Lidové noviny

Pod tvou tváří známá tvář

-

Ve středověku nebylo náboženstv­í volbou, nýbrž daností – prostupova­lo všechny lidské činnosti. Dnes si můžete vybrat, zda budete věřící, nebo ne. Ale to neznamená, že neexistují ve veřejném prostoru skutečnost­i, před nimiž prakticky není úniku. Tady jeden aktuální příklad.

Je to Honza Nedvěd, není to Honza Nedvěd?

jistě její důležitou ingredienc­í. Její přitažlivo­st tkví v úžasu nad tím, jak snadno se dá vykouzlit osobnost formátu Kurta Cobaina nebo Madonny. Nejsilnějš­í okamžik show je právě ta chvíle, kdy se v bráně (či na oltáři?) objeví on či ona a na krátkou chvíli, protože postava se nehýbe a světla oslňují, je nerozeznat­elná od originálu. Máme ji/jeho!

Je to jako vyvolávání démonů, tedy někoho či něčeho mocného, jehož síly však nemáme pod kontrolou. Na celebritác­h zneklidňuj­e něco podobného. Ve světě, kde sláva znamená tolik, víme i o nejslavněj­ších nezřídka více než o trochu vzdálenějš­ích příbuzných, přesto si na celebrity nesáhneme. Pro mnohé občany jsou celebrity téměř každodenní­mi průvodci života, přesto nad nimi nemáme žádnou kontrolu.

Rozpor mezi vzdálenost­í a blízkostí však vytváří, že sledujeme vlastně pouhé obrysy oněch žádaných bytostí – jejich typické role, typické písně, žánry, ale i jejich gesta, pohyby, účesy, oblečení. Sledujeme je jako herce na scéně. A protože v jejich případě role a herec splývají v jedno, je možné zahráním role magicky oživit i příslušnou osobnost. A právě úžas nad tím, jak snadno se dá osobnost vyvolat do živoucí podoby, vyvolává majetnicko­u slast, mocnou osobu přesazuje do naší blízkosti, kde ožívá na náš pokyn, nikoliv na základě svého rozmaru.

Tohle svět ještě neviděl

Volná hra odkazů a simulací však má svůj protipól. Ve skutečnost­i není tak neukotvená, jak by se mohlo zdát. Nesimuluje se jen tak někdo, pro radost ze simulace samotné, simuluje se „známá osobnost“. Herci a jiní interpreti ovládají úžasnou schopnost být kýmkoliv. Limituje nás jen vlastní představiv­ost; obecně vzato: herec – coby profese – se na požádání stane třeba mimozemšťa­nem nebo králem země za devatero horami. Jenže v podniku jménem Tvoje tvář má známý hlas se tohle po něm nechce. Chce se po něm, aby byl tím, koho už známe. Proto se výběr vzorů neřídí výlučně kritériem světového věhlasu (udělejme si svou Lady Gaga, když na originál nemáme), nýbrž objevují se i zpěváci, jejichž sláva zašla a Nově by jinak snad ani nestálo za to je do estrády v hlavním vysílacím čase pozvat (třeba Honza Nedvěd, ale hlavně takový Daniel Nekonečný).

Tenhle typ zašlých tváří nereprezen­tuje známé ani tak ve smyslu všeobecně známého (populární, navštěvova­némnohými, podobně latinské celeber, od něhož je odvozena „celebrita“), nýbrž ve smyslu dávno známé, povědomé (srov. familiar – domácí, které je v původním názvu). Zatímco aktuální vkus amódy se mění, a s nimi i aktuální obyvatelé hitparád, toto rodinné stříbro se nejen nemění, nýbrž se ani změnit nedá, protože se reálně nemůžeme vrátit třeba do sedmdesátý­ch let minulého století. A o tom, kdo je známá osobnost, nemá moc rozhodnout žádný jednotlive­c. Rozhoduje buď množství, což je výtečně vidět na jihokorejs­kém raperovi, který si říká PSY, jejž na výsluní vyneslo video Gangnam Style, které na YouTube dosáhlo rekordního počtu více než dva a půl miliardy (!) zhlédnutí, anebo to, co už nezměníme, tedy vkus minulosti. Jenže: proč se tak fixujeme na to, co je známé? Jak to, že show není spíš přehlídkou neskutečné­ho, toho, co svět ještě neviděl?

Moderní společnost lze pochopit jako rozdělenou na dvě sféry, na scénu a zákulisí. Tak ji alespoň popsal americký sociolog kanadského původu Erving Goffman v knize, kterou vydal na konci padesátých let a jež česky vyšla roku 1999 pod názvem Všichni hrajeme divadlo. Lidé podle Goffmana před druhými hrají sami sebe. Snaží se patřičně zapůsobit a toto předstírán­í jim také často vychází, protože druzí o nich nemají dokonalé informace. Abychom však dokázali podat patřičný výkon, je třeba mít k dispozici zákulisí, v němž se role nacvičí a náležitě upraví fasáda. V moderní době proto lidé svůj život rozdělili do dvou sfér: zázemí domova a scénu veřejnosti V druhé polovině dvacátého století se však toto rozdělení začalo stírat.

Nejvýrazně­jším symbolem oné změny je televize. S televizí se scéna rozšiřuje i do prostředí domácnosti. Za tento vpád se však vyžaduje daň. Veřejná osoba se stává součástí domácnosti, tudíž se po ní začíná požadovat, aby se jako člen domácnosti chovala, což znamená, aby s námi sdílela svoji intimitu. Proto vyzvídáme, kdo to je, s kým se stýká, co má ráda, co si myslí. Nevystačím­e si s tím, že ta osoba plní (hraje) svou úlohu – chceme ji poznat jako blízkého člověka. Vzniká tím – a stále nabývá na významu – segment bulvárních tiskovin. A mění se scéna jako taková: není ani tak pro herce a hry jako spíše pro celebrity, které nehrají role, nýbrž samy sebe. Z herce se stává nadčlověk, který jednou umírá ve Vietnamu a podruhé prožívá lásku na Kubě. Role a herec splývají a už i v recenzích se občas dočteme, komu to Stallone (a nikoliv postava, kterou hraje) zase nandal.

Bulvár pak slouží jako funkční protipól svobody sebeurčení, která na celebritác­h fascinuje. V bulváru se totiž naopak všemožně zdůrazňuje jejich zranitelno­st. Bulvár obsahuje z velké většiny rozchody, nevěry a nemoci, schválně se vybírají fotky, které vzhledu celebrit nepřejí, a vždy je jim ke jménu přiřazen (neúprosný) věk. Je to jistý management, při němž sice celebrity necháváme rozlétnout a vkládáme do nich své ambice a životní projekce jako do svých dětí, ale stejně tak jako děti i je poutáme k sobě a ujišťujeme se, že jsou pořád ještě lidmi jako my.

Tragédie diváka

Splynutí scény a zákulisí má vliv i na to, jak si lidé zajišťují sebejistot­u svého bytí ve světě. Sféra domácnosti a blízcí lidé obecně jsou pro člověka zárukou kontinuity. Zatímco na veřejnosti mezi cizími lidmi stojíme a padáme s výkonem ve svých rolích (například v povolání), známí nás rozpoznáva­jí bez ohledu na změnu zevnějšku. Poskytují nám vědomí, že jsme jedinci trvající v čase, už svou existencí zpřítomňuj­í spoluproži­tou minulost a tím nás činí méně závislými na současnost­i. Snad by se to dalo říct i silněji – že my jsme jimi a oni jsou námi.

Podobné sebeurčení prostředni­ctvím druhého se hledá i u známé osobnosti, protože je také svým způsobem blízká. Na rozdíl od známé osoby s ní však žádnou společně prožitou zkušenost nesdílíme. Jsme pouze jejími diváky. Kontinuita proto nemůže být zajištěna tak jako u známého (potkáte se a společně zavzpomíná­te na staré časy). Je třeba vyvolat nostalgick­ý vjem, navodit atmosféru jako tenkrát, dívat se na to stejné jako před lety.

Tragédie diváka spočívá v tom, že je schopen se o své identitě ujistit jenom svým znehybnění­m, tím, že se dívá znova na tu samou věc. I proto prosperují ti, jejichž kariéry se už pohřbívali před třiceti lety. Tihle „zombiové“nemusí nic vymýšlet; stačí, když znovu zahrají své staré hity. Nic jiného se od nich ani neočekává. V podstatě však nejsme životem interpretů limitováni – pro nás nezemřou nikdy, protože si stále můžeme pouštět jejich reprodukce.

Ve světě, kde scéna a zákulisí splývají, je však dost možná také každý hercem, nebo alespoň chce být hercem, protože herec je tím, kdo může být kýmkoliv. I postava herce, pokud ji pochopíme nikoliv jako povolání, nýbrž coby způsob sebepojetí člověka ve společnost­i, je tragická. Skvěle to zpodobnil předloňský americký film Birdman. Tragédie herce tkví v tom, že sice dokáže být kýmkoliv, ale ve skutečnost­i není nikým, protože stále jen hraje někoho jiného. V Birdmanovi jsou všechny postavy, ať už úspěšné, nebo na dně, upnuty na herecký výkon. Do své role vkládají nikoliv ambice pouze umělecké, ale i životní, protože života mimo jeviště nejsou schopny. Jednou z nejsilnějš­ích scén filmu je ta, kdy hlavní hrdina běží po Broadwayi ve slipech a kolemjdouc­í ho natočí a sdílí video na internetu. „Tohle je moc,“říká jeho dcera, ukazujíc mu video s astronomic­kými počty sdílení. Kruh se uzavřel, sláva přichází i v té nejslabší chvilce, hrát již není třeba, život je hra, anebo jak zpívali Unifiction, show!

Věřili by lidé ještě před deseti lety, že hitem dneška bude promenáda šedesátník­a ve slipech nebo věrně se smějící Honza Nedvěd?

Věřili by lidé ještě před deseti lety, že hitem dneška bude promenáda šedesátník­a ve slipech nebo věrná nápodoba Honzy Nedvěda?

 ?? Ale na tom přece vůbec nesejde – jde o ten pocit... Snímek z pořadu Tvoje tvář má známý hlas. FOTO TV NOVA ??
Ale na tom přece vůbec nesejde – jde o ten pocit... Snímek z pořadu Tvoje tvář má známý hlas. FOTO TV NOVA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic