Šibenice není folklor

Proč chce ministr Milan Chovanec zjednat jasno

lověk nemusí být fanouškem ministra vnitra ani celé Sobotkovy vlády, ale přesto by se měl nad argumenty Milana Chovance zamyslet. Ministr vnitra zažaloval Prahu 1 za to, že tamní úředníci nevyhodnotili nošení šibenic na demonstrace jako přestupek a odmávli to. Pozvali si nositele šibenice Vladimíra Heřmana k vysvětlení – a zjistili, že „neprojevil žádný škodlivý úmysl, ale jen vědomou nedbalost“. Z Heřmanova chování prý „nebylo možné usoudit, že má tento předmět být užit k násilí či pohrůžce násilí“.

Jsou to pozoruhodné argumenty a řekněme rovnou, že ty Chovancovy působí závažněji. Svoboda slova je žhavé téma v celém západním světě. Stále více lidí má pocit, že svoboda projevu se začíná oklešťovat ve prospěch axiomatického dobra, jež se nemusí dokazovat. A že se oklešťuje i samotná kritika migračních a vůbec vládních politik. Na tom něco je. Ale tato emoce není rozhodující. Důležitější jsou konkrétní symboly v konkrétním kontextu té či oné společnosti či země.

V českém kontextu není šibenice neutrální symbol vzteku na někoho – jako třeba házení vajíček. U nás ještě žijí pamětníci doby, kdy na šibenicích viseli lidé z politických či vykonstruovaných důvodů. Pamětníci doby, kdy celé pracovní kolektivy podepisovaly rezoluce ve stylu „psovi psí smrt“.

Šibenice u nás není totéž jako třeba vlajka Konfederace někde v chatové osadě. Symbol amerického Jihu vyzní jinak v situaci, kdy se pod ním u Sázavy hraje na kytary, a jinak třeba v Jižní Karolíně, kde ještě žijí pamětníci lynčování černochů. Svastika vyzní jinak v Indii, kde je symbolem štěstí, a jinak v Evropě, kde je symbolem nacismu. Tyhle nuance by si měli uvědomovat i čeští úředníci, ať už se šibenice objeví na demonstraci odborářské nebo protimigrační. Je dobře, že to Milan Chovanec svou žalobou připomněl. Zbyněk Petráček