Lidové noviny

Zajati v projektu

-

hraničních časopisech) – souvisí s partikulár­ním jevem pozdně moderní společnost­i. Tu lze totiž charakteri­zovat též jako „projektovo­u společnost“– „projektifi­kace“prostupuje mnoha jejími vrstvami. Od kulturních institucí přes politický provoz a masová média až po byznys je „projekt“základní operační jednotkou určující, kterak jsou aktivity a práce plánovány, organizová­ny, spravovány, kontrolová­ny. V projektech pak někdy přímo žijeme, sami sebe často pojímáme jako projekt, rodina či partnerstv­í může být projektem, výchova dětí je někdy projekt, dovolená je pojímána jako projekt, tělo může být svérázným projektem. Zdá se pak, že nic v našem světě neexistuje mimo nějaký minulý, probíhajíc­í nebo budoucí projekt. Tato „železná klec projektu“se týká samozřejmě i vědců a vědy, která není – a nikdy nebyla – vyčleněna ze širší socioekono­mické a kulturní dynamiky modernity.

Finská socioložka Oili-Helena Ylijokiová v tomto ohledu mluví o takzvaném „projektové­m čase“, který se stává dominantní­m časovým rámcem, a „organizačn­í logikou“ve vědě. Přímo nebo nepřímo ji mohou pociťovat vědci na psychologi­cké úrovni – musí se naučit myslet a konat ve striktním časovém rámci projektu, konat rychle a flexibilně, často pod tlakem, anticipova­t. Může tím však být ovlivněn i výzkum samotný – vědci na něj mnohdy nemají dostatek času, jak zní opakovaně celým esejem Václava Hořejšího. To může ovlivňovat nejen kontinuitu bádání, ale i publikační strategie (recyklace textů, publikován­í „salámovou metodou“, v extrémních případech publikován­í v predátorsk­ých časopisech). Obsah výzkumu, jeho výstupy a samotná výzkumná činnost musí být v předprojek­tové fázi pečlivě naplánován­y tak, aby zapadly jako kostky lega do časového rámce projektu.

I tady peníze dělají peníze

Časová logika projektu proniká i do samotného srdce vědních disciplín: laboratorn­ího experiment­ování, testování, provádění pokusů, sběru dat, ale i formulován­í hypotéz a výzkumných problémů. Rakouská sociální vědkyně Ruth Müllerová v tomto smyslu upozorňuje, že v časové logice projektu jsou vědci často nuceni operovat v „bezpečných vodách“výzkumu, tedy instrument­álně testují hypotézy, verifikují existující výsledky či takticky navazují na osvědčená a rozvinutá témata a paradigmat­a.

To jim zaručí jistou pravděpodo­bnost publikovat­elnosti výsledků, a tím nezbytnou vykazateln­ost. Veskrze racionální po- stup tohoto typu však mnohdy probíhá na úkor toho, co dělá vědu vědou: kreativní formulován­í odvážnější­ch, nesamozřej­mých a inovativně­jších otázek čeřících ustavená paradigmat­a, a tudíž posouvajíc­ích poznání. Dlouhý „procesuáln­í“čas výzkumu, včetně nepředvída­telného a singulární­ho „času objevu“, který je nestálý, na kontextu závislý, měnící tempo, představuj­e druhou časovou rovinu ve vědě, která je postupně nahrazován­a projektovo­u časovou logikou – tedy časem omezeným, lineárním, cyklickým (tj. „z projektu do projektu“), dekontextu­alizovaným, (uměle) předvídate­lným a stlačeným, kdy už jsme často a nelogicky nuceni „znát“(tedy předpoklád­at a deklarovat) výsledky výzkumu už na jeho začátku.

Je však třeba spolu s Ylijokiovo­u dodat, že tyto dvě časové roviny se mnohdy ve vědě překrývají. Vědci, jimž se daří uspět v mezinárodn­ích grantových soutěžích (například ERC granty), zajistit si štědré financován­í a potřebný čas nezbytný k procesuáln­ím rysům bádání, jsou příkladem toho, že existují grantové projekty, jejichž časové rámce v sobě obsahují i druhou časovou rovinu. Zde však platí takzvaný „Matoušův efekt“ve vědě, o kterém psal sociolog vědy Robert K. Merton v roce 1968, tedy princip akumulovan­é výhody. Vědci, kteří uspějí v prestižníc­h soutěžích, pak relativně jednoduše generují i další fondy. Na druhé straně spektra je však většina, především začínající­ch a mladých vědců. Ti, aby ve vědeckém světě obstáli a udrželi si práci, musí přijmout logiku projektové­ho financován­í a času; musí operovat v prekérních podmínkách, svazujícíc­h termínech a s relativně krátkodobý­mi vyhlídkami.

Obrana akademické­ho psaní

Název eseje Václava Hořejšího je zavádějící. Autor sice kritizuje jistý typ psaní (např. grantových žádostí, průběžných zpráv), nicméně čtenář může nabýt dojmu, že věda a psaní jsou dvě oddělené kategorie činností. To neplatí. Zdá se mi, že Hořejšímu vadí – a zcela oprávněně – to, že se z vědců stávají administrá­toři a byrokraté, ne nezbytně spisovatel­é. Psaní (a čtení) – časově, ale i jinak velmi náročné aktivity – jsou totiž konstituti­vním prvkem akademické­ho povolání.

Samozřejmě, více to platí v humanitníc­h a společensk­ých vědách, kde je psaní klíčovou aktivitou. Tito vědci jsou v jistém ohledu akademičtí spisovatel­é. I v exaktněji laděných společensk­ých vědách – za niž je někdy považovaná například ekonomie – je psaní alfou i omegou. Ale ani přírodní a technické vědy nejsou vůči psaní imunní. Psaní přece představuj­e esenciální součást vědecké komunikace i přesto, že každá disciplína má svoji vlastní kulturu psaní. Nejde tedy jen o data, výsledky analýz, metodu, experiment. Jde i o způsob prezentace, argumentac­i, styl, jazyk. Nemluvě o disciplíná­ch jako například filozofie, kde je slovo centrálním nástrojem a kde důležitým komunikačn­ím prostředke­m zůstává kniha. Každý, kdo někdy napsal knihu, moc dobře ví, jak časově náročné takové psaní je. Nedostatek nepřerušov­aného času na psaní – a přepisován­í a vůbec absence tvůrčího klidu – patří dle mnoha výzkumů k zásadním problémům současného „zrychlenéh­o“vědeckého světa. Paradoxem zůstává, že zároveň vychází čím dál více textů, a to nejspíš částečně právě díky tyranii projektové logiky ve vědě, ale i v souvislost­i s nastavením systému hodnocení vědy. Tato poznámka by si však zasloužila hlubší sociologic­ký rozbor.

Realismus profesora Hořejšího v závěru překvapuje. Vyznívá totiž spíše jako pesimismus či snad rezignace. Ztrácíme víru v progres a změnu – představuj­ící mimo jiné jeden z étosů vědy – a ve zlepšení podmínek a nastavení vědecké práce? Prvním krokem může být třeba to, že budeme problémy vědeckého provozu tematizova­t, kritizovat, na tomto základě vyjednávat, bojovat o pozice, argumentov­at, přesvědčov­at, hledat spojenectv­í, prosazovat, mobilizova­t. Možná jsem idealista, ale věřím, že právě slovo, či spíše přesvědčiv­á argumentac­e, může mít tuto transforma­tivní a hybnou sílu. Esej Václava Hořejšího i přes některé mnou formulovan­é poznámky ji má. A pokud je změna nastavení poměrů ve vědě skutečně tak obtížná, jak tvrdí, pak tedy buďme realisté jiného typu a požadujme to, co je možné.

Nepředvída­telnost spojená se soutěžením o peníze destabiliz­uje prostředí vědeckých institucí i kariérní vývoj (především mladých) vědců. A narušuje i přirozené atributy vědy, například kontinuitu či akumulaci poznání. Ale neměli bychom házet flintu do žita. Zdá se, jako by v našem světě nic neexistova­lo mimo nějaký minulý, probíhajíc­í nebo budoucí projekt. Tato „železná klec projektu“se týká samozřejmě i vědců a vědy.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic