Digitální archivologie

Hehe, posmívali se tisíce lidí na sociálních sítích Američanům, kteří svůj jaderný arzenál ovládají přes stařičké osmipalcové diskety. Vždyť ty 5,25palcové a 3,5palcové jsme před lety opustili i my, prostí uživatelé! Dokonce i cédéčka jsou už passé, skomírají dévédéčka a firmy již běžně rozdávají mnohagigabajtové USB nosiče jako pozornost...

Zbláznili se v americké armádě? Nemají ve 21. století peníze na modernizaci informačních systémů? To, že ministerstvo obrany spoléhá i dnes na floppy disky ze sedmdesátých let, je sice šokující, leč pravdivé. Uvedla to alespoň vládní zpráva z 25. května s titulkem Federální agentury musejí řešit zastarávání zděděných systémů. Užití disket je tam přiznáno.

Kromě balistických raket řízených systémy IBM se stářím neuvěřitelných 53 let (!) hovoří analýza o ještě starších infosystémech: některé dosud využívá ministerstvo financí, jiné vznikly v programovacím jazyce COBOL – někdy na začátku šedesátých let.

Aby lidé mohli diskety s kódy využívat, musejí samozřejmě udržovat v chodu i příslušné disketové jednotky: v tomto případě v počítačích IBM Series/1 z roku 1976, jež bychom čekali spíše v muzeu než v komunikaci s raketovým silem. Přestože zastarávání nosičů dat kla- de lidstvu zásadní otázky (jak se naši potomci, až jednou vykopou z hlíny gramodesky, kazety a diskety, dostanou k jejich obsahu?), u „raketových“disket to má i výhodu.

„Low-tech, jednoduchá technologie, je také bezpečná technologie,“upozorňuje list The Washington Post. Jaderné systémy nejsou zapojeny do digitálních sítí, nejsou tudíž náchylné k hackerskému útoku. „Řeknu vám, že staré systémy nám dávají obrovskou míru bezpečnosti, co se týče kybernetických hrozeb,“řekl televizi CBS generálmajor Jack Weinstein. „Ne, nejsme na internetu,“dodal s tím, že mu experti doporučili, ať ani nic nemění.

Zbláznili se v americké armádě? Nemají ve 21. století peníze na modernizaci informačních systémů? To, že ministerstvo obrany spoléhá i dnes na floppy disky ze sedmdesátých let, je sice šokující, leč pravdivé.

Málokdy je zastarávání ku prospěchu. Klasickým příkladem, že jednou může nastat digitální temno (Digital Dark Age), jsou pásky z vesmírné mise Viking. Ty NASA nezpracovala hned a po letech už byly nečitelné – měly neznámý formát a původní programátoři zemřeli.

V roce 2004 získala Stanfordova univerzita „sebrané spisy“biologa Stephena Jay Goulda. Na desítkách různých nosičů bylo 1100 souborů, ovšem psaných v mnoha praprogramech. Aby se obsah neztratil, musel forenzní archivářMichael Olson sehnat stařičký hardware, software a teprve pak luštit, zda není na vetché disketě pozapomenutá cennost. Myšlenkový poklad. Magazín Nature proto varuje, že s prudkým rozvojem počítačů přibývá též potíží s vytěžením původních obsahů. Mnozí archiváři se tak mění v digitální archeology: archivology.