Tolik štěstí! Bravo, „Čehoslovačka“

Ježiši, promiňte! Fanouškům, kteří na záhřebský stadion Maksimir přijeli ze Slovenska a stáli o stupínek výš, však facky utržené mokrou československou vlajkou na žerdi nevadily. „Neomlouvej se a mávej!“

Záhřeb už před semifinálovým zápasem s Nizozemskem v čele s Cruyffem, Neeskensem či Krolem skrápěl déšť. Ale sympatie domácích byly brzy na straně Čechoslováků. „To vám nemohu sdělit,“citovaly místní noviny nizozemského kouče Knobela, který tajil sestavu úřadujících vicemistrů světa do poslední chvíle.

Zato Václav Ježek s tím na předzápasové tiskovce problém neměl. „Pište si: Viktor – Pivar- ník, Ondruš, Čapkovič, Gőgh – Pollák, Dobiaš, Móder, Panenka – Masný, Nehoda.“

A zmíněný déšť? Deštníků měli příznivci z Československa pramálo, záchranou byly igelitové tašky na hlavách.

Ale kdo igelit neměl, vůbec mu to nevadilo!

Ten zápas se totiž stal zážitkem na celý život, takže skupina Čechoslováků, schovaná pod vlajícími prapory, pytlíky a výpary ze slivovice, kterou v dešti a chladu dodávali kamarádi ze Slovenska, zůstávala paf. A zůstala až do konce, byť při závěrečné show střídajícího Františka Veselého, který zápas rozhodl, se už z hrdel dral jen neartikulovaný chrapot.

Paf zůstala i nizozemská přesila, která asi nemusela řešit trable s výjezdem do kapitalistické ciziny. Tam se Jugoslávie, ač se ve školách učilo, že je komunistická, rozhodně počítala. V šoku byli i Chorvati, tehdy prostě Jugoslávci. Štěstí na straně menšiny na tribuně k stání nebralo konce, všichni si mysleli, že větší blaho už jim fotbal přinést nemůže.

Omyl!

Hrdost fanouška, který ve čtvrtek ráno vypochodoval ze stařičkého bělehradského nádraží s vlajkou, podpořil potlesk dělníků s lopatami a krumpáči. „Bravo, Čehoslovačka!“Jenže večer nastal konec světa: Jugoslávie prohrála s Německem. V tu ránu měl Ježkův tým o tisíce příznivců víc. „Ve finále nás musíte pomstít!“

Na bělehradském stadionu Marakana to vřelo, byť hluboký kotel zaplnilo „jen“třicet tisíc lidí. Ale tribuny se překřikovaly dlouho před výkopem, místní se rychle naučili skandovat „Do toho!“.

Znovu to bylo neuvěřitelné. Panenka, Ondruš a spol. úplně bez respektu z mistrů světa a Evropy útočili! Při gólech Švehlíka a Dobiaše už fanoušci opět jen sípali.

V prodloužení ulétlo sousedovi „srdíčko“od kravského zvonu a uhodilo jednoho Jugoslávce do zad. Promiň, zvoneček, fandíme, rozumíš? Před penaltami nám přinesl dvě piva a učil se zpívat „Kolíne, Kolíne“.

A když Hoeness přestřelil a Panenka provedl tu rošťárnu? To je to skákání po tribuně. To je ten příběh.

Už jste viděli několik desítek fanoušků, kteří skáčou po tribuně jako blázni? Stalo se to po bělehradském finále ME v roce 1976. Mělo to však příběh. Jak senzační zlato prožíval český příznivec?