Čeští soudci evropské právo nedoceňují

Seriózně jej berou jen jednotlivci, kteří si zvykli na soužití více právních systémů, říká soudce Soudního dvora EU

LN Už dvanáct let jste soudcem Soudního dvora EU v Lucemburku. Jaký je to život?

Nazval bych to s nadsázkou „zlatou klecí“. Společenský život v Lucembursku v podstatě nevedu, není na to čas. Jde o ryze profesionální pobyt, takže kromě normální lidské komunikace s kolegy na Soudu jen pracuji a v „bílých týdnech“jezdím do České republiky. V mladším věku by zřejmě tento model byl hůře snesitelný, ale v mém věku už s tím nemám problémy.

Je třeba si uvědomit, že funkce na Soudním dvoru je časově velmi náročná. Máme mnoho ústních jednání se stranami, každý soudce průměrně tři za týden. Každé z nich trvá půl dne, k tomu další tři půldny strávíme na poradách senátů a schůzích. Zbývají dva pracovní dny, během nichž musíte instruovat své spolupracovníky v kabinetu, diskutovat s nimi o případech a upravovat jejich výstupy. A zbývají víkendy. Během nich musím sám spisy důkladně prostudovat a promyslet řešení i postup. Stírá se tak rozdíl mezi pracovním týdnem a víkendem. Je to práce na sedm dní v týdnu. Pokud by soudce chtěl pracovat méně, musel by svou práci odbývat. A tak ani po dvanácti letech takřka neznám názvy ulic v Lucemburku a nemám čas na to, abych šel do divadla nebo na koncert. Přicházívám domů k osmé hodině, bez energie.

Navíc přibližně osmkrát za rok sedím za volantem na cestě do Brna. Někdy je třeba volit drastická řešení. Mívám několik přednášek na brněnské fakultě, v pondělí od 8 do 12 hodin. Po přednášce sedám za volant a jedu zpět. V úterý v 9 hodin obléknu talár a jdu na jednání. Nechci ale, aby to bylo chápáno jako stěžování si. Tento život zvládám a líbí se mi.

LN Jak vzpomínáte na své začátky v roce 2004?

Specifikem jmenování nových soudců po rozšíření EU v roce 2004 bylo, že jsme byli jmenováni jen na tzv. zbytkový mandát – já osobně na méně než dva a půl roku místo regulérních šesti. Proto jsem se tu nemohl nijak zabydlovat. A udělal jsem dobře – přestože se totiž Špidlova vláda roku 2004 při mém jmenování usnesením zavázala, že mě po skončení silně zkrácenéhomandátu navrhne na celý další mandát, v mezidobí se změnil premiér a odpovědný koaliční ministr, který mimochodem pro ono usnesení rovněž hlasoval, chtěl za každou cenu místo mne prosadit svého čerstvě jmenovaného politického náměstka. Byl jsem frustrovaný, že bych měl po své obrovské osobní i profesní investici odejít po tak krátkém čase a bez reálných výsledků ze Soudu kvůli nenaplněným ambicím někoho jiného. Nakonec to ale dobře dopadlo a dotyčný náměstek si později našel uplatnění i v dalších vysokých politických postech, v nichž působí dosud.

LN Na Soudní dvůr jste nastupoval jako soudce Ústavního soudu, jste také profesorem mezinárodního práva. Bylo složitější zvyknout si na české ústavní právo, nebo na právo EU?

Určitě na unijní právo. Na Ústavním soudu pro mne bylo nejtěžší zvyknout si na to, že už nejsem akademik, ale soudce. Čeští ústavní soudci se zabývají především individuálními ústavními stížnostmi. Rozhodování o rušení protiústavních zákonů představuje poměrně ojedinělou agendu. Zvláště v posledních letech jí ještě ubylo, protože politici mají k Ústavnímu soudu často nedůvě- ru a nechtějí riskovat neúspěch. V soudní praxi je přes 90 procent ústavních stížností odmítáno, protože bývají zjevně neopodstatněné z hlediska ústavní argumentace. Nemyslím si ostatně, že by špičkoví právníci republiky měli trávit deset let života hlavně odmítáním stížností, jimž chybí ústavní dimenze.

Naučit se rutině na Soudním dvoru bylo mnohem složitější. My jsme soudci odpovědní za fungování celého právního řádu EU, takže podle okolností musíme rozhodovat věci „od Šumavy k Ta- trám“, počínaje daňovým právem přes ústavní právo, a na druhé straně třeba i klasické rodičovské věci. Neexistuje žádná formální specializace jednotlivých soudců. Musíme být zkrátka schopni rozhodovat vše. A na to musí být člověk zralý. Je k tomu třeba dlouhodobá zkušenost a věk.

LN Jaké atributy by měl mít soudce? Vy říkáte, že pro soudce je nejdůležitější nebojácnost a ochota rozhodnout, neschovávat se za názory jiných.

Na tom trvám. Soudní řízení v Lucemburku stojí účastníky i členské státy velké peníze, to nikdo nedělá z plezíru. Pokud se na nás někdo obrátí, očekává především přesvědčivé rozhodnutí, které jeho problém vyřeší. Když mu soudce dá odpověď, která se snaží z problému vyklouznout, vůbec mu nepomůže! Samozřejmě není jednoduché rozhodovat složité spory, a někteří lidé jsou navíc přirozeně nerozhodní, a lidsky na funkci soudce tedy vlastně nemají. Jistě, nějak to překlepou a soudcovskou kariérou se protlučou, ale stejně si musí položit otázku, zda jejich práce má či měla smysl…

LN Je rozhodnost důležitější než odbornost soudce?

Rozhodně. Odbornost by se v posledku neměla přeceňovat. Třeba na tomto Soudu nikdo nemůže očekávat, že budeme všichni odborníky v rozsahu celého právního řádu Evropské unie. Nebudete zkrátka nikdy tak zběhlí v určitém oboru jako třeba profesoři v tomto oboru nebo zkušení praktici. Na Soudním dvoře rozhodujeme především o předběžných otázkách položených soudy členských států EU. Přichází jich kolem 500 ročně. Musíme proto především smysluplně vyložit určitou unijní právní normu s použitím všeobecně uznávaných interpretačních metod a v souladu s judikaturou Soudního dvora. Musíme ji vyložit přesvědčivě a zároveň být schopni díky svému nadhledu a životní zkušenosti předvídat, jaký dopad bude mít náš výklad na další praxi.

LNNa Soudním dvoru soudci nemají možnost napsat odlišné stanovisko jako na řadě ústavních soudů či na Evropském soudu pro lidská práva. Neobjevuje se někdy frustrace, když se nepovede prosadit váš názor?

Určitě ano. Je přirozené, že když několik odborníků vykládá právní normu, jejímž základem je lidské slovo, promítá se do toho i jejich systémové myšlení, intelekt, právní kultura a životní zkušenosti. Někdy opravdu jeden tvrdí, že je věc modrá, a druhý, že je černá. (úsměv)

A pokud jste v menšině, může se objevit frustrace, kterou nemáte jak ventilovat. Jsou tu ale předsedové senátů, kteří by měli mít „diplomatické“schopnosti a snažit se názory konstruktivně sladit.

LN Pokud by byla odlišná stanoviska přípustná, slučovalo by se to s tím, že cílem Soudního dvora je jasná odpověď na položenou předběžnou otázku?

To je obecnější problém, který se týká i ústavních soudů. Na vysoké úrovni rozhodování o základních právech nebo ústavních oprávněních spolu často soupeří „více pravd“.

Já osobně jsem ovšem stoupencem toho, že i když existuje více možných přístupů, pouze jeden z nich je skutečně správný a ty ostatní mají nevyhnutelně slabiny. Ne vždy musí ale být názor většiny právě oním jedině správným. V takovém případě považuji za vhodné, aby i další názory byly slyšet. I menšinový názor se může stát impulzem pro zákonodárce, aby právní úpravu změnil.

I když existuje „více pravd“, podle mě je vždy jen jedna skutečně správná a ty ostatní mají slabiny. A ne vždy je správný názor většiny.

LN S přístupem, že je jen jediný skutečně správný názor, to asi v rámci soudcovských kolektivů nemáte jednoduché…

Tak samozřejmě je to složitější a souvisí to s tím, že člověk nesmí být „rozplizlý“, musí mít koherentní právní názor a za ten bojovat, což dělám. Jistě, někdy je obtížné se vyrovnat s nepříznivým výsledkem. Snažím se, aby neúspěchy byly řídké. A to se mi snad daří. (úsměv)

LN Jakou roli na Soudním dvoru hraje znalost francouzštiny?

Naprosto zásadní, je totiž naším jediným pracovním jazykem. Dovolil bych si takový apel. Být soudcem Soudního dvora je nesmírně atraktivní a jistě je nemálo skvělých a ambiciózních právníků, pro které by ta funkce byla vrcholem kariéry a kteří by si přáli, aby takový vrchol přišel pokud intervenují do rozhodování soudců až příliš. Mohu mít pak dojem, že v některých otázkách nepolemizuji jen s jiným soudcem v senátu, ale i s jeho konkrétním referendářem. Což bývá třicátník, nikým nevolený ani nezkoušený, jen vybraný svým vlastním soudcem. Přestože může mít na věc silný názor, není to partner ostatních soudců.

LN Jaký je vztah českých soudů k Soudnímu dvoru? Předběžné otázky posílají výjimečně. Berou ho jako partnera?

Obecně řečeno je Česká republika bezproblémovým členským státem. Nemáme zásadní potíže se slučitelností domácího práva s právem EU, na rozdíl třeba od současného Maďarska a Polska. Je proto logické, že počet otázek není velký, protože soudci se většinou nesetkávají s urgentními problémy, které by si jejich podání vynucovaly.

Na druhou stranu je pravda, že otázek z České republiky by asi mělo být přece jen více. Právo EU berou totiž seriózně v úvahu jen někteří čeští soudci, zatímco