Jiří Malenovský,

možno ihned. Jenže si musejí uvědomit, že pokud perfektně neovládáte pracovní jazyk Soudu, budete outsiderem. I když máte svůj kabinet plný francouzských právníků, na neveřejné poradě senátu sedí pouze soudci a musejí spolu komunikovat francouzsky. Co rozumíte, to rozumíte. Jak jste schopen oponovat jiným soudcům nebo je naopak přesvědčit, záleží prvotně na úrovni vaší francouzštiny. Pokud si někdo myslí, že se aktivní právnickou francouzštinu lze dodatečně doučit či si lze vypomoci jinými jazyky, tak prostě nikoli. Nikdy jsem na vlastní poradě nezažil, že by někdo vyslovil anglickou větu. Soudce bez plynulé znalosti francouzštiny se musí cítit hrozně špatně, neboť nic fakticky neovlivní. A domovský stát se paradoxně nemusí dozvědět, zda jste vlivný soudce, nebo ne.

LN Soudcům při práci pomáhají jejich asistenti, takzvaní referendáři. Jaká je jejich role?

Jejich postavení je dvousečné. Kdo není původem frankofonní, příprava textu ve francouzštině mu trvá déle než v rodném jazyce. Proto jsou frankofonní referendáři obecně výkonnější. Referendáři jsou určitým mostem mezi jednotlivými soudci a uplatní se v písemné části porady soudců, kdy nám pomáhají s formulováním stanovisek a my je řídíme.

Bohužel tomá i negativní stránku. Je žádoucí, aby všichni soudci byli při vedení referendářů dostatečně rozhodní a přitom dostatečně jazykově a odborně vybavení, aby případné ambice svých pomocníků „udrželi na uzdě“. Mezi referendáři bývají totiž samozřejmě i tací, kteří myslí vysoko, jsou bystří a mají o sobě vysoké mínění. Ale protože jsou obecně mladí, nezvládají někdy svou profesionální roli a mohou mít tendenci pasovat se sami do pozice „malého soudce“. Jsou soudci, kteří neumí dokonale francouzsky, takže se někdy stane, že referendáři

Od roku 2004 je českým soudcem Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku.

Od 70. let působí jako akademik v oboru mezinárodního práva veřejného na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Profesorem je od roku 2001.

Byl také soudcem Ústavního soudu ČSFR (1992) a Ústavního soudu ČR (2000–2004).

uvnitř justičního systému jako celku je spíše nedoceněno, nebo dokonce ignorováno. Soudci si často vystačí jen s českým právem. Naši právníci také nemají v krvi řešení problémů pramenících ze soužití několika právních systémů jako ti z Belgie, Německa či Itálie, kde má stát federativní povahu. V podávání předběžných otázek z ČR jednoznačně dominuje Nejvyšší správní soud. Na rozdíl od Nejvyššího soudu, který je překvapivě dosud spíše pasivní.

LN Jaká je praxe kladení předběžných otázek? Ptají se soudy hlavně na problematické aspekty výkladu, nebo vám chodí i „hlouposti“?

Je třeba si uvědomit, že když už soudce předběžnou otázku položí, sleduje tím někdy určitý záměr. Nemusí chtít jen vyložit evropské právo, ale třeba si i „vyřídit účty“s nadřízeným soudem, proti kterému hodlá použít příznivý rozsudek našeho soudu obrazně jako „kladivo“. Je proto třeba vidět za samotné znění předložené otázky. Zdánlivá hloupost v její formulaci jí pak přestane být. V drtivé většině případů jsou položené otázky fundované i racionální.

LN Před třemi lety jste napsal do časopisu Právník velmi kritický článek o české ústavě. Co vám na ní vadí?

Podívejte, rozdělení Československa bylo z hlediska evropských ústavních standardů anomálií. Nikdo se nezeptal občanů v referendu. Nedávno se muselo referendum konat i v Jižním Súdánu, aby mohl vyhlásit nezávislost. U nás se rozdělil stát, návrh nové ústavy sepsalo bez kontaktu s veřejností několik právníků kdesi v Karlových Varech. Veřejná debata neproběhla a návrh byl překotně projednán v ČNR. Opozice neměla v podstatě žádný reálný vliv… Bez ohledu na její obsah je tak legitimita naší ústavy objektivně slabší. Už proto by se mělo o jejím dosavadním působení všestranně, neselektivně diskutovat.

Abych ale byl konkrétní, problém vidím třeba v postavení prezidenta republiky. Víte, ono vše vychází z dob šílených zlomů ve francouzských dějinách, počínaje závěrem 18. století, kdy se střídali konzulové, císaři, králové a prezidenti. Ústavou tzv. třetí republiky z roku 1875 se monarcha ve Francii prostě „překlopil“v prezidenta. Když se připravovala československá ústava z roku 1920, postupovalo se podle této francouzské předlohy, protože jsme také „překlápěli“císaře. Tak jsme s nadsázkou adoptovali československého monarchu, který dostal titul prezidenta republiky. A současná česká ústava si zvolila za svou ideovou předlohu vědomě československou ústavu z roku 1920… Pak už jen vše závisí na tom, jak se svými ústavními pravomocemi prezident naloží. V zásadě se může chovat jako monarcha, jakkoli to neodpovídá našim ústavním demokratickým tradicím zavedeným v období první republiky.

Kdo perfektně neovládá právnickou francouzštinu, bude na tomto soudu outsiderem, nic neovlivní a bude jen frustrován