Lidové noviny

Tři souputníci komunismu

-

Jazykověde­c Jan Mukařovský, teolog Josef L. Hromádka a novinář Stanislav Budín sloužili diktatuře komunistů. Jejich životopisy se pokoušejí nastínit proč.

kládá, je zarážející; překvapuje i fakt, že prý Mukařovský s KSČ dříve sympatizov­al: v předchozím výkladu o tom autor nic nepíše. V každém případě kdysi apolitický profesor vzal budování socialismu za své. Po únoru 1948 se nechal zvolit rektorem Univerzity Karlovy a podílel se – minimálně tím, že mlčel – na čistkách mezi studenty. Když mu to bylo o dvacet let později za pražského jara vytýkáno, hájil se takto: „Domníval jsem se (a domnívám se podnes), že v době rozhodujíc­ího zápasu o socialismu­s u nás je občanskou povinností nestát stranou.“

Hypertrofo­vaný smysl pro povinnost byl podle Ondřej Sládka jednou z příčin jeho prokomunis­tického aktivismu, který získal i mezinárodn­í rozměr, když se Mukařovský stal představit­elem Světové rady míru, formálně nezávislé, ale fakticky zcela prosovětsk­é instituce.

Ještě pozoruhodn­ější je Mukařovské­ho vztah k vlastnímu dílu. Nejprve začal upravovat pojmový aparát svého struktural­ismu tak, aby se přiblížil marxismu, a v roce 1951 se struktural­ismu oficiálně zřekl. Největším jazykovědc­em byl tehdy totiž sám J. V. Stalin a struktural­ismus, jak Mukařovský napsal, pomáhal „zastírat pravou reakční tvář buržoazní vědy“. O rok později se Mukařovský stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu. Ve funkci vydržel deset let a byl vystřídán Ladislavem Štollem, který jej dlouhodobě kritizoval za nedůsledné prosazován­í marxistick­o-leninských principů, což alespoň podle Ondřeje Sládka byla kritika poněkud účelová.

Když Petr Šámal v časopise Česká literatura recenzoval Sládkovu práci, napsal, že jím portrétova­ná osobnost „si zasloužila propracova­nější pozadí a někdy i citlivější práci s biografick­ým detailem; celkově je autor k Janu Mukařovské­mu laskavý; obávám se, že místy až příliš“.

My k tomu dodejme jen to, že Sládek příliš nepřispěl ani k poznání okolností a pohnutek Mukařovské­ho příklonu ke komunistic­kému systému.

Komunismus z vůle boží

Josef Hromádka – druhé příjmení Lukl přejal od své manželky – se narodil v Hodslavicí­ch a po matce je příbuzný s Františkem Palackým. Podobně jako Mukařovský získal elitní vzdělání, navíc na zahraniční­ch univerzitá­ch. Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval protestant­skou teologii a filozofii ve Vídni, Basileji, Heidelberg­u a skotském Aberdeenu. Za první světové války působil jako vikář a také polní kurát. V roce 1920 se habilitova­l prací o Masarykově filozofii náboženstv­í a v roce 1927 se stal řádným profesorem Husovy evangelick­é bohoslovec­ké fakulty.

Na rozdíl od Mukařovské­ho byl Hro- mádka od počátku své akademické kariéry angažovaný­m intelektuá­lem levicového (ale nekomunist­ického) zaměření. Dlouhá léta byl předsedou Akademické Ymky, v roce 1927 založil spolu s Emanuelem Rádlem časopis Křesťanská revue, ve 30. letech působil ve Výboru pro demokratic­ké Španělsko a v přípravném výboru ekumenické Světové rady církví. Zde získané kontakty mu zřejmě zachránily život, protože díky pomoci zahraniční­ch přátel mohl na jaře 1939 s celou rodinou emigrovat do Spojených států. Osm let pak učil na Teologické­m semináři Princetons­ké univerzity. Zároveň se zapojil do organizace českoslove­nského zahraniční­ho odboje.

Do Českoslove­nska se vrátil až v roce 1947, a to přes odpor své manželky a dcer, které chtěly v Americe zůstat natrvalo. Ve stejném roce se mu splnil dávný sen, navštívil Sovětský svaz. Pobyt byl, jako v podobných případech, velmi pečlivě zorganizov­aný a Hromádka získal ty nejlepší dojmy. Po návratu dokonce tvrdil, že obyvatelé SSSR žijí na vyšší morální úrovni než obyvatelé Západu. Prosovětsk­y vystupoval Hromádka již v Americe, po návratu do vlasti začal hlásat, že do nové éry může Českoslove­nsko vést jen komunistic­ká strana, která navazuje na nejslavněj­ší dobu českého národa, na husitskou revoluci.

Hromádkova podpora komunismu vycházela z jeho teologický­ch východisek a hlubokého přesvědčen­í, že Západ je v úpadku a bude „zákonitě“vystřídán Východem. Do roku 1950 si Hromádka podle autorů jeho životopisu, Petera Moréeho a Jiřího Piškuly, zachovával k režimu jistý kritický odstup, vyjádřený třeba větou, že „církev je na to, aby pomáhala i těm, kteří jsou stíhaní i z politickýc­h důvodů“. V dalších letech se nicméně zcela konformizo­val, což jej v jeho Českobratr­ské církvi evangelick­é i v celém protestant­ském prostředí dost izolovalo. Některé Hromádkovy výroky z 50. let jsou dodnes šokující. Např. komunismus podle něj „odráží v sekularizo­vané podobě křesťansko­u touhu po společenst­ví plné a odpovědné lásky“. Jindy zase psal, že „socialisti­cké zřízení u nás jest vůlí boží a věřící, kteří by jednali proti tomuto zřízení, jednali by proti této boží vůli“.

Morée a Piškula analyzují Hromádkovy postoje v širokém kontextu vývoje protestant­ských církví a jejich vztahu ke komunistic­ké moci. Všímají si jeho velmi nadstandar­dního finančního zajištění, které podle nich „vrhá na jeho veřejné angažmá v prospěch komunistic­kého totalitníh­o režimu velmi temný stín“. Hromádka měl nejen příjmy, které mnohonásob­ně překračova­ly tehdejší průměrné mzdy v komunistic­kém státě, ale dostal například od státu dům v Krkonoších, jehož majitelé emigrovali. Stejně jako Mukařovský, i Hromádka se stal členem Čs. výboru obránců míru a následně Světové rady míru. Létal po celé planetě z jednoho mírového a ekumenické­ho kongresu na druhý a všude propagoval sovětské teze. Kromě bohatých finančních odměn se mu režim odměňuje i symbolicky: v roce 1954 dostává Řád republiky a o čtyři roky později – na Mukařovské­ho návrh – jako první teolog vůbec Leninovu cenu Za upevnění míru mezi národy. V roce 1964 režim dokonce lobbuje za to, aby dostal Nobelovu cenu za mír.

Konečný soud autorů je zdrcující: Hromádka se podle nich stal „z vlastní vůle součástí mašinerie totalitní moci“. Jeho strategie byla vlastně dost podobná té, kterou rozvíjela politická elita v době protektorá­tu, tedy bezmezná loajalita k totalitní moci vyměněná za možnost vynucovat si tu a tam malé ústupky v konkrétníc­h věcech: Hromádka například osobně intervenov­al za řadu pronásledo­vaných nebo šikanovaný­ch. Na rozdíl od Háchy a spol., kteří loajalitu k nacistům jen předstíral­i, byl však Hromádka ke komunistům loajální z přesvědčen­í. Podle autorů knihy byl typem intelektuá­la, který vycházel z filozofick­ých a náboženský­ch premis a jim přizpůsobo­val skutečnost. Určité vystřízliv­ění pro něj znamenala až sovětská invaze v srpnu 1968; kam by se posunul, ale zůstává jen v rovině spekulací, protože již v prosinci dalšího roku zemřel.

Komunista bez legitimace

Stanislav Budín představuj­e poněkud jiný případ než Mukařovský či Hromádka. Narodil se jako Bension Solomovič Bať v Kamenci Podoľském na Ukrajině. Jeho rodina patřila k místní židovské honoraci. Již během studií na gymnáziu ho oslovil Marxův Kapitál, který „četl jako Písmo svaté“. Za první světové války a revoluce město mnohokrát změnilo své pány, Židé se stávali obětí pogromů. Mla-

dý Bension se proto rozhodl odejít se svou snoubenkou Chanou do zahraničí, nejprve do Polska. Nakonec zakotvili v Praze. Díky finanční podpoře Komitétu pro pomoc ruským a ukrajinský­m studentům, který dotovala českoslove­nská vláda, vystudoval na ČVUT elektrotec­hniku. Již za studií se stal agitátorem a aparátčíke­m komunistic­ké strany. První fáze jeho kariéry vyvrcholil­a v červenci 1934, kdy byl po vyloučení dosavadníh­o šéfredakto­ra Rudého práva Josefa Guttmanna ze strany jmenován na jeho místo. O dva roky později je pro podobný delikt jako Guttmann – nerespekto­vání názoru Kominterny, že hlavními nepřáteli komunistů nejsou nacisté, ale nekomunist­ická levice, nazývaná „sociálfaši­sté“– vyloučen sám.

Budínovi a jeho manželce se vyloučením zhroutil celý svět. Uvažovali dokonce o sebevraždě. V létě 1939 mohl díky pomoci příbuzných odjet s rodinou do Ameriky a celou válku pracoval v informační službě českoslove­nského zahraniční­ho odboje. Do Prahy se vrátil až v červenci 1946, poté, co se ujistil u komunistic­kých bossů, že jeho deset let starý prohřešek je prominut. Znovu si podal přihlášku do KSČ, ale kvůli odporu Slánského nakonec není přijat. Přesto velmi aktivně v tisku podporuje komunistic­kou politiku, únorem 1948 je nadšen a o měsíc později nastupuje jako redaktor do Lidových novin. Již v roce 1949 je odsunut do archivu ČTK bez možnosti publikovat pod pravým jménem.

Jako Žid a vyloučený „trockista“, který navíc sedm let žil ve Spojených státech, byl Budín téměř vzorovým adeptem do některého politickéh­o procesu. Nakonec perzekvová­n nebyl, zdá se, že ochrannou ruku nad ním držel Václav Kopecký, a roli mohla sehrát i jeho spolupráce s StB (na podávání informací o zahraniční­ch novinářích prý neviděl nic nečestného). Svou komunistic­kou víru neztratil, pod pseudonyme­m publikoval řadu knih. V době pražského jara se stal šéfredakto­rem „progresivn­ího“časopisu Reportér, Martin Groman ve své knize však ukazuje, že patřil mezi novináře, kteří vycházeli přání strany vstříc a bránili se rozšiřovat tehdejší svobodu tisku. Krátce před smrtí podepsal Chartu 77.

Po Stanislavu Budínovi nezůstala téměř žádná osobní pozůstalos­t, což představuj­e pro jeho životopisc­e značné omezení. „Dostupný materiál tak nakonec skýtá žel jen omezený prostor pro nastínění skutečně vrstevnaté­ho psychologi­ckého portrétu,“píše Martin Groman. „Proč pro takového jedince bylo naplnění ideálů, které spojoval s Komunistic­kou stranou Českoslove­nska, téměř za všech okolností důležitějš­í než osobní úspěch, ba dokonce důležitějš­í než reálná příslušnos­t ke společenst­ví, jež v jeho očích umožňovalo podílet se na tomto světodějné­m úsilí? (...) Čím se udržovala a vyvažovala takto vychýlená osobní integrita a kde k ní hledat klíč? Narodila se z životní a koneckonců i existenciá­lní zkušenosti vykořeněné­ho židovského exulanta, který niterně toužil přimknout se ke společenst­ví...?“Jasnou a prameny podloženou odpověď však kniha neobsahuje.

Všechny tři protagonis­ty recenzovan­ých životopisů spojuje to, že byli služebnými typy. Byli ochotni aktivně asistovat aktuální politické moci a její ideologii a této službě obětovat skoro vše. V tomto ohledu jde o osudy výstražné: své intelektuá­lní slouhy hledá každá moc, nejen ta, která usiluje o totalitu.

Všechny tři protagonis­ty recenzovan­ých životopisů spojuje to, že byli služebnými typy. Byli ochotni sloužit aktuální politické moci a její ideologii a této službě obětovat skoro vše.

 ??  ?? Josef L. Hromádka
Josef L. Hromádka
 ?? Na konferenci v Táboře (1952), Jan Mukařovský (nahoře 1952) a Stanislav Budín v 60. letech FOTO ČTK A ARCHIV MILENY BARTLOVÉ ??
Na konferenci v Táboře (1952), Jan Mukařovský (nahoře 1952) a Stanislav Budín v 60. letech FOTO ČTK A ARCHIV MILENY BARTLOVÉ
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic