Naše dějinná traumata jsme nestrávili
Říká dramatik a bývalý politik Milan Uhde, kterému bude zanedlouho osmdesát let
Blížící se jubileum s ním nic nedělá, prý k sobě víc úcty necítí. Takzvanou ignoranci mladých lidí bere pozitivně, ti otevření ji prý stejně překonají a ty skutečné ignoranty neprobere nic. Milan Uhde své politické posty vždy považoval za dočasné a netají se tím, jak je rád, že je zase tam, kam patří – v divadle a u psaní. Současný málo lichotivý stav politiky a společnosti vidí jako důsledek toho, že některá dějinná traumata a události leží české společnosti v žaludku nestrávené.
Divadla v červenci nehrají a herci by prý kvůli mně nikam nešli, čemuž se nedivím, já bych kvůli sobě také v létě nikam nešel, tím méně do divadla. Takže Vladimír Morávek rozhodl, že se na Provázku všechno odehraje teď, koncem května. Mám tudíž za sebou několik představení svých nejrůznějších her, šlo o scénické črty.
Břeťa Rychlík obsadil hru Zázrak v černém domě, a další kamarád, Juraj Nvota, se proto rozhodl ztvárnit mé dětství. Tak jsem pro něj napsal takovou spíše rozhlasovou hru pro několik hlasů. Byla to vlastně první kapitola mé knihy, kde vyprávím, jak jsem byl malý kluk. Zakončil jsem to pro mě pověstným dopisem posluchače rozhlasových her, který mi odhalil rodinné tajemství. Nazvali jsme to Opice v menažerii a Juraj mě přiměl k hrozné věci, abych pak ještě popsal, jak jsem překonal ten plot, který rodiče kolem mě vybudovali. Vyprávěl jsem to improvizovaně a měl představu, že to bude za dvanáct minut hotové. Nakonec to byla víc než půlhodina. V domnění, že mám dost času, jsem tam zapletl různé žertovné a nepodstatné epizody, u kterých jsem setrval neúměrně dlouho. Pochopil jsem konečně, co to s hercem dělá, když mu jde obecenstvo vstříc – začne být nepříčetný.
Já k sobě více úcty necítím a řekl bych, že to se mnou v zásadě nedělá nic. Tramvaj a autobus nedobíhám, ale to už nedělám delší dobu, řidič by na mě asi počkal, kdyby viděl, jak se ženu, ale nedělám to. Sluch slábne, takže se musím do divadla protekčně tlačit do prvních pěti řad a ty zrovna nejsou nejlepší. Ale ve srovnání s obtížemi ostatních i mladších kolegů a známých se mi zdá, že je ke mně pánbůh nezaslouženě milostivý.
Asi by to tak bylo, ale stalo se, že jsem ve svém druhém, pozdním sňatku vyženil nevlastní dceru, dnes téměř sedmnáctiletou. Do toho vztahu jsem vstoupil, když jí bylo deset. Ona tehdy zastávala názor, že osmnáctiletý člověk je v podstatě důchodce. A i dnes, když říkám, že něco hráli mladí herci a bylo jim šestadvacet, ona se diví – tak staří? Nám se podařilo nastolit kamarádský vztah, který je dán také tím, že ji nevychovávám, to musí její maminka, já už jsem si výchovu dětí odbyl se střídavými úspěchy. Ale i díky ní vidím, že mladí lidé žijí něčím úplně jiným. Pokládám to za naprosto spravedlivé a neumím si stýskat, že se nezajímají o to, jak jsme trpěli a jak to bylo za totality. Vzpomínám, jak nás v roce 1946 ve škole navštívil partyzán a jeho vyprávění bylo nesnesitelně patetické. A pořád se zaklínal Masarykem. Možná se opravdu zasloužil, ale nedalo se to vydržet amy si z něj ještě dlouho potom utahovali. Takže když jsem zván na besedy, hodně si dávám pozor, abych nevykládal o tom, jak jsme dřív trpěli. Zdá se mi, že dramatická minulost se žádným vyprávěním nedá přiblížit, to člověk musí buď zažít, nebo si přečíst něco hodně sugestivního. Na besedách se člověk nevyhne tomu, že poučuje. A já kvůli poučování nesnáším Brechta, i když vím, že to byl nejtalentovanější dramatik moderní doby. Ale jeho pocit, že ví víc než publikum, je nesnesitelný. Já nemohu poučovat publikum, ve kterém vždy sedí i lidé znalejší než já, mohu maximálně vyprávět příběh. K takzvané ignoranci mladých lidí mám docela pozitivní vztah, ti otevření si to najdou, a kdo je skutečný ignorant, toho neprobere nic, možná šok. A ten já jako autor vyvolat neumím.
Mám dojem, že doba, kterou náš ročník spolu s ročníky kolem prožíval, byla mimořádně dramatická, byla to drsná škola života. Můj otec vzýval první republiku a všechno jí poměřoval, a tak některé věci, které se děly za nacistů a komunistů, nedokázal vůbec pochopit. My jsme byli naopak dobře připraveni – já jsem šel do školy a učil se německy životopis Adolfa Hitlera, aniž bych německy uměl. To byla značná absurdita. Nejdřív nám říkali, že Němci jsou naše spása a ochrana, pak jsme se dozvěděli, že to tak nebylo, že naši ochránci jsou Sověti. A ukázalo se, že ani oni nejsou to pravé. Takže jsme těmi skotskými střiky poznání procházeli nemilosrdně a naše generace byla nadána jakousi nedůvěřivostí, možná i neúctou k autoritám. Zvraty, které nás potkávaly, s námi tolik nezamávaly. Mně třeba vždy Národní divadlo připadalo jako trochu komická instituce, a když jsem tam přišel jakoministr kultury, tak mně někteří herci říkali, že když tam vejdou, mají pocit, že by se měli pokřižovat a pomodlit. A já myslel na to, že profesionál má vždy mít na paměti, aby všechno dobře udělal, sehrál, napsal. To všechno možná dalo nejen českému divadlu originální osobnosti, které se nechtěly podřizovat, jako byl Václav Havel, Pavel Landovský, Jan Tříska a další.
Žít ve střední Evropě a neprožívat politiku je mimořádná dispozice – nebo indispozice. Jsem zpolitizovaný od útlého věku, ale nikdy mě nenapadlo, že bych politiku mohl dělat. Vždycky jsem se považoval za člověka, který je politice propůjčen. Bral jsem to jako věc, která měla skončit za dva roky, a byl jsem tam nakonec osm. A věděl, že déle tam nevydržím. Svou politickou dráhu nepovažuji za úspěšnou, spíš naopak, většinu věcí, o které jsem usiloval, jsem neprosadil a couval v případě, kdy jsem jako politik couvat neměl. Politika se mě pořád týká jako člověka chtivého svobody a pořád mám pocit, že bych za ni měl někde děkovat. Pamatuju, jak i v těch zářivých šedesátých letech bylo všechno problém. Ten, kdo pořádal festival, musel nejdřív za soudruhy, aby povolili, kdo se smí pozvat, a nikdo dopředu nevěděl, jak ten festival bude vypadat, jestli zrovna budou vadit Poláci, nebo Maďaři. Dnes nejsou žádná omezení, je to jen na nás, zda to bude dobré, nebo propadák. Já vím, že peníze nejsou, ale ty přece na kulturu nejsou nikdy. Dají se však sehnat a někdy si to ten festival ani nezaslouží. Ale svoboda se sehnat nedá, ta buď je, nebo není.
Jsem přesvědčený, že česká společnost nestrávila některá dějinná traumata a události. Zůstaly nám někde vězet a to je špatné, protože dobré trávení podporuje funkce celého organismu. A tak nám v žaludku leží první republika se svou národnostní politikou, která se nikdy nedobrala slibovaného řešení, leží nám v žaludku protektorát a vyrovnání s ním. Pak tu máme odsun, další nestrávená věc, politici se dodnes kroutí, když se k tomu mají vyjádřit. A dál – česká volba pro komunismus v roce 1946, čtyřicet procent nedostali komunisté v žádném evropském státě. Tyto nestrávené politické události způsobují, že si většina českých občanů myslí, že jsme trpěli, a přitom nic nezavinili. A jelikož jsme trpěli, tak nás mají všichni litovat a nikdo by nám neměl šlapat na kuří oko. Teď nám na ně šlape Evropská unie, jindy někdo jiný, pořád po nás někdo něco chce.
To jsou nestrávené dějiny a není pravda, že se tím mají zabývat jen historici a novináři, to podle mě mají obstarávat i politikové. Ti se k tomu staví tak, že je to historie, že se jich to netýká, oni se přece musí zabývat současností. Jenže do současnosti se historie neobyčejně silně přelévá. My jsme neprošli žádnou sebereflexí, u nás neproběhla žádná veřejná diskuse nad minulostí jako v Německu. Byl jsem překvapený, když mně někteří kritikové nevěřili, že své sebekritické návaly, o kterých píšu ve své vzpomínkové knize, prožívám autenticky. Že se do toho nenutím a že to potřebuju k dalšímu životu, k dobrému spaní.
No, podívejte se, chybí tam spousta věcí. Já sám jsem si sebevědomě dal motto, že chci sám sebe psát, a když jsem to dopsal, zjistil jsem, že to nejde. Že nemůžu například psát o své první ženě, že k ní nesmím být nešetrný. Ale to je velká kapitola mého života, ve které jsem se projevil a potřeboval bych to popsat. Zkrátka žádné sám sebe psát se nepodařilo. Jeden redaktor z Respektu si všiml, že se to jen tváří, že je tam všechno, ale není. Já po kritice upřímně prahnu a vadí mi, že mi to někteří kamarádi nevěří. A taky mně vadí, že řada mých kritiků, jako třeba Ludvík Vaculík, už není mezi živými. My jsme si některé věci říkali velmi ostře a nikdo se neurazil.
Dramatické okolnosti zatím nenastaly, a tak mě k tomu nic nevede. Všechno, co jsem na sebe říct potřeboval a mohl, jsem řekl. Po vnějškové stránce jsem živ téměř nedramaticky a neměl bych o čem psát. Píšu tedy hry a to mě uspokojuje, teď mám novou hru o Panně Marii a jen mně vadí, že bude mít premiéru až v roce 2018, protože si myslím, že jsou tam aktuální momenty, které za dva roky nemusejí vyznít. Například když se Josef, Marie a Ježíšek vracejí z Egypta a na hranici se koná demonstrace proti uprchlíkům, lidé na ně křičí, co sem lezete, vy bosí a špinaví bezdomovci, kde máte dokumenty? A přichází úředník, to historické ztělesnění bezpráví, a pomáhá rodině proti tomu davu.
Zjistil jsem opět, že Evropská unie – členství v ní ctím – je selhávající instituce. Selhává spolupráce, a to na všech stranách. Paní Merkelová si u utečenců velmi šplhla, ale na druhé straně se o svém vstřícném jednání s nikým neradila a neřekla svým partnerům, že bude považováno za závazné pro celou Evropskou unii. Cítí se právem zaskočeni. Ale při tom všem nemůžu ignorovat, že jsme jako Česká republika podepsali úmluvu, podle které ten, kdo je ve své zemi ohrožen na životě, má nárok na azyl. A nemůžeme se teď tvářit, že nikoho nechceme a nemáme na to kapacity. Mně se zdá, že naši politici snad mají geneticky zakódované, že místo aby vášně tlumili a situaci vysvětlovali a zklidňovali, vědomě vše zhoršují. Vyvolávají nenávistné nálady a vytloukají z nich politický kapitál. A především jsou pod úrovní dané situace a nechávají se jí vláčet. A z toho na mě jde skoro beznaděj.