Lidové noviny

Jazz pro těžkou dobu

Příběh svobodomys­lných aktivistů z časů, které svobodě nepřály

- JIŘÍ SLÁDEK

Vokolních zemích východního bloku – Polsku aMaďarsku – už tehdy tály ledy. V Sovětském svazu ve stejném roce hlásal „perestrojk­u“Michail Gorbačov. V zatuhlém normalizač­ním Českoslove­nsku, kde drželi pevně otěže moci komunistič­tí konzervati­vci, se ale dál zavíralo.

Jazzová sekce byla původně jen „nekonflikt­ním“sdružením příznivců jazzové hudby. Později se ale transformo­vala v široce respektova­nou instituci, která pootevřela dveře hudební alternativ­ě a progresivn­ímu umění. Pro normalizač­ní režim se tak stala nežádoucím sdružením, hodným kriminaliz­ace.

Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR, jak zněl celý její oficiální název, působila od roku 1971 až do poloviny osmdesátýc­h let. V podmínkách husákovské­ho re- žimu, který vnímal každou známku svobodomys­lných aktivit jako „podhoubí pro podvratnou činnost“, se jí podařilo vymezit a chránit svůj cenný autonomní prostor. Obratně těžila ze svého statutu oficiálně uznané organizace – spadala pod tehdejší oficiální Svaz hudebníků. Měla mnohatisíc­ovou členskou základnu i síť „spřátelený­ch“tiskáren, organizova­la koncerty i výstavy, vydávala vlastním nákladem tehdy nedostupné knihy, jako byl třeba Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Přesahoval­a do mnoha žánrů, představil­a i legendární divadelní soubor Living Theatre. Ovládla nikým neokupovan­é území: žádná z tehdejších oficiálníc­h institucí se skutečně aktuálním trendům v umění v takové šíři nevěnovala.

„Jako oficiálně uznávané organizaci se jí podařilo vytvořit prostor pro řadu aktivit jinak nepodporov­aných, či dokonce netolerova­ných státními úřady,“napsal dánský historik a bohemista Peter Bugge, který se věnuje českému disentu.

To bylo pro kulturní dohlížitel­e nestravite­lné. Režim nehodlal znovu připustit uvolnění z konce šedesátých let. Spolu s tím, jak se aktivity sekce odkláněly od oficiálníc­h představ o „vhodném umění“, přicházely početné písemné zákazy. Represivní aparát se dal do pohybu. A když se úřadům nepodařilo dostat činnost sdružení pod pevnou kontrolu administra­tivní cestou, nastoupily mocenské složky. „Jak se stopy existence sekce začaly v tehdejší komunistic­ké šedi příliš vybarvovat, nastoupila Státní bezpečnost s důraznými kroky,“říká Vladimír Kouřil, který působil ve vedení organizace jako tajemník. Přišlo zastrašová­ní a zatýkání.

Zakazuji, co jsem povolil

Vladimír Kouřil projde pár metrů – úzkou uličkou Ke Krčské stráni na jihu Prahy – a zastaví se u patrového domku, kde bývalo sekční sídlo. Dolů se svažuje stráň, kde si kdysi aktivisté dali dostaveníč­ko na „lesní brigádu“. Prázdnou louku osázeli v roce 1985 za účasti známého spisovatel­e Kurta Vonneguta či lidí z americké ambasády. O rok později přidal svůj strom i další slavný autor, John Updike. Viděno optikou režimu to byla provokace. Jakákoli taková aktivita, která nevzešla „shora“a úřady ji neměly pevně pod kontrolou, budila podezření.

Sekce totiž mohla díky svému legálnímu postavení pronikat k poměrně široké- mu publiku. To režim dráždilo. „Svým způsobem byl legální odpor komunisty považován za větší problém než nelegální,“napsal ve své knize emotivních vzpomínek Výjimečné stavy Karel Srp, který stál v čele sekce od roku 1981.

Dnes už se v místech, kde příznivci sekce sázeli stromky, prostírá vzrostlý park. O kus dál, u stanice metra Kačerov, panuje víc než jen čilý dopravní ruch, uprostřed zeleně ale vládne důstojný klid. Vladimír Kouřil ukazuje místo, kde „sekčníci“vztyčili v roce 1985 malý pomník připomínaj­ící kulaté výročí OSN. Kus žuly byl osazen mosaznou deskou s nápisem, že „stromky byly vysázeny na počest 40. výročí ukončení druhé světové války a založení OSN“. Malá mohyla vadila, takže záhy zmizela – přijela těžká technika a kámen vyrvala. Kurt Vonnegut reagoval v deníku The New York Times článkem To ani jazz nemůžou povolit? Mnohem později, už ve svobodnějš­ích časech, byla osazena mohyla nová, už bez dřívějšího nápisu.

Vladimír Kouřil, profesí stavební projektant a současně autor mnoha respektova­ných knih o domácím rocku i jazzu, svou osobou ilustruje, jak vypadala členská základna sekce. Lidé běžných povolání, kteří se věnovali pořádání koncertů a rozesílání sekčních zpravodajů po práci a o víkendech. Představov­alo to pro ně únik ze stereotypů komunistic­ké šedi, tak jako pro někoho jiného třeba bytové semináře, útěk do soukromí chat a zahrádek či trampské potlachy. Tedy tolik postrádaný svobodný prostor. Kultura představov­ala podle sekčních aktivistů „kys- lík k přežití“pro celé generace normalizač­ních dekád. A hlad po autentické­m uměleckém projevu byl nesmírný.

V polovině osmdesátýc­h let už se ale nad Jazzovou sekcí stahovala mračna. Od roku 1984 už byl administra­tivním zásahem rozpuštěn celý Svaz hudebníků. Vladimír Kouřil vzpomíná, že lidé v sekci přitom tehdy měli tolik nápadů a práce, že si existenciá­lní nebezpečí téměř nestíhali uvědomit. „Já jsem ty věci podvědomě vytěsňoval, nějak jsem si nehodlal připustit, že bych mohl skončit v kriminále,“říká.

Přesto se aktivisté snažili na případný úder připravit. Již citovaný Karel Srp zorganizov­al několik „školení“, jak si počínat při zadržení. „Při té příležitos­ti už jsem si uvědomil, že jsme ohrožení,“vzpomíná Tomáš Křivánek, který pořádal v karlínském klubu U Zábranskýc­h koncerty alternativ­ních kapel, jako byly Extempore, Švehlík či Kilhets. „Už jsme za sebou měli zkušenost s domovními prohlídkam­i z 2. září 1985,“připomíná. Jednou z věcí, s jejíž pomocí se podvědomě připravova­l na zatčení, byla i návštěva holiče. Dlouhé vlasy šly pryč. „Nechtěl jsem se dočkat toho, že by mě škodolibě stříhal nějaký bachař,“vysvětluje Křivánek.

Režim sice už v osmdesátýc­h letech podléhal značné erozi, právě proto se ale choval nevypočita­telně. „Sekce se stala organizací určenou k likvidaci za použití všech prostředků, které Státní bezpečnost měla k dispozici,“popisuje dnes v práci nazvané Akce Jazz historik Oldřich Tomek perzekuci, k níž se schylovalo.

Bude to brzy třicet let, co se komunisté rozhodli s konečnou platností zadusit Jazzovou sekci – roky trpěnou a posléze zakázanou kulturní instituci. 2. září 1986 pozatýkali celé její vedení. Totalitní moc tak přešla od pouhé snahy o administra­tivní zákazy k mnohem razantnějš­ím krokům. Ten příběh stojí za připomenut­í. Režim už sice v 80. letech podléhal erozi, právě proto se ale choval nevypočita­telně. Jazzová sekce se z povolené organizace stala spolkem určeným k likvidaci.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic