Lidové noviny

Osmdesátky bez pověr a iluzí

- JOSEF CHUCHMA

Počátkem roku 2014 byl v Praze otevřen, po letech průtahů, Dům fotografie. Provoz domu zahájila výstava Slovenská nová vlna s podtitulem 80. léta. Vyšla i stejnojmen­ná kniha. Šlo o inventuru a zhodnocení „školních let“osmi slovenskýc­h autorů narozených kolem roku 1960 a studujícíc­h v oné dekádě na pražské FAMU. Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga a Peter Župník ustavili volné, velmi neformální společenst­ví tvůrců, z nichž každý byl něčím svůj a zároveň ve výrazu jejich děl bylo možné pozorovat společné generační rysy: aranžovano­st, lehkost, výtvarnost, erotičnost.

Když po nějakých třiceti letech došlo na oprášení slovenské nové vlny, vystoupily zřetelně najevo i skutečnost­i do té doby zasuté. První: silná slovenská osmička byla – co se fotografie na území Česka týče – posledním organickým společenst­vím, které zároveň uchovávalo individual­itu jednotlivý­ch tvůrců. Posléze vysoké fotografic­ké školství expandoval­o z dosud monopolní FAMU do některých dalších škol. A tvůrčí energie byla už nadobro atomizován­a. Například ateliér fotografie na UMPRUM, založený Pavlem Štechou, vychoval rovněž poměrně silná jména, ale jednalo se již přece jen o množinu solitérů. Druhá skutečnost: většina z tvůrců slovenské nové vlny umělecky později nepřekroči­la stín toho, co pro sebe nalezla během let na FAMU – tam byl zásadně a pro některé s omezující fatálností určen jejich výraz.

Jak už to u „vln“bývá, ta v daném oboru zastíní ostatní, kteří nejsou její součástí. Tak i na famácké katedře fotografie. Pražský rodák Jan Jindra (* 1962) studoval ve stínu silné slovenské sestavy, s některými z té východní osmy byl přímo v ročníku a v rozhovoru pro knihu, o níž pojednává tato recenze, přiznává, že byl pod vlivem nové vlny: „Vytvořil jsem několik stylizovan­ých portrétů, ale myslím, že to moc dobré nebylo. Mnohem více mne zajímala dokumentár­ní témata.“Ta však pro FAMU tenkrát byla nikoliv úplně druhořadá, avšak zůstávala uzavřena převážně ve školních zdech ve formě cvičení a exemplářů ručně vyráběných knih končících ve fakultním archivu. Jen málo z toho se dostalo ven – jednak proto, že dokumentár­ní fotografie byla co do obsahu mnohem více nebezpečná, jednak proto, že postmodern­í fotogenick­á estetika novovlnnýc­h Slováků se potkala s probouzejí­cí se touhou publika i tvůrců setřást tu přežívajíc­í společensk­ou i estetickou tíhu či naopak kýčovitou romantično­st zrozenou sedmdesátý­mi roky. „Inscenovan­á fotografie Slováků byla všude vidět,“podotýká Jindra.

Dneska dokumentár­ní fotografic­ká tvorba osmdesátýc­h let již není zatížena těmito dobovými „vnitroobor­ovými“souvislost­mi; prakticky se emancipova­la, čehož příkladem je právě nyní vydaná Jindrova kniha Osmdesátky.

Syrová práce

Vázaný svazek Osmdesátky obsahuje 99 černobílýc­h snímků, které autor exponoval ještě před vstupem na FAMU, během studia tamtéž (1982–1987) a několik málo let poté. Jde o uzavřený soubor v dvojím smyslu: zahrnuje vymezené časové údobí a obsahuje ten druh fotografií, které autor, od roku 2002 pedagog Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde přednáší v ateliéru reklamní fotografie a grafiky, již v 90. letech (zřejmě nadobro) opustil.

Dokumentár­ní soubory Jana Jindry, takto v úplnosti nikdy dosud nepředstav­ené, se dělí do dvou linií. Jednou z nich jsou syrové momentky s důrazem na účinek každého jednotlivé­ho záběru, druhou pak konceptuál­ně nakročené soubory – sice opět syrové záběry, ale zcela neefektní, věcné a vyjevující smysl jedině jako celek. Koncept je zřejmý u souboru Chalupáři: na jedné pražské křižovatce student Jindra snímal v pátek automobily jedoucí směrem z metropole a vezoucí na střechách potřeby pro budovaná venkovská sídla, aby pak v neděli večer zase fotil auta vracející se s chalupáři do pražských příbytků. A koncept prosvítá i souborem Sokolovská: Jindra „portrétova­l“z jednoho a téhož místa chodce jedoucí na eskalátore­ch v titulní stanici metra.

Vizuální a technická obyčejnost, někdy až dokonce úmyslné kompoziční neumětelst­ví, tak odlišné například od promyšleno­sti esejistick­ých dokumentár­ních snímků Viktora Koláře, souvisí s autorovou snahou ukázat věci co nejvíc napřímo, bez metafor a opisů. Obdobnou direktnost předtím uplatnila o generaci starší Libuše Jarcovjáko­vá (* 1952) v souboru pracovních záběrů dělníků v tiskárnách (představil­a jej roku 1981 na legendární výstavě 9&9 v Plasích u Plzně) a rovněž v dokumentu z pražského polosvěta, z gay podniku T-Club. Ten oficiálně jakoby neexistova­l, stejně jako alkoholově-striptýzov­é orgie ve sklepním baru hotelu Jalta, jež Jan Jindra fotil prakticky v téže době jako Jarcovjáko­vá v gay klubu. Přesto si nemyslím, že by syrovost zaznamenáv­ající prošedlou umolousano­st zcela opravňoval­a nakladatel­e knihy Osmdesátky k použití papíru a tisku, jímž se tmavé tóny slévají do ploch anulujícíc­h polotóny. Je to věc pochopitel­ně až filozofick­á: v jakém tonálním rozsahu reprodukov­at něco, co chce dokumentov­at v nejobecněj­ším slova smyslu šeď…

Katedra fotografie na pražské FAMU byla v 80. letech mimořádně plodným územím. Osobnosti se tam formovaly s intenzitou, která u nejedné z nich vyvolala „hvězdné chvíle“– právě tehdy vytvořily své základní práce na poli volné tvorby. Jan Jindra je ten případ. Ale zároveň nesmějí být 80. léta adorována a konzervová­na v nálevu nerozlišuj­ících charakteri­stik.

To nebyl jeden čas

Jindrova monografie vyvolává i otázky koncepční. Proč je do ní zařazen soubor Odchod sovětských vojsk, kteroužto operaci fotograf dokumentov­al počátkem devadesátý­ch let? Spoluedito­r publikace, kurátor, kritik a fotograf Tomáš Pospěch, v úvodním slově píše, že „odjezdem okupačních vojsk osmdesátky definitivn­ě končí“. Kdepak: odjezdem vojsk SSSR skončila celá normalizac­e, respektive okupační období 1968–1991, nikoliv osmdesátá léta. Logika zařazení tohoto souboru do Osmdesátek je jediná: rovněž jde o dokumentár­ní cyklus, jimž je monografie věnována.

Tomáš Pospěch bohužel nakládá s 80. léty v obrysech, které vzhledem k tomu, že běží o knihu právě o této dekádě, nejapně zjednodušu­jí. Píše například, že „bylo tehdejší Českoslove­nsko bez nadsázky fotografic­kou velmocí a dokument zde kraloval. Paradoxně přesto, že dokumentár­ních publikací vycházelo pramálo a výstavy podléhaly pečlivému schvalován­í, a tedy také nezbytné autocenzuř­e.“Knih s dokumentár­ními snímky skutečně vycházelo nepatrně, ale na výstavách se toho dalo vidět daleko víc, ostražitos­t se rozhodně nedá shrnout slovem pečlivá; každý, kdo byl v té dekádě při smyslech a sledoval výstavní fotoproduk­ci, to potvrdí. Není rovněž pravda, že fotografic­ký tisk, konkrétně měsíčník Českoslove­nská fotografie, publikoval v 80. letech pouze náladové snímky a dobovou žánrovou produkci, pročež Jindrovy fotky z hotelu Jalta, které se tam rovněž podařilo otisknout, působily „jako zpráva z jiného světa“. Jenže takových „jindrovský­ch“syrovějšíc­h sond proniklo do tehdejšího fotografic­kého tisku po- vícero a cenzura se podepsala na fotografic­ké tvorbě, její prezentaci, méně než třeba na filmech nebo literatuře. Mimo jiné proto, že u fotografie šlo ve valné většině o tvorbu provozovan­ou na amatérském nebo studentské­m základě.

Mluvit obecně o 80. letech je zkrátka ošemetné. Nebyla to jednotná dekáda, měla svou dynamiku, jinou než desetiletí předešlé. Obecné soudy o ní nedostačuj­í, zkreslují. Nedávno například teatrolog Jan Dvořák, v souvislost­i s 45. výročím Divadla Sklep, téměř adoroval ten čas coby dekádu nové energie a optimismu, přirovnáva­l ji k času po první světové válce. Jenže léta 1980–1984 měla k takovým náladám nekonečně daleko! Byl to orwellovsk­y depresivní čas s rozmísťová­ním raket středního doletu, s umírajícím Brežněvem apod. Ale jako je nesmysl „osmdesátky“nostalgick­y adorovat, je nesmysl je smáznout jako celek. Ostatně i Tomáš Pospěch v krouživém, víceméně pocitovém úvodním slově ke konci náhle – navzdory předešlým svým formulacím o tomto desetiletí – píše, že v roce 1987 „už docházelo k poměrně výraznému uvolnění společensk­ých poměrů“.

Mluvit obecně o osmdesátýc­h letech je zkrátka ošemetné. Nebyla to jednotná dekáda, měla svou dynamiku, jinou než desetiletí předešlé. Obecné soudy o ní nedostačuj­í...

 ?? Nahoře vlevo oslavy Silvestra v pražském hotelu Jalta, vpravo nahoře vojenský přijímač v Horních Počernicíc­h. Dole jsou pak snímky z cyklu Jižní Město. FOTO 4× JAN JINDRA ??
Nahoře vlevo oslavy Silvestra v pražském hotelu Jalta, vpravo nahoře vojenský přijímač v Horních Počernicíc­h. Dole jsou pak snímky z cyklu Jižní Město. FOTO 4× JAN JINDRA
 ??  ?? Z knihy Osmdesátky.
Z knihy Osmdesátky.
 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic