bychom k nim mohli přijet a zůstat aspoň týden. Říkal, že nemá cenu přijít na den nebo třeba jen na nějaké doučování, což byl náš původní záměr.
Poběžovice leží v bývalých Sudetech, kde jsou i takzvané vyloučené lokality. Pan Fojst se tam poměrně úspěšně snaží o inkluzívní vzdělávání, což nás zajímalo.
JANA: VÁCLAV:
LN Připravovali jste se nějak?
Ano, sedli jsme si s psychologem a mluvili jsme s ním o tom, jak děti zaujmout a co by mohlo při výuce nastat, abychom věděli, jak reagovat.
SANDRA:
LN Jak to v těch Poběžovicích probíhalo?
Když jsme tam přijeli, ředitel nás ubytoval u sebe. Dohodli jsme se, že se budeme první den trochu rozkoukávat, druhý den přijde na řadu takzvaný náslech. Že nám ukáže, co a jak funguje v předmětech, které nás zajímají, případně zkusíme asistovat. A koncem týdne si nějaké hodiny odučíme už každý sám. Jenže ten plán nám vůbec nevyšel, což bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Druhý den přišla totiž sněhová vánice a několik učitelů se nedokázalo dostat včas do školy, takže jsme museli jít suplovat. Pak už jsme byli aktivní pořád.
VÁCLAV:
LN Co jste dělali jinak než tamní učitelé?
Spíš co jsme chtěli dělat jinak. Konkrétně já jsem zažil v hodině němčiny šok. Studoval jsem na filozofické fakultě germanistiku a jaksi jsem předpokládal, že tenhle jazyk bude v bývalých Sudetech na slušné úrovni. Tak jsem si s sebou vzal velký výkladový slovník, abych dětem ukázal, co všechno se z něj můžou dozvědět. A taky jednu německou knížku, že si z ní budeme číst. Na místě jsem ale zjistil, že realita je jiná, než jsem doufal, a nakonec jsem skončil u obyčejného časování: ich bin, du bist...
VÁCLAV:
LN Čili u učitelské rutiny...
No jasně. Nejspíš jsem úplně zapomněl, jak to na základce chodí.
VÁCLAV:
LN Nedojdete nakonec všichni k tomu, že ti učitelé, na které si mnozí tolik stěžují, postupují jediným možným způsobem naučeným na pedagogických fakultách?
Já si myslím, že nejde jen o to, jak jsou ti učitelé připravováni, ale o to, jaké jsou individuality a jak sami chtějí učit, jakou mají motivaci. Na každou třídu může taky platit něco jiného, protože její složení může být jiné. Důležité je rozklíčovat, co ty děti potřebují. Když jsme s Václavem zkusili učit občanskou výchovu, rozdělili jsme si tu třídu na dvě skupiny a to bylo skvělé, protože to si pak s těmi dětmi můžete tak trochu hrát. Pořád totiž nejvíc platí Komenského škola hrou.
SANDRA:
LN Jak se vám učila třeba matematika?
Vmatematice bylo důležité, že u žáků, kteří měli studijní individuální plán, byl asistent. To bylo pro mě velkou oporou, protože jsem věděla, že je tam někdo, kdo těm, kdo úplně nezvládají, pomůže. Možná mi pomohlo i to, že jsem byla nová tvář a většina dětí proto dávala víc pozor. I když nechci říct, že jindy nedávají. Matematikářka, kterou tam mají, je skvělá.
JANA:
LN Myslíte si, že by se měla třeba matematika nebo čeština učit jinak, než se učí? Nebo než jste se učili vy jako žáci?
Mně přijde absurdní, že chceme po dětech, aby si pamatovaly něco, co už si nepamatují učitelé jiných předmětů. Že chceme třeba z dějepisu něco, co neumí ani kolega fyzikář nebo angličtinář. A že chceme, aby všichni znali všechno stejně. Přitom každý žák je jiný, má jiné předpoklady a ambice. Taky se domnívám, že důležitější než zapamatování je pochopení.
SANDRA:
LN Co si myslíte o tom, že se čtyři roky dělá jen větný rozbor.
Pozor, já nemyslím, že jsme v pozici lidí, kteří přišli zreformovat školství. My jsme spolek, který chce lidem, co nemají bezprostřední možnost praxe, tu praxi nějakým způsobem zprostředkovat. Problémy, které ve škole v současné době jsou, budou nejspíš systémové a pochybu-
VÁCLAV:
ju, že jsme schopni jako spolek, který má zatím pár členů, tyhle systémové věci měnit.
Na druhou stranu tím, že lidem zprostředkujeme praxi, jim chceme dát i možnost, aby si uvědomili, co jim na systému vadí, a šli to měnit.
Naše pozice je spíše motivační a akcelerační. Jde nám o to lidi nadchnout. Nadchnout studenty, aby šli učit.
SANDRA: ANETA:
LN Ale v tom naše legislativa nepedagogům jak známo brání.
Nám jde o to, aby naši studenti zkusili učit. A pokud se nám povede nasměrovat řekněme dvacet lidí na pedagogické fakulty nebo na pedagogické minimum, a dostaneme tak dvacet učitelů, kteří chtějí učit lépe, tak to je pro nás největší cíl. Neříkáme, že jsme řešení, ale mezičlánek. Pro mě jako studentku fakulty sociálních věd je zajímavá ještě jedna věc, a to fakt, že existuje předmět mediální výchova. Tu by podle mého názoru měli učit odborníci dejme tomu z Institutu komunikačních studií. Myšlenka jít učit jako odborník je ale tak strašně nerozšířená, že málo lidí napadne. Přitom na pedagogických fakultách se mediální výchova nestuduje, a tak se učí, jen aby byla.
Tady se ta škola točí pořád okolo modelů sto padesát let starých a jediné, co se dělá, je, že se někde maloučko oříznou a někde se něco přilepí, ale každý se bojí přijít s něčím novým. Proto může být dobré, že člověk, kte-
ANETA: VÁCLAV:
rý nemá zkušenost, ale zároveň není sežranej tím systémem, tak vlastně namotivuje jak sám sebe, tak děti, tak ty učitele. Pro nás bylo v těch Poběžovicích zásadní, jak na nás reagovala sborovna. Bylo vidět, že naše přítomnost je pro učitele nabuzující. Viděli náš zápal, ale i to, že jsme se nebáli jít trochu jinak než oni.
LN Tím ale popíráte svoje „nejsme od toho...“
Nejsem od toho, abych reformoval shora, ale zdola – proč ne?
VÁCLAV:
LN Myslíte, že neškodí obejít pedagogické fakulty?
Obejít ne, my chceme lidi naopak motivovat, aby si udělali pedagogické minimum nebo, v případě středoškoláků, šli třeba na ten peďák.
SANDRA:
LN Jaký byl váš první dojem z integrované výuky v těch Poběžovicích? Říkám záměrně první dojem, protože víc jste za ten týden nemohli získat. Je pro děti, které mají nějaký handicap, lepší, když jsou v jednom kolektivu s ostatními, nebo se jim věnovat zvlášť?
Záleží na tom, jak moc závažné má to dítě postižení. Jako člověk si myslím, že je potřeba děti začleňovat.
Já měla třídu s třiceti dětmi, z nichž devět, tedy třetina, měla individuální plán. Ale to neznamená, že měly vždycky mentální handicap. Některé se prostě jen přistěhovaly a potřebovaly se adaptovat.
VÁCLAV: JANA:
LN Jde o to, jestli některé děti příliš náročným učivem trochu netrápíme.Vždyť některé příklady třeba pro osmou třídu nevypočítají snadno ani dospělí s vysokoškolským vzděláním.
Myslím, že nejde ani tak o učivo jako o míru složitosti. Já měla v té šesté třídě na matematiku dva asistenty. Někteří žáci dostávali příklady navíc, děti s individuálním plánem toho dělaly míň, ale většinou se s asistentem dostaly ke správnému výsledku.
Mně přijde docela absurdní, že chceme po dětech, aby si pamatovaly něco, co už si nepamatují učitelé jiných předmětů
JANA:
LNVy jste přišli na rozhovor čtyři. Je zájemců o učení víc?
Teď se nám přihlásilo šestnáct zájemců o výuku, což znamená čtyři výjezdy po čtyřech studentech.
SANDRA:
LN A ze strany škol zájem je?
Momentálně ho registrujeme od pěti škol. Ale jsme teprve na začátku. Taky potřebujeme sehnat trochu peněz na cestovní výlohy.
JANA:
On ten týden sám o soběmoc neznamená. Naším cílem je, aby si studenti, co projdou Výlukou, zachovali kontakt se školou, kde byli, a aby se vzájemně obohacovali.
VÁCLAV: