Zajati v projektu

hraničních časopisech) – souvisí s partikulárním jevem pozdně moderní společnosti. Tu lze totiž charakterizovat též jako „projektovou společnost“– „projektifikace“prostupuje mnoha jejími vrstvami. Od kulturních institucí přes politický provoz a masová média až po byznys je „projekt“základní operační jednotkou určující, kterak jsou aktivity a práce plánovány, organizovány, spravovány, kontrolovány. V projektech pak někdy přímo žijeme, sami sebe často pojímáme jako projekt, rodina či partnerství může být projektem, výchova dětí je někdy projekt, dovolená je pojímána jako projekt, tělo může být svérázným projektem. Zdá se pak, že nic v našem světě neexistuje mimo nějaký minulý, probíhající nebo budoucí projekt. Tato „železná klec projektu“se týká samozřejmě i vědců a vědy, která není – a nikdy nebyla – vyčleněna ze širší socioekonomické a kulturní dynamiky modernity.

Finská socioložka Oili-Helena Ylijokiová v tomto ohledu mluví o takzvaném „projektovém čase“, který se stává dominantním časovým rámcem, a „organizační logikou“ve vědě. Přímo nebo nepřímo ji mohou pociťovat vědci na psychologické úrovni – musí se naučit myslet a konat ve striktním časovém rámci projektu, konat rychle a flexibilně, často pod tlakem, anticipovat. Může tím však být ovlivněn i výzkum samotný – vědci na něj mnohdy nemají dostatek času, jak zní opakovaně celým esejem Václava Hořejšího. To může ovlivňovat nejen kontinuitu bádání, ale i publikační strategie (recyklace textů, publikování „salámovou metodou“, v extrémních případech publikování v predátorských časopisech). Obsah výzkumu, jeho výstupy a samotná výzkumná činnost musí být v předprojektové fázi pečlivě naplánovány tak, aby zapadly jako kostky lega do časového rámce projektu.

I tady peníze dělají peníze

Časová logika projektu proniká i do samotného srdce vědních disciplín: laboratorního experimentování, testování, provádění pokusů, sběru dat, ale i formulování hypotéz a výzkumných problémů. Rakouská sociální vědkyně Ruth Müllerová v tomto smyslu upozorňuje, že v časové logice projektu jsou vědci často nuceni operovat v „bezpečných vodách“výzkumu, tedy instrumentálně testují hypotézy, verifikují existující výsledky či takticky navazují na osvědčená a rozvinutá témata a paradigmata.

To jim zaručí jistou pravděpodobnost publikovatelnosti výsledků, a tím nezbytnou vykazatelnost. Veskrze racionální po- stup tohoto typu však mnohdy probíhá na úkor toho, co dělá vědu vědou: kreativní formulování odvážnějších, nesamozřejmých a inovativnějších otázek čeřících ustavená paradigmata, a tudíž posouvajících poznání. Dlouhý „procesuální“čas výzkumu, včetně nepředvídatelného a singulárního „času objevu“, který je nestálý, na kontextu závislý, měnící tempo, představuje druhou časovou rovinu ve vědě, která je postupně nahrazována projektovou časovou logikou – tedy časem omezeným, lineárním, cyklickým (tj. „z projektu do projektu“), dekontextualizovaným, (uměle) předvídatelným a stlačeným, kdy už jsme často a nelogicky nuceni „znát“(tedy předpokládat a deklarovat) výsledky výzkumu už na jeho začátku.

Je však třeba spolu s Ylijokiovou dodat, že tyto dvě časové roviny se mnohdy ve vědě překrývají. Vědci, jimž se daří uspět v mezinárodních grantových soutěžích (například ERC granty), zajistit si štědré financování a potřebný čas nezbytný k procesuálním rysům bádání, jsou příkladem toho, že existují grantové projekty, jejichž časové rámce v sobě obsahují i druhou časovou rovinu. Zde však platí takzvaný „Matoušův efekt“ve vědě, o kterém psal sociolog vědy Robert K. Merton v roce 1968, tedy princip akumulované výhody. Vědci, kteří uspějí v prestižních soutěžích, pak relativně jednoduše generují i další fondy. Na druhé straně spektra je však většina, především začínajících a mladých vědců. Ti, aby ve vědeckém světě obstáli a udrželi si práci, musí přijmout logiku projektového financování a času; musí operovat v prekérních podmínkách, svazujících termínech a s relativně krátkodobými vyhlídkami.

Obrana akademického psaní

Název eseje Václava Hořejšího je zavádějící. Autor sice kritizuje jistý typ psaní (např. grantových žádostí, průběžných zpráv), nicméně čtenář může nabýt dojmu, že věda a psaní jsou dvě oddělené kategorie činností. To neplatí. Zdá se mi, že Hořejšímu vadí – a zcela oprávněně – to, že se z vědců stávají administrátoři a byrokraté, ne nezbytně spisovatelé. Psaní (a čtení) – časově, ale i jinak velmi náročné aktivity – jsou totiž konstitutivním prvkem akademického povolání.

Samozřejmě, více to platí v humanitních a společenských vědách, kde je psaní klíčovou aktivitou. Tito vědci jsou v jistém ohledu akademičtí spisovatelé. I v exaktněji laděných společenských vědách – za niž je někdy považovaná například ekonomie – je psaní alfou i omegou. Ale ani přírodní a technické vědy nejsou vůči psaní imunní. Psaní přece představuje esenciální součást vědecké komunikace i přesto, že každá disciplína má svoji vlastní kulturu psaní. Nejde tedy jen o data, výsledky analýz, metodu, experiment. Jde i o způsob prezentace, argumentaci, styl, jazyk. Nemluvě o disciplínách jako například filozofie, kde je slovo centrálním nástrojem a kde důležitým komunikačním prostředkem zůstává kniha. Každý, kdo někdy napsal knihu, moc dobře ví, jak časově náročné takové psaní je. Nedostatek nepřerušovaného času na psaní – a přepisování a vůbec absence tvůrčího klidu – patří dle mnoha výzkumů k zásadním problémům současného „zrychleného“vědeckého světa. Paradoxem zůstává, že zároveň vychází čím dál více textů, a to nejspíš částečně právě díky tyranii projektové logiky ve vědě, ale i v souvislosti s nastavením systému hodnocení vědy. Tato poznámka by si však zasloužila hlubší sociologický rozbor.

Realismus profesora Hořejšího v závěru překvapuje. Vyznívá totiž spíše jako pesimismus či snad rezignace. Ztrácíme víru v progres a změnu – představující mimo jiné jeden z étosů vědy – a ve zlepšení podmínek a nastavení vědecké práce? Prvním krokem může být třeba to, že budeme problémy vědeckého provozu tematizovat, kritizovat, na tomto základě vyjednávat, bojovat o pozice, argumentovat, přesvědčovat, hledat spojenectví, prosazovat, mobilizovat. Možná jsem idealista, ale věřím, že právě slovo, či spíše přesvědčivá argumentace, může mít tuto transformativní a hybnou sílu. Esej Václava Hořejšího i přes některé mnou formulované poznámky ji má. A pokud je změna nastavení poměrů ve vědě skutečně tak obtížná, jak tvrdí, pak tedy buďme realisté jiného typu a požadujme to, co je možné.

Nepředvídatelnost spojená se soutěžením o peníze destabilizuje prostředí vědeckých institucí i kariérní vývoj (především mladých) vědců. A narušuje i přirozené atributy vědy, například kontinuitu či akumulaci poznání. Ale neměli bychom házet flintu do žita. Zdá se, jako by v našem světě nic neexistovalo mimo nějaký minulý, probíhající nebo budoucí projekt. Tato „železná klec projektu“se týká samozřejmě i vědců a vědy.