Černá komedie zákonných opatření
Prosazení nepřijatelného pravidla v legislativě může vyvolat i kriminalitu nebo porušování práva – snížit jeho vymahatelnost
Otázka bot
Proč suverénní zákonodárce předkládá formou spotřebitelského zákona, tedy jako závazné pravidlo, že „hlavními částmi obuvi jsou součásti nebo dílce používané k výrobě obuvi, které tvoří: za prvé, vrchní část obuvi jako sestava součástí vnější části svršku, která je připevněna k podešvi nebo mezipodešvi; za druhé, stélka a podšívka, které jsou sestavou stélky a podšívky svršku, tvořící vnitřní část obuvi; a za třetí, podešev jako spodní část obuvi, připevněná ke svršku, která je vystavena oděru při používání obuvi“? Jsem snad Baťa? Nebo nějaký místní švec?
Dělá ze mne idiota, když v tomtéž zákoně přidá informaci, že „obuví se rozumí výrobek určený k ochraně nebo pokrytí nohou, který má připevněnou podešev“? Tentýž zákonodárce mě v občanském zákoníku ujišťuje, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“?
Svéprávný si připadám a rozumem průměrného člověka disponuji. Je tedy nutné, aby mi legislativní aparát, exekutiva a 200 poslanců a 81 senátorů zákonem stanovili, že nosím-li boty, mohu si ošoupat podrážky a okopat špičky? Pak se zhoubné mnohosti práva nelze divit.
Lesní zákon
Vedle tajemnosti, vágnosti a neškodné hlouposti si „moderní“legislativa od sociálních inženýrů všech zemí, které snad netřeba vyzývat, aby se spojili, protože jim to na rozdíl od předchozích adeptů proletářů jde samo, koupila tiket, jenž sází na favorita jménem prohibice. Tento z latiny pocházející pojem označuje zákaz či omezení. Ať to nazveme jakkoliv, vyjde to víceméně nastejno – omezení je jen „light zákaz“. Bez tohoto nástroje se právo neobejde.
Pokud například lesní zákon obsahuje výčet činností, jež jsou v lese zapovězeny – třeba provádět terénní úpravy, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa či znečišťovat les odpady a odpadky –, sotva člověka napadne, že by proti tomu měl protestovat.
Pokud zjistí, že k zákonným zákazům patří též „rušit klid a ticho“, představí si nanejvýš mladou rodinku svátečních houbařů, kde se otec, pyšný a hrdinný ochrán- ce, ztratí v podrostu při vášnivé honbě za prašivkou a uslyší ječící ratolesti, jež podlehnou pocitu, že přišly o tatínka, může se zamyslet, zda skutečně byl porušen zákon, ale nakonec mávne rukou, protože duch právní normy neutrpěl.
Pokud se na louce obklopené ze tří stran lesy koná technopárty, po níž zbudou v trávě použité stříkačky, exkrementy všeho druhu a drnovité oraniště, duch právní normy tím určitě utrpí, ale stejně člověk musí mávnout rukou, neboť tuto akci zajisté posvětil příslušnýmajitel louky a nejspíš i obecní autorita. Problém nespočívá v existenci legálního nástroje – zákazu či omezení –, ale v jeho zneužití nebo nadužití.
Moderní legislativa si od sociálních inženýrů koupila tiket, který sází na favorita jménem prohibice neboli zákaz či omezení. Bez tohoto legálního nástroje se sice právo neobejde, ale otázkou zůstává, co je třeba právem regulovat – oblibu, chutě, radost, smutek, lásku či přátelství nikoli. Problém nespočívá v existenci tohoto nástroje zákazu či omezení, ale v jeho zneužití nebo nadužití.
Nevhodný legislativní krok
Představte si rodinu se sedmi syny a dvěma dcerami na přelomu 19. a 20. století, kdy demografické křivky ve vyspělém světě vypadaly úplně jinak než dnes – otec holič, matka švadlena, žádná společenská smetánka. Jeden ze synů se jmenoval Alfons Gabriel a vyhodili ho ze školy poté, co ve 14 letech zbil učitelku. Začal se živit rukama – a poměrně úspěšně, zejména vynikal v práci s nožem.
Paradoxně právě nůž ho také poznamenal na tváři – pořezal ho bratr dívky, na niž si Alfons dovoloval. Jmenoval se Capone a jeho křestní jméno se zkracovalo na Al. Kvůli ráně v obličeji byl znám jako Zjizvená tvář. Zřejmě je to jedna z největších kriminálních celebrit ve světových dějinách. V roce 1919, kdy bylo Caponemu 20 let, přijal Kongres USA Volsteadův zákon a zároveň byl schválen 18. dodatek americké ústavy – 16. ledna 1920 začala v USA prohibice, která trvala téměř do poloviny třicátých let.
Jakákoliv prohibice je krajně nevhodný legislativní krok – ještě žádná neskončila dobře, natož slavně. Prohibice je ideovým koncentrátem, trestí moci a výrazem její arogance. Je to legislativní forma zpravidla absolutního zákazu nebo přinejmenším významného omezení něčeho, co do té doby bylo povoleno nebo alespoň tolerováno. Často se připomínají prohibice uvalené na alkohol, ale jen proto, že jde o téma mimořádně populární a míra přijatelnosti takového zákazu je zejména v euratlantickém regionu založeném na určitých tradicích velmi nízká.
Naopak mnoho prohibitivních opatření se setká s posměchem nebo jsou sice kritizovaná, ale společnost se nakonec podrobí – typická je prohibice uvalená Evropskou unií na běžné žárovky, jež je ekonomicky, technicky i ekologicky přinejmenším pochybná, spíše neodůvodněná, ale všichni zatím krčí rameny. Zatím.
Právní regulace
Tím netvrdím, že by třeba výroba, distribuce a konzumace alkoholu musela nebo měla být bez právní regulace, včetně některých zákazů. V regulaci samé problém netkví, spočívá v prohibitivních postupech, jež porušují pravidla přijatelnosti práva a přiměřenosti právní regulace.
Často říkám, že právem lze úspěšně regulovat pouze společenské vztahy; že neudržitelná je normativní regulace společenských vztahů, které se svou povahou regulaci vymykají; že pokud je regulace nezbytná, nemělo by být použito práva, postačí-li méně formalizované normativní systémy; a není-li možné regulovat jinak než právem, je třeba zvolit úpravu, která vede k cíli, ale co nejméně omezuje subjekty podrobené regulaci.
Právě tyto kriteriální principy jsou prohibicí porušovány. Kritici by mohli namítat, že jde o známý Epimenidův paradox lháře, protože tyto principy fakticky chtějí regulovat regulaci, ale tady nejde o stanovení pravidel, nýbrž pouze o zobecnění dlouhodobé společenské praxe.
Kriminalistický odborník Miloslav Jedlička uvádí, že za jeden rok americké prohibice se vypilo 4,5 miliardy litrů alkoholu, za porušování Volsteadova zákona bylo uvězněno 500 tisíc lidí. A absolutní vrchol – prohibicí prudce narostly těžké otravy metylalkoholem, na následky zemřelo 35 tisíc osob. Když prohibice v roce 1933 neslavně zhasla, bylo v USA třikrát více barů než na jejím začátku. Skončilo období velké prohibice, ale organizovaný zločin amafiánské struktury, které se v jeho průběhu doslova zprofesionalizovaly a etablovaly, neskončily.
Příběh gangstera Ala Capona je krystalickým příkladem. Zdánlivě všemocným bezpečnostním složkám se nikdy nepodařilo pohnat ho před soud kvůli nejtěžším zločinům, tedy vraždám. Byl mu prokázán daňový dluh ve výši o něco více než 200 tisíc dolarů, který stačil pouze na odsouzení k jedenácti letům vězení a úhradě pokuty a nákladů řízení. Odseděl si osm roků a pak ho v pokročilém stadiu pohlavní nemoci propustili.
Proces přizpůsobování
Všechny náhubkové zákony, stejně jako zákaz prodeje takzvaného nezdravého jídla ve školních bufetech, plošný zákaz kouření, zákaz volného pobíhání psů bez vodítek, alkoholová prohibice, zákaz prodeje o svátcích, zákaz používání vozítek Segway a mnohé jiné, jsou krajně problematické produkty sociálního inženýrství, byť jejich tvůrci mají ty nejlepší úmysly. Představa polobohů, kteří určují, co je veřejné blaho, nikdy u dějin neobstála.
V této souvislosti se často objevují teoretické a filozofující diskuse založené na tvrzení, že právo přirozeně zaostává za věci), se schopností veřejné moci, právnictva a dalších institucionalizovaných nebo neformálních faktorů zprostředkovat právo v objektivním smyslu veřejnosti (zprostředkováním je nutno rozumět jak objasňování, vysvětlování, tedy právní osvětu, tak interpretaci a aplikaci práva) a s obecnou přijatelností práva, jež je klíčovým faktorem materiálním.
Conditio sine qua non vymahatelnosti práva je jeho přirozená autorita ve společnosti. Zdá se, že současný stav potvrzuje ciceronskou zásadu právní kultury summum ius summa iniuria nebo volně česky – je-li něčeho moc, v tomto případě pravidel, je toho příliš. Může být, že takový přístup k právu z nás nakonec udělá jen směšné epizodní postavičky v plnokrevném dějinném dramatu lidstva.
Ceny Stelly
Soudkyně Markéta Čermínová zveřejnila v časopise Soudce krátký článek Ceny Stelly, což je jméno Američanky Stelly Liebeckové, jež na sebe v taxíku vylila kávu koupenou v automatu. Káva byla horká, paní Stella trochu nešikovná a taxikář měl možná olšovou nohu, takže když se vůz rozjel, drclo to a zákaznice se opařila. Za to žalovala společnost provozující automaty. Byla úspěšná, což se bohužel nestává jen v USA, které jsou v tomto směru ukazatelem světové cesty k rozumu, a dostala vysoké odškodné.
Čermínová popisuje výsledky jednoho ročníku ankety nesoucí toto jméno, v níž se hodnotí nejpitomější rozsudky amerických soudů. Do top ten se dostali třeba tito výtečníci: „Filadelfská restaurace musela zaplatit panu Amberu Carsonovi z Lancasteru, Pensylvánie, náhradu 113 500 dolarů poté, co v podniku uklouzl na rozlité limonádě a zlomil si kostrč. Limonáda se na podlahu dostala několik vteřin před popsaným incidentem, kdy ji pan Carson chrstl do obličeje příteli během poněkud ostřejší výměny názorů.“
„Kara Waltonová z Claymontu, Delaware, vysoudila na nočním klubu v sousedním městě náhradu za to, že při vylézání z okna záchodu spadla na zem a vyrazila si přední dva zuby. Stalo se to, protože se pokoušela utéct bez zaplacení poplatku 3,50 dolaru. Získala náhradu 12 tisíc dolarů a náklady na zubaře.“
„Vítězem se stal pan Merv Grazinski z Oklahomy, který si koupil nový obytný vůzWinnebago. Při cestě domů z fotbalového zápasu vjel na dálnici, nastavil automat na 130 km/hod., přelezl ze sedadla řidiče do obytné části a vařil si kávu. Nebylo divu, že vůz opustil dálnici, havaroval a převrátil se. Pan Grazinski se tudíž soudil s výrobcem, že v návodu k obsluze vozidla nebylo výslovně uvedeno, že toto se nesmí. Porota mu přiřkla náhradu 1 750 000 dolarů plus nové Winnebago Motor Home. Výrobce pak skutečně v tomto smyslu upravil návod k ovládání vozidla pro případ, že by se na světě vyskytl ještě další úplný blbec a naneštěstí si opět koupil jejich vůz.“
Všechny náhubkové zákony, stejně jako třeba zákaz prodeje o svátcích, jsou krajně problematické produkty sociálního inženýrství, byť jejich tvůrci mají ze svého pohledu ty nejlepší úmysly
Nevyvolávat zločin
Dobrých komedií není mnoho a nikdy jich není dost. Život přináší vedle příběhů veselejších i tragické, většinou je však všední a často trochu bolí, neboť vyžaduje i práci, námahu, péči, přináší starosti. S tím se musí vyrovnat i právo. Jediným právním lékem na bolest je odstranit deformaci prostředí. Největší společenská bolest – zločin – je věčná, stará jako lidstvo a stát a právo s ní vždy v historii bojovaly, ale úspěch mohly mít, jen když právo zločin v té či oné formě nevyvolávalo.
Když stanovíte pravidlo, že se po silnici jezdí vpravo, drtivá většina účastníků silničního provozu se tomu přizpůsobí a zůstane jen hrstka excesů. Když zakážete pod hrozbou drakonických trestů svíčkovou s knedlíkem a pivo, můžete se spolehnout, že se rychle vrátí na první místo v oblíbenosti jídel české kuchyně, i kdyby se knedlíky měly pašovat přes Vltavu. První pravidlo je totiž přiměřeně rozumné, druhé naprosto nerozumné. První je přijatelné, druhé zcela nepřijatelné.
Prosadíte-li v legislativě nepřijatelné pravidlo, generujete – podle situace – revoluci, vzpouru, kriminalitu nebo přinejmenším porušování práva, snižujete jeho vymahatelnost. Nakonec politika dospěje k závěru, že takový stav je neúnosný, a nepřijatelné pravidlo zruší. Jen to někdy dlouho trvá, třeba desetiletí či staletí.
Autor je zakladatelem projektu Pražský právnický podzim