Zažívá Západ svůj „výmarský moment“?

Jochen Bittner, politický editor německého časopisu Die Zeit, se v článku pro The New York Times táže, jestli Západ – tedy euroatlantický prostor – dnes prožívá svůj „výmarský moment“, tedy chvíli, kdy Německo začalo opouštět liberální demokracii.

Podle Bittnera Donald Trump ani Norbert Hofer rozhodně nejsou Adolf Hitler. Německá zkušenost 30. let ale vypovídá leccos o tom, jak mohou liberální demokracie sklouznout k antiliberalismu. Podle autora tu byly čtyři trendy, které vedly tehdejší společnost k odmítnutí demokracie, známé jako Výmarská republika. Byla to ekonomická krize, ztráta důvěry v instituce, společenské ponížení a hrubé politické chyby spojené s chaosem.

Černý pátek roku 1929 odstartoval globální krizi. V USA to bylo velmi špatné, ale v Německu mnohem horší. Průmysl se zmenšil za tři roky o polovinu, akcie ztratily dvě třetiny hodno- ty. Vysoká inflace, pak deflace, nezaměstnanost. A vláda vypadala, že netuší, co s tím dělat.

Do toho začala modernizace 20. let ohrožovat tradiční hodnoty. Ženy začaly chodit do práce i na večírky, volit a spát, s kým chtějí. Prohlubovala se propast mezi pracující třídou a kosmopolitní městskou avantgardou. Do toho přišla krize, tradicionalisté vinili z chaosu elity a v masách začala růst touha po silném vůdci.

Někteří lidé se domnívají, že Hitler se do Německa tak nějak vplížil, že příliš málo lidí odhadlo nebezpečí. Ve skutečnosti dostatek mainstreamových politiků rozeznal nebezpečí, ale nepodařilo se jim ho zastavit. Někteří ani nechtěli. Konzervativní politici a šlechtici se třeba domnívali, že Hitler bude jejich užitečný idiot.

Finanční krize po roce 2008 nebyla jistě tak bolestivá jako velká deprese. Ale efekty jsou podobné. Desítky mili- onů lidí se ocitly kvůli pádu bank a cen nemovitostí v problémech. Proč politici umožnili bankéřům chovat se jako kriminálníci? Proč zachránili banky, ale nechali padnout mnohé podniky? Proč politici vítají miliony imigrantů? Jsou tu separátní pravidla pro elity, definované hypermoderním liberálním světonázorem, který ale popouzí dělnickou třídu a její tradiční hodnoty.

Podpora protisystémových hnutí v USA i v Evropě je symptomem kulturního šoku a odporu proti globalizované postmodernitě, která se podobá odmítnutí modernity v 30. letech. Masy dnes tvrdí, že liberální demokracie zašla příliš daleko a vytvořila ideo- logii pro elity na úkor všech ostatních. Marine Le Penová říká, že normální lidé jsou „neviditelní a zapomenutí“.

Tolik výtah z podnětného Bittnera. Rozdílů a podobností je skoro bezpočet, ale je nesmírně užitečné se tím zabývat. Je určitě podnětné, že se hledají příčiny poptávky po populistech či autoritářích. Všimněme si, že se obecně přeceňuje nabídka – objevil se hřmotný Trump, který si říká, co jen chce. Establishment se domnívá, že stačí Trumpa oslabovat nejrůznějšími skandály a kauzami. Pokud ale tradiční politici nepochopí, proč ta poptávka vůbec vznikla, může to dopadnout i tak, že prohrají.

Jak se jmenuje zásadní rozdíl oproti dnešní době? Troufám si tvrdit, že pro nás je to Evropská unie a ekonomická a institucionální provázanost, kterou vytváří. Nebýt EU, byl by příklon k neliberalismu autoritářství v Polsku a Maďarsku mnohem silnější. Nenávist k elitám, které byly u moci vystřídány, zavilá posedlost pomstou, hluboce rozdělená společnost – to vše ještě relativně drží na uzdě EU.

Jak spolehlivé nebo naopak papírové je NATO, bychom viděli po případném vítězství Trumpa, který chce za americkou ochranu tvrdě platit. A na příkladu Turecka vidíme, že NATO před úprkem k autoritářství nechrání. Dobrou zprávou je, že neliberální země jako Rusko a Turecko předvádějí skutečně velmi mizerné, nepříkladné a nelákavé ekonomické výsledky.

Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost