Jazz pro těžkou dobu
Příběh svobodomyslných aktivistů z časů, které svobodě nepřály
Vokolních zemích východního bloku – Polsku aMaďarsku – už tehdy tály ledy. V Sovětském svazu ve stejném roce hlásal „perestrojku“Michail Gorbačov. V zatuhlém normalizačním Československu, kde drželi pevně otěže moci komunističtí konzervativci, se ale dál zavíralo.
Jazzová sekce byla původně jen „nekonfliktním“sdružením příznivců jazzové hudby. Později se ale transformovala v široce respektovanou instituci, která pootevřela dveře hudební alternativě a progresivnímu umění. Pro normalizační režim se tak stala nežádoucím sdružením, hodným kriminalizace.
Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR, jak zněl celý její oficiální název, působila od roku 1971 až do poloviny osmdesátých let. V podmínkách husákovského re- žimu, který vnímal každou známku svobodomyslných aktivit jako „podhoubí pro podvratnou činnost“, se jí podařilo vymezit a chránit svůj cenný autonomní prostor. Obratně těžila ze svého statutu oficiálně uznané organizace – spadala pod tehdejší oficiální Svaz hudebníků. Měla mnohatisícovou členskou základnu i síť „spřátelených“tiskáren, organizovala koncerty i výstavy, vydávala vlastním nákladem tehdy nedostupné knihy, jako byl třeba Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Přesahovala do mnoha žánrů, představila i legendární divadelní soubor Living Theatre. Ovládla nikým neokupované území: žádná z tehdejších oficiálních institucí se skutečně aktuálním trendům v umění v takové šíři nevěnovala.
„Jako oficiálně uznávané organizaci se jí podařilo vytvořit prostor pro řadu aktivit jinak nepodporovaných, či dokonce netolerovaných státními úřady,“napsal dánský historik a bohemista Peter Bugge, který se věnuje českému disentu.
To bylo pro kulturní dohlížitele nestravitelné. Režim nehodlal znovu připustit uvolnění z konce šedesátých let. Spolu s tím, jak se aktivity sekce odkláněly od oficiálních představ o „vhodném umění“, přicházely početné písemné zákazy. Represivní aparát se dal do pohybu. A když se úřadům nepodařilo dostat činnost sdružení pod pevnou kontrolu administrativní cestou, nastoupily mocenské složky. „Jak se stopy existence sekce začaly v tehdejší komunistické šedi příliš vybarvovat, nastoupila Státní bezpečnost s důraznými kroky,“říká Vladimír Kouřil, který působil ve vedení organizace jako tajemník. Přišlo zastrašování a zatýkání.
Zakazuji, co jsem povolil
Vladimír Kouřil projde pár metrů – úzkou uličkou Ke Krčské stráni na jihu Prahy – a zastaví se u patrového domku, kde bývalo sekční sídlo. Dolů se svažuje stráň, kde si kdysi aktivisté dali dostaveníčko na „lesní brigádu“. Prázdnou louku osázeli v roce 1985 za účasti známého spisovatele Kurta Vonneguta či lidí z americké ambasády. O rok později přidal svůj strom i další slavný autor, John Updike. Viděno optikou režimu to byla provokace. Jakákoli taková aktivita, která nevzešla „shora“a úřady ji neměly pevně pod kontrolou, budila podezření.
Sekce totiž mohla díky svému legálnímu postavení pronikat k poměrně široké- mu publiku. To režim dráždilo. „Svým způsobem byl legální odpor komunisty považován za větší problém než nelegální,“napsal ve své knize emotivních vzpomínek Výjimečné stavy Karel Srp, který stál v čele sekce od roku 1981.
Dnes už se v místech, kde příznivci sekce sázeli stromky, prostírá vzrostlý park. O kus dál, u stanice metra Kačerov, panuje víc než jen čilý dopravní ruch, uprostřed zeleně ale vládne důstojný klid. Vladimír Kouřil ukazuje místo, kde „sekčníci“vztyčili v roce 1985 malý pomník připomínající kulaté výročí OSN. Kus žuly byl osazen mosaznou deskou s nápisem, že „stromky byly vysázeny na počest 40. výročí ukončení druhé světové války a založení OSN“. Malá mohyla vadila, takže záhy zmizela – přijela těžká technika a kámen vyrvala. Kurt Vonnegut reagoval v deníku The New York Times článkem To ani jazz nemůžou povolit? Mnohem později, už ve svobodnějších časech, byla osazena mohyla nová, už bez dřívějšího nápisu.
Vladimír Kouřil, profesí stavební projektant a současně autor mnoha respektovaných knih o domácím rocku i jazzu, svou osobou ilustruje, jak vypadala členská základna sekce. Lidé běžných povolání, kteří se věnovali pořádání koncertů a rozesílání sekčních zpravodajů po práci a o víkendech. Představovalo to pro ně únik ze stereotypů komunistické šedi, tak jako pro někoho jiného třeba bytové semináře, útěk do soukromí chat a zahrádek či trampské potlachy. Tedy tolik postrádaný svobodný prostor. Kultura představovala podle sekčních aktivistů „kys- lík k přežití“pro celé generace normalizačních dekád. A hlad po autentickém uměleckém projevu byl nesmírný.
V polovině osmdesátých let už se ale nad Jazzovou sekcí stahovala mračna. Od roku 1984 už byl administrativním zásahem rozpuštěn celý Svaz hudebníků. Vladimír Kouřil vzpomíná, že lidé v sekci přitom tehdy měli tolik nápadů a práce, že si existenciální nebezpečí téměř nestíhali uvědomit. „Já jsem ty věci podvědomě vytěsňoval, nějak jsem si nehodlal připustit, že bych mohl skončit v kriminále,“říká.
Přesto se aktivisté snažili na případný úder připravit. Již citovaný Karel Srp zorganizoval několik „školení“, jak si počínat při zadržení. „Při té příležitosti už jsem si uvědomil, že jsme ohrožení,“vzpomíná Tomáš Křivánek, který pořádal v karlínském klubu U Zábranských koncerty alternativních kapel, jako byly Extempore, Švehlík či Kilhets. „Už jsme za sebou měli zkušenost s domovními prohlídkami z 2. září 1985,“připomíná. Jednou z věcí, s jejíž pomocí se podvědomě připravoval na zatčení, byla i návštěva holiče. Dlouhé vlasy šly pryč. „Nechtěl jsem se dočkat toho, že by mě škodolibě stříhal nějaký bachař,“vysvětluje Křivánek.
Režim sice už v osmdesátých letech podléhal značné erozi, právě proto se ale choval nevypočitatelně. „Sekce se stala organizací určenou k likvidaci za použití všech prostředků, které Státní bezpečnost měla k dispozici,“popisuje dnes v práci nazvané Akce Jazz historik Oldřich Tomek perzekuci, k níž se schylovalo.
Bude to brzy třicet let, co se komunisté rozhodli s konečnou platností zadusit Jazzovou sekci – roky trpěnou a posléze zakázanou kulturní instituci. 2. září 1986 pozatýkali celé její vedení. Totalitní moc tak přešla od pouhé snahy o administrativní zákazy k mnohem razantnějším krokům. Ten příběh stojí za připomenutí. Režim už sice v 80. letech podléhal erozi, právě proto se ale choval nevypočitatelně. Jazzová sekce se z povolené organizace stala spolkem určeným k likvidaci.