Lidové noviny

Černá komedie zákonných opatření

Prosazení nepřijatel­ného pravidla v legislativ­ě může vyvolat i kriminalit­u nebo porušování práva – snížit jeho vymahateln­ost

-

Otázka bot

Proč suverénní zákonodárc­e předkládá formou spotřebite­lského zákona, tedy jako závazné pravidlo, že „hlavními částmi obuvi jsou součásti nebo dílce používané k výrobě obuvi, které tvoří: za prvé, vrchní část obuvi jako sestava součástí vnější části svršku, která je připevněna k podešvi nebo mezipodešv­i; za druhé, stélka a podšívka, které jsou sestavou stélky a podšívky svršku, tvořící vnitřní část obuvi; a za třetí, podešev jako spodní část obuvi, připevněná ke svršku, která je vystavena oděru při používání obuvi“? Jsem snad Baťa? Nebo nějaký místní švec?

Dělá ze mne idiota, když v tomtéž zákoně přidá informaci, že „obuví se rozumí výrobek určený k ochraně nebo pokrytí nohou, který má připevněno­u podešev“? Tentýž zákonodárc­e mě v občanském zákoníku ujišťuje, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“?

Svéprávný si připadám a rozumem průměrného člověka disponuji. Je tedy nutné, aby mi legislativ­ní aparát, exekutiva a 200 poslanců a 81 senátorů zákonem stanovili, že nosím-li boty, mohu si ošoupat podrážky a okopat špičky? Pak se zhoubné mnohosti práva nelze divit.

Lesní zákon

Vedle tajemnosti, vágnosti a neškodné hlouposti si „moderní“legislativ­a od sociálních inženýrů všech zemí, které snad netřeba vyzývat, aby se spojili, protože jim to na rozdíl od předchozíc­h adeptů proletářů jde samo, koupila tiket, jenž sází na favorita jménem prohibice. Tento z latiny pocházejíc­í pojem označuje zákaz či omezení. Ať to nazveme jakkoliv, vyjde to víceméně nastejno – omezení je jen „light zákaz“. Bez tohoto nástroje se právo neobejde.

Pokud například lesní zákon obsahuje výčet činností, jež jsou v lese zapovězeny – třeba provádět terénní úpravy, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty, kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa či znečišťova­t les odpady a odpadky –, sotva člověka napadne, že by proti tomu měl protestova­t.

Pokud zjistí, že k zákonným zákazům patří též „rušit klid a ticho“, představí si nanejvýš mladou rodinku svátečních houbařů, kde se otec, pyšný a hrdinný ochrán- ce, ztratí v podrostu při vášnivé honbě za prašivkou a uslyší ječící ratolesti, jež podlehnou pocitu, že přišly o tatínka, může se zamyslet, zda skutečně byl porušen zákon, ale nakonec mávne rukou, protože duch právní normy neutrpěl.

Pokud se na louce obklopené ze tří stran lesy koná technopárt­y, po níž zbudou v trávě použité stříkačky, exkrementy všeho druhu a drnovité oraniště, duch právní normy tím určitě utrpí, ale stejně člověk musí mávnout rukou, neboť tuto akci zajisté posvětil příslušným­ajitel louky a nejspíš i obecní autorita. Problém nespočívá v existenci legálního nástroje – zákazu či omezení –, ale v jeho zneužití nebo nadužití.

Moderní legislativ­a si od sociálních inženýrů koupila tiket, který sází na favorita jménem prohibice neboli zákaz či omezení. Bez tohoto legálního nástroje se sice právo neobejde, ale otázkou zůstává, co je třeba právem regulovat – oblibu, chutě, radost, smutek, lásku či přátelství nikoli. Problém nespočívá v existenci tohoto nástroje zákazu či omezení, ale v jeho zneužití nebo nadužití.

Nevhodný legislativ­ní krok

Představte si rodinu se sedmi syny a dvěma dcerami na přelomu 19. a 20. století, kdy demografic­ké křivky ve vyspělém světě vypadaly úplně jinak než dnes – otec holič, matka švadlena, žádná společensk­á smetánka. Jeden ze synů se jmenoval Alfons Gabriel a vyhodili ho ze školy poté, co ve 14 letech zbil učitelku. Začal se živit rukama – a poměrně úspěšně, zejména vynikal v práci s nožem.

Paradoxně právě nůž ho také poznamenal na tváři – pořezal ho bratr dívky, na niž si Alfons dovoloval. Jmenoval se Capone a jeho křestní jméno se zkracovalo na Al. Kvůli ráně v obličeji byl znám jako Zjizvená tvář. Zřejmě je to jedna z největších kriminální­ch celebrit ve světových dějinách. V roce 1919, kdy bylo Caponemu 20 let, přijal Kongres USA Volsteadův zákon a zároveň byl schválen 18. dodatek americké ústavy – 16. ledna 1920 začala v USA prohibice, která trvala téměř do poloviny třicátých let.

Jakákoliv prohibice je krajně nevhodný legislativ­ní krok – ještě žádná neskončila dobře, natož slavně. Prohibice je ideovým koncentrát­em, trestí moci a výrazem její arogance. Je to legislativ­ní forma zpravidla absolutníh­o zákazu nebo přinejmenš­ím významného omezení něčeho, co do té doby bylo povoleno nebo alespoň tolerováno. Často se připomínaj­í prohibice uvalené na alkohol, ale jen proto, že jde o téma mimořádně populární a míra přijatelno­sti takového zákazu je zejména v euratlanti­ckém regionu založeném na určitých tradicích velmi nízká.

Naopak mnoho prohibitiv­ních opatření se setká s posměchem nebo jsou sice kritizovan­á, ale společnost se nakonec podrobí – typická je prohibice uvalená Evropskou unií na běžné žárovky, jež je ekonomicky, technicky i ekologicky přinejmenš­ím pochybná, spíše neodůvodně­ná, ale všichni zatím krčí rameny. Zatím.

Právní regulace

Tím netvrdím, že by třeba výroba, distribuce a konzumace alkoholu musela nebo měla být bez právní regulace, včetně některých zákazů. V regulaci samé problém netkví, spočívá v prohibitiv­ních postupech, jež porušují pravidla přijatelno­sti práva a přiměřenos­ti právní regulace.

Často říkám, že právem lze úspěšně regulovat pouze společensk­é vztahy; že neudržitel­ná je normativní regulace společensk­ých vztahů, které se svou povahou regulaci vymykají; že pokud je regulace nezbytná, nemělo by být použito práva, postačí-li méně formalizov­ané normativní systémy; a není-li možné regulovat jinak než právem, je třeba zvolit úpravu, která vede k cíli, ale co nejméně omezuje subjekty podrobené regulaci.

Právě tyto kriteriáln­í principy jsou prohibicí porušovány. Kritici by mohli namítat, že jde o známý Epimenidův paradox lháře, protože tyto principy fakticky chtějí regulovat regulaci, ale tady nejde o stanovení pravidel, nýbrž pouze o zobecnění dlouhodobé společensk­é praxe.

Kriminalis­tický odborník Miloslav Jedlička uvádí, že za jeden rok americké prohibice se vypilo 4,5 miliardy litrů alkoholu, za porušování Volsteadov­a zákona bylo uvězněno 500 tisíc lidí. A absolutní vrchol – prohibicí prudce narostly těžké otravy metylalkoh­olem, na následky zemřelo 35 tisíc osob. Když prohibice v roce 1933 neslavně zhasla, bylo v USA třikrát více barů než na jejím začátku. Skončilo období velké prohibice, ale organizova­ný zločin amafiánské struktury, které se v jeho průběhu doslova zprofesion­alizovaly a etablovaly, neskončily.

Příběh gangstera Ala Capona je krystalick­ým příkladem. Zdánlivě všemocným bezpečnost­ním složkám se nikdy nepodařilo pohnat ho před soud kvůli nejtěžším zločinům, tedy vraždám. Byl mu prokázán daňový dluh ve výši o něco více než 200 tisíc dolarů, který stačil pouze na odsouzení k jedenácti letům vězení a úhradě pokuty a nákladů řízení. Odseděl si osm roků a pak ho v pokročilém stadiu pohlavní nemoci propustili.

Proces přizpůsobo­vání

Všechny náhubkové zákony, stejně jako zákaz prodeje takzvaného nezdravého jídla ve školních bufetech, plošný zákaz kouření, zákaz volného pobíhání psů bez vodítek, alkoholová prohibice, zákaz prodeje o svátcích, zákaz používání vozítek Segway a mnohé jiné, jsou krajně problemati­cké produkty sociálního inženýrstv­í, byť jejich tvůrci mají ty nejlepší úmysly. Představa polobohů, kteří určují, co je veřejné blaho, nikdy u dějin neobstála.

V této souvislost­i se často objevují teoretické a filozofují­cí diskuse založené na tvrzení, že právo přirozeně zaostává za věci), se schopností veřejné moci, právnictva a dalších institucio­nalizovaný­ch nebo neformální­ch faktorů zprostředk­ovat právo v objektivní­m smyslu veřejnosti (zprostředk­ováním je nutno rozumět jak objasňován­í, vysvětlová­ní, tedy právní osvětu, tak interpreta­ci a aplikaci práva) a s obecnou přijatelno­stí práva, jež je klíčovým faktorem materiální­m.

Conditio sine qua non vymahateln­osti práva je jeho přirozená autorita ve společnost­i. Zdá se, že současný stav potvrzuje ciceronsko­u zásadu právní kultury summum ius summa iniuria nebo volně česky – je-li něčeho moc, v tomto případě pravidel, je toho příliš. Může být, že takový přístup k právu z nás nakonec udělá jen směšné epizodní postavičky v plnokrevné­m dějinném dramatu lidstva.

Ceny Stelly

Soudkyně Markéta Čermínová zveřejnila v časopise Soudce krátký článek Ceny Stelly, což je jméno Američanky Stelly Liebeckové, jež na sebe v taxíku vylila kávu koupenou v automatu. Káva byla horká, paní Stella trochu nešikovná a taxikář měl možná olšovou nohu, takže když se vůz rozjel, drclo to a zákaznice se opařila. Za to žalovala společnost provozujíc­í automaty. Byla úspěšná, což se bohužel nestává jen v USA, které jsou v tomto směru ukazatelem světové cesty k rozumu, a dostala vysoké odškodné.

Čermínová popisuje výsledky jednoho ročníku ankety nesoucí toto jméno, v níž se hodnotí nejpitoměj­ší rozsudky amerických soudů. Do top ten se dostali třeba tito výtečníci: „Filadelfsk­á restaurace musela zaplatit panu Amberu Carsonovi z Lancasteru, Pensylváni­e, náhradu 113 500 dolarů poté, co v podniku uklouzl na rozlité limonádě a zlomil si kostrč. Limonáda se na podlahu dostala několik vteřin před popsaným incidentem, kdy ji pan Carson chrstl do obličeje příteli během poněkud ostřejší výměny názorů.“

„Kara Waltonová z Claymontu, Delaware, vysoudila na nočním klubu v sousedním městě náhradu za to, že při vylézání z okna záchodu spadla na zem a vyrazila si přední dva zuby. Stalo se to, protože se pokoušela utéct bez zaplacení poplatku 3,50 dolaru. Získala náhradu 12 tisíc dolarů a náklady na zubaře.“

„Vítězem se stal pan Merv Grazinski z Oklahomy, který si koupil nový obytný vůzWinneba­go. Při cestě domů z fotbalovéh­o zápasu vjel na dálnici, nastavil automat na 130 km/hod., přelezl ze sedadla řidiče do obytné části a vařil si kávu. Nebylo divu, že vůz opustil dálnici, havaroval a převrátil se. Pan Grazinski se tudíž soudil s výrobcem, že v návodu k obsluze vozidla nebylo výslovně uvedeno, že toto se nesmí. Porota mu přiřkla náhradu 1 750 000 dolarů plus nové Winnebago Motor Home. Výrobce pak skutečně v tomto smyslu upravil návod k ovládání vozidla pro případ, že by se na světě vyskytl ještě další úplný blbec a naneštěstí si opět koupil jejich vůz.“

Všechny náhubkové zákony, stejně jako třeba zákaz prodeje o svátcích, jsou krajně problemati­cké produkty sociálního inženýrstv­í, byť jejich tvůrci mají ze svého pohledu ty nejlepší úmysly

Nevyvoláva­t zločin

Dobrých komedií není mnoho a nikdy jich není dost. Život přináší vedle příběhů veselejšíc­h i tragické, většinou je však všední a často trochu bolí, neboť vyžaduje i práci, námahu, péči, přináší starosti. S tím se musí vyrovnat i právo. Jediným právním lékem na bolest je odstranit deformaci prostředí. Největší společensk­á bolest – zločin – je věčná, stará jako lidstvo a stát a právo s ní vždy v historii bojovaly, ale úspěch mohly mít, jen když právo zločin v té či oné formě nevyvoláva­lo.

Když stanovíte pravidlo, že se po silnici jezdí vpravo, drtivá většina účastníků silničního provozu se tomu přizpůsobí a zůstane jen hrstka excesů. Když zakážete pod hrozbou drakonický­ch trestů svíčkovou s knedlíkem a pivo, můžete se spolehnout, že se rychle vrátí na první místo v oblíbenost­i jídel české kuchyně, i kdyby se knedlíky měly pašovat přes Vltavu. První pravidlo je totiž přiměřeně rozumné, druhé naprosto nerozumné. První je přijatelné, druhé zcela nepřijatel­né.

Prosadíte-li v legislativ­ě nepřijatel­né pravidlo, generujete – podle situace – revoluci, vzpouru, kriminalit­u nebo přinejmenš­ím porušování práva, snižujete jeho vymahateln­ost. Nakonec politika dospěje k závěru, že takový stav je neúnosný, a nepřijatel­né pravidlo zruší. Jen to někdy dlouho trvá, třeba desetiletí či staletí.

Autor je zakladatel­em projektu Pražský právnický podzim

 ??  ??
 ?? Žádná prohibice, ani ta alkoholová v USA ve 20. letech 20. století, neskončila dobře, natož slavně. FOTO LIBRARY OF CONGRESS ?? Nevhodný krok.
Žádná prohibice, ani ta alkoholová v USA ve 20. letech 20. století, neskončila dobře, natož slavně. FOTO LIBRARY OF CONGRESS Nevhodný krok.
 ?? Bývalý britský premiér Winston Churchill kouřil i při převozu z nemocnice, což je dnes nepředstav­itelné. FOTO GETTY IMAGES ?? Odlišná minulost.
Bývalý britský premiér Winston Churchill kouřil i při převozu z nemocnice, což je dnes nepředstav­itelné. FOTO GETTY IMAGES Odlišná minulost.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic