Americký model: imigranti se necítí izolovaní
PRAHA Integraci uprchlíků v Evropě by pomohlo, kdyby zde měli jasně narýsovanou cestu k získání občanství a kdyby evropské státy kladly větší důraz na jejich zaměstnávání. Myslí si to irácký Američan Ali Al Sudani, který vede integrační programy pro uprchlíky přicházející do texaského Houstonu. Al Sudani v Praze koncem května přednášel o svých zkušenostech s integrací ve Spojených státech.
On sám byl před několika lety uprchlíkem. Narodil se na jihu Iráku a po studiích pracoval pro americké jednotky, v letech 2004 až 2009 pak pro iráckou pobočku organizace Člověk v tísni. Kvůli těmto zaměstnáním ale pro něj život v rodné zemi přestal být bezpečný. Přesunul se proto nejdříve do Jordánska, kde pokračoval v práci pro českou neziskovou organizaci, v dubnu 2009 se pak jako uprchlík dostal do amerického Houstonu. Na starost ho měla agentura, v níž nyní působí v manažerské pozici. Dostal nejdříve práci sociálního pracovníka, později se ale vypracoval: „Nyní vedu oddělení, které má na starost mezi 800 a 1600 uprchlíků. Poskytujeme jim veškeré služby, cílem je, aby se stali soběstačnými po šesti měsících od jejich příjezdu. Dosahujeme toho přitom v 94 procentech, na což jsme vel- mi hrdí,“říká Al Sudani. Zmínění uprchlíci přicházejí z Blízkého východu, ale třeba i z Kuby.
Hlavní rozdíl v úspěšnosti integračních modelů používaných v Evropě a ve Spojených státech vidí v tom, že v USA nemají na rozdíl od Evropy izolované komunity. To, že se běženci necítí ve Spojených státech tak izolovaní, prý spočívá v jasné cestě k získání občanství. Jako příklad uvádí sám sebe: „ Já jsem dostal občanství v roce 2014, tedy po pěti letech, jež nehrály roli. Těžce jsem pracoval a přispíval tak společnosti, teď jsem ale hrdý americký občan. V Evropě takovou cestu k získání občanství nevidím.“
Na otázku, kde vidí chyby v integraci uprchlíků, přidává i další postřehy: lepší by měla být spolupráce mezi jednotlivými evropskými státy, včetně pravidelných schůzek nejen politiků, ale i institucí starajících se o integraci, neziskových organizací a dalších aktérů. „Jednu z chyb vidím v tom, že tu není kladen tak velký důraz na zaměstnání. Integrační model v USA je založený na jedné věci – dosáhnout co nejrychleji soběstačnosti. Uprchlíci, které s jejich rodinami přesídlujeme, vědí, že dostanou finanční asistenci po několik měsíců. A to přesně na takovou dobu, aby si mohli najít práci,“zdůrazňuje Al Sudani. Lidé pak podle nějmají pocit, že jsou integrovaní, a jsou hrdí na to, že se dokážou sami o sebe i své rodiny postarat. „Na sociálních dávkách přece nechce být nikdo závislý,“myslí si.
Důležité také je, aby každá agentura, která zajišťuje integraci uprchlíků, měla oddělení specializující se na hledání práce, tedy ja- kýsi pracovní úřad. V USA to tak je – pracovníci nejdříve kontaktují zaměstnavatele podle vzdělání a pracovních zkušeností žadatelů o azyl, poté dávají obě skupiny dohromady. „Je to užitečné pro všechny,“dodává.
V Česku pan Al Sudani navštívil i čtyři irácké rodiny žijící v Českém Těšíně. „Slezská diakonie, která se stará o jejich integraci, odvedla skvělou práci,“oceňuje a dodává, že zbylé dvě rodiny, které za velké pozornosti odešly do Německa, nejsou nijak výjimečné. Se stejnými případy se setkává i v USA. „Uprchlíci jsou normální lidé v nenormálních okolnostech,“vysvětluje Al Sudani pohnutky běženců.