2084: Muslimská oslava Západu
Pravda, že svoboda znejišťuje, je jediná, kterou máme, a plodí další, často neslučitelné pravdy. A v tomto chaosu musíme žít
ní správy. Již jeho první romány se věnovaly politické situaci v tehdejším Alžírsku a kritice náboženského fundamentalismu. V současnosti pak na vlastní kůži zakouší osud těch, kteří se odhodlají kritizovat islám.
Sansalovy knihy jsou v Alžírsku zakázané a čelí kvůli nim každodenním výhrůžkám smrtí. Podle vlastních slov však cítí povinnost obhajovat coby intelektuál západní hodnoty. Vyzývavé otázky kritiků západní kultury, co ony západní hodnoty jsou, ho nechávají netečným. Na otázku totiž zná jednoznačnou odpověď: základní a nejposvátnější hodnotou je svoboda.
Zní to banálně a banální to vlastně je, ale podle Sansala člověk nikdy nic lepšího nevynalezl – možnost formulovat vlastní názory, jakkoliv hloupé, možnost vybrat si vlastní povolání a přitom sáhnout vedle, možnost určit si vlastního životního partnera a pak se s ním třeba rozejít. Sansal ví, že sama svoboda nás k lepším zítřkům nedovede, že je ze své podstaty bolestivá, ale nechat se připra- vit o možnost selhat znamená nechat se obrat o veškerou lidskou důstojnost.
Pustý svět
Ohlušující mlčení intelektuálů k nebezpečí islámu a s ním spojeným ohrožením lidských svobod považuje Sansal za „ra- kovinu současnosti“. Svůj intelektuální domov nalezl rodilý Alžířan Sansal především ve Francii, jejíž literární kritici jsou o pozoruhodnosti jeho knih přinejmenším stejně přesvědčeni jako francouzští čtenáři.
Právě díky čtenářskému zájmu se Sansalův román zařadil krátce po zveřejnění mezi nejúspěšnější knihy uplynulých let. Navzdory tomu, o jak lákavé téma jde, není tento obrovský zájem samozřejmý. Sansal totiž své čtenáře nešetří a poněkud bezohledně je uvádí do pusté krajiny fundamentalistického šílenství.
Sansalova „bezohlednost“nespočívá v tom, že by román vynikal obzvláštní brutalitou. Hlavní překážkou je skutečnost, že nedovolí vstoupit do světa, který román zobrazuje. Svět je natolik pustý a jeho protagonisté natolik jednorozměrní, že se čtenář nesetká s ničím a s nikým, s kým by se mohl identifikovat, a tím se stává nezúčastněným a poněkud bezmocným pozorovatelem světa, který byl slepou poslušností Bohu zcela odlidštěn.
Úlevu neposkytuje ani hlavní hrdina Ati – je příslibem, že ne každého lze proměnit v automat na modlitby, ale nakonec je i on jen stínem, který bezmocně bloudí postapokalyptickou scenerií.
Román 2084: La fin du monde (2084. Konec světa) francouzsky píšícího alžírského spisovatele Boualema Sansala je prostoupen motivy z Orwellova díla 1984. Ani jednou v něm sice islám nezmiňuje, přesto je stále přítomný. Sansal nás zavádí mezi stoupence fanatického monoteistického náboženství, jehož spříznění s islámem je neklamné, a srovnání islamismu a nacismu je od něj přijatelnější i proto, že pochází z muslimského prostředí.
Abistán jako Islámský stát
Islám sice v Sansalově románu není zmíněn ani jednou, navzdory tomu je neustále přítomný, stejně jako je kniha prostoupena motivy z Orwellova románu 1984. Místo aby se Sansal odvolal přímo na islám, uvádí čtenáře mezi následovníky fanatického monoteistického náboženství, jehož spříznění s islámem je neklamné.
Věřící se klaní Bohu jménem Yölaha, jehož prorokem je Abi, „otec všech věřících, nejvyšší vůdce světa“, a poté, co vojsko roku 2084 zvítězilo nad mocnostmi temnot, se celý svět proměnil v Abistán, jehož obyvatelé tráví životy tím, že padají na kolena před Yölahovým majestátem a udávají souvěrce, nepůsobí-li jejich modlitby dostatečně vroucně.
Sansalovy knihy jsou v Alžírsku zakázané. Sansal kvůli nim čelí výhrůžkám smrtí. Navzdory tomu cítí povinnost hájit západní hodnoty a otázky kritiků Západu ho nechávají netečným. Svět je natolik pustý a jeho protagonisté jednorozměrní, že se čtenář nesetká s ničím a s nikým, s kým by se mohl identifikovat, čímž se stává nezúčastněným a poněkud bezmocným pozorovatelem světa
Navzdory tomu, jak nehostinný je Abistán, i navzdory tomu, že čtenář nenajde nic, s čím by se mohl v románu blíže identifikovat, nejde o zemi neznámou. Abistán zná každý – se zdravicemi z této země se v médiích setkáváme každodenně. Jejich odesílateli jsou fanatici z Islámského státu amezi hlavní pamětihodnosti tohoto místa patří setnutá hlava, dětský vrah, grilování zajatců, zničené starodávné stavby, ženy proměněné v proplouvající stíny.
Na pozadí duchovního horizontu příslušníků Islámského státu pak Sansal ukazuje teokratickou vládu, která ztělesňuje nenávist ke světu i k člověku. Vládu převzal Bůh, který miluje pouze dokonalost – a tou jemodlitba devětkrát denně, absolutní poslušnost a přijetí jazyka, jehož zvláštností je, že znemožňuje myslet. Prodlouženou rukou slídivého a krutého Boha je státní aparát, který bdí, aby v člověku nevyklíčilo myšlení.
Zadržení myšlením
Myšlení, tradičně považované za lidskou výsadu, platí v Abistánu za svědectví nedokonalosti. Způsobuje totiž, že se člověk již nechápe jako ztělesnění povinnosti, že rozkazy nevykonává automaticky. V myslícím člověku to zkrátka „drhne“a člověk, který je myšlením takto „zadržen“, vystupuje z automatického reagování na okolní svět a stává se v určitém ohledu pánem situace. Takové vysvobození z tlaku situace se však může jevit vzpourou proti nejvyššímu, neboť jen jemu náleží, aby pevně svíral otěže.
V tomto případě by myšlení bylo svědectvím lidské suverenity. Sansal však namítá, že myšlení není vítězným zvoláním dosvědčujícím lidskou majestátnost, která se stává konkurentem Boha. Navzdory tomu, že myšlení vyzdvihuje člověka nad danou situaci tím, že ji reflektuje, je zvláštní mocí, která člověku zároveň sílu i ubírá – vidí alternativy a rozpoznává nezajištěnost vlastní situace.
Myšlení tím za každý rozkaz připojuje otazník a každé přikázání vyvolává pochybnosti o přiměřenosti. Z tohoto hlediska je myšlení mocí bezmoci, schopností vědět o konečnosti a snášet ji – v lidském životě totiž neplatí nic absolutně. Taková konečnost však Yölaha ani jeho nejvěrnějšího služebníka Abiho nezajímá – člověk je údem Boha, kterého buď bezpodmínečně následuje, nebo nemá právo na existenci.
V tomto smyslu je pak i víra nedokonalou podobou vztahu člověka k Bohu – vždyť nepočítá s jistotou. Čemu věřím, nevím; jakmile vím, nemusím věřit. Proto Sansal poznamená: „Systém nechce, aby lidé věřili. Jakmile věříme ideji, je myslitelné věřit i jiné. Proto je třeba lidem zakázat věřit v ideu. Protože věřit znamená nevěřit, tedy klamat.“ toty a vyvázal se z náboženských povinností, probouzí se v něm pochybnosti, které zprvu považuje za trestuhodný projev slabosti. Uprostřed vlastního deliria i deliria ostatních pacientů se pak pozvolna rodí tušení, že všechno může být jinak. V horečnatých hlavách vzniká myšlenka, že Abistán může mít hranice, že může existovat ještě jiný svět. Nemoc tříští jistoty a otvírá nové horizonty.
Sansal nenabízí propracovaný děj, ale filozofickou alegorii, jak snadno může být lidský duch ponížen, prahne-li po božství a nechce-li se spokojit s konečností. Poté co se Ati navzdory špatné prognóze uzdraví, zjišťuje, že pozbyl schopnost vrátit se do svého původního života. Hledá nový svět a přitahuje k sobě ty, kdo rovněž tuší, že svět je možná příliš bohatý, než aby mohl být podroben jedinému absolutnímu stanovisku.
Podobný názor má Atiho přítel, archeolog, který uprostřed Abistánu odhaluje stopy světa, v němž existovala jiná náboženství a agresivní kult Yölaha byl považován za náboženství násilníků a nevzdělanců. Kdyby se existence takového světa potvrdila, otřásla by archeologická vykopávka suverenitou Yölahova náboženství, které by se pak spíše jevilo příbytkem lží než výrazem nejzazší pravdy a vznešenosti. To ale nenastane – archeolog spáchá za nevyjasněných okolností sebevraždu.
Ghetto odpadlíků
Atiho hledání nového světa ho rovněž vede do ghetta nevěřících, kde zjišťuje, že člověk může žít i umřít, aniž by pomyslel na Boha. Setkává se se závanem svobody, která popírá vše, co kážou strážci morálky ve službách Yölaha. Radost, s níž se Ati poprvé ve svém životě setkává mezi těmito lidmi žijícími na okraji společnosti, ztělesňují především nahlas se smějící ženy, které jsou navíc pestrobarevně oblečené.
Ghetto odpadlíků nesvědčí o slabině Abistánu, o neschopnosti vykonávat absolutní kontrolu. Naopak, Abistán potřebuje odpadlíky, aby existoval, a musí je zabíjet, aby přežil. Řečeno jinak, je třeba lišky, aby byl kurník dobře hlídán. Ati si však na příkladu ghetta, v němž chybí základní prostředky života, ale vládne lehkost i radost, znovu uvědomí možnost jiného světa.
Dobrý konec na obzoru není. Kniha končí v nejistotě. Ale možná je právě tato nejistota příslibem možnosti dobrého konce. Atimu se podařilo najít uprostřed neoblomných jistot ostrůvky nejistoty. Zatímco archeolog odhaluje na úze-
2084: La fin du monde (česky dosud nevyšlo) AUTOR: Boualem Sansal VYDAL: Gallimard, Paříž 2015 ROZSAH: 288 stran
mí Abistánu minulé kultury, odkrývá Ati pod nánosem lživých jistot sílu nejistoty, která skýtá člověku dar obyčejné lidské naděje.
Kritika náboženství
Nikomu, kdo se byť zběžně zabývá současnou literaturou, neunikne spřízněnost Sansalova románu s Houllebecqovou knihou Podvolení. Jeden podstatný rozdíl by však neměl zůstat opomenut – v Houllebecqově románu radikální islám nepřebírá ve Francii vládu. Současná kultura nečelí výzvě fanatismu, ale umírněných muslimů, jimž západní člověk – znaven svou kulturou nejistoty – nakonec dá za pravdu.
Z tohoto hlediska je paradoxní, že je Houellebecq osočován z blasfemického vylíčení islámu, zatímco je Sansalův obraz – alespoň ve Francii a Německu – považován spíše za kultivovanou kritiku náboženství. Houellebecqa sice nelze považovat za obdivovatele islámu, natož islamismu, jeho kritika obou fenoménů je ale umírněnější.
Houellebecq si uvědomuje – a satiricky zobrazuje – slabiny jak západní, sekulární společnosti, tak té, která se podrobuje teokratickému režimu. Nevede však soustavnou válku proti náboženství, a křesťanství dokonce obdivuje. Naopak Sansal mnoha svými výroky odsuzuje veškeré náboženství jako projev totalitního „nemyšlení“, které je neslučitelné s lidskou důstojností. Jediným příbytkem důstojného lidství se tím stávají západní sekulární společnosti.
Vzývání pochybností
Takové černobílé vidění světa se však poněkud příčí pochybnostem, které Boualem Sansal vášnivě vzývá. Zmíněná dualita se stává únosnou, jen přijmeme-li knihu jako temnou pohádku, v níž se střetávají síly dobra a zla. Její hodnota tím však není umenšena. Pohádky jsou mocná zaříkávadla, zároveň je ale třeba je jako pohádky číst.
Dobro Sansalovy knihy tkví v tom, čeho se chtějí hrdinové Houellebecqova románu zbavit – nejistoty a pocitu nedostatečnosti, který svoboda vyvolává. I Sansal spatřuje nebezpečí v tom, že na naši kulturu úzkosti, přecitlivělosti a pochybností zanevřeme. Jeho knihu lze proto číst jako oslavu pochybností a zmatku západního světa. Bezvýchodnost teokratického režimu, v němž je společnost proměněna v mechanismus vyrábějící bohabojnost, je v kontrastu s radostí svobody, s její nepředvídatelností i bolestmi.
Sansal blíže neurčuje, jak obtížnému pojmu svoboda rozumět. Rozhodně se však nedomnívá, že nás v okamžiku, kdy se rozhodneme pro svobodu, čekají samé dobré konce. Kniha začíná nemocí, která je ztělesněným znejistěním. Nakonec je právě i svoboda takovým znejistěním.
Navzdory tomu to je jediná pravda, kterou máme a na niž musíme přistoupit. Její podstatou je, že plodí mnoho dalších, často neslučitelných pravd a v tomto chaosu musíme žít. Podle Boualema Sansala není nic těžšího, ale ani nic krásnějšího.
Náboženství může spočívat výlučně v naprostém podrobení se nejvyšší skutečnosti, s níž pak člověk splývá, neboť již není ponižován pochybnostmi myšlení. Takové povýšení je však jeho prohrou. Bezvýchodnost teokratického režimu, v němž je společnost proměněna v mechanismus vyrábějící bohabojnost, je v kontrastu s radostí svobody, s její nepředvídatelností i bolestmi. Sansal neříká, jak svobodě rozumět.
Francouzsky píšící Alžířan Boualem Sansal se narodil 15. října 1949 v městě Theniet El Had. V 70. letech studoval ekonomii a inženýrství. Později získal doktorát z ekonomie a vyučoval statistiku na vysoké škole. V roce 1986 se stal generálním ředitelem poradenské firmy. Od roku 1992 byl špičkovým úředníkem na alžírském ministerstvu průmyslu.
K psaní Sansala přivedla situace Alžírska. Poté, kdy byl v roce 1992 prezident Mohamed Boudiaf zavražděn členem své ochranky a země se propadla do občanské války, v níž postupně sílil muslimský fundamentalismus, Sansal napsal první román, Le serment des barbares (Přísaha barbarů, 1999). Kritizuje v něm politické a náboženské elity své země, a proto mu francouzské nakladatelství Gallimard doporučilo, aby román zveřejnil pod pseudonymem. Sansal tento krok odmítl a byl dočasně suspendován z postu na ministerstvu.
I ve svých dalších knihách se Sansal zabýval osudy rodné země. V roce 2006 zveřejnil otevřený dopis svým rodákům Poste restante: Alger. Lettre de col`ere et d’espoir `a mes compatriots (Poste restante: Alžír. Dopis zlosti a naděje adresovaný mým krajanům). Sansal v něm poznamenává, že dopis považuje za polemiku ve francouzské tradici, přičemž hájí principy demokracie a svobody projevu proti fundamentalistickému tmářství. Po zveřejnění dopisu byly Sansalovy knihy v Alžírsku zakázané a z ministerstva byl definitivně propuštěn.
Mezi Sansalova nejvýznamnější díla se řadí román Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových z roku 2008, který vyšel česky. Pojednává o účasti německého nacisty na osvobozeneckých bojích v alžírské válce za nezávislost.
V roce 2011 získal Mírovou cenu svazu německých knihkupců a nakladatelů udělovanou osobnosti, jež „mimořádně přispěla svou činností v oblasti literatury, vědy a umění k uskutečnění myšlenky míru“. Porota to zdůvodnila jeho odhodlaností v boji za svobodu myšlení a statečnost, o níž také svědčí, že je jedním z posledních místních intelektuálů, kteří odmítají Alžírsko opustit. Podruhé ženatý Sansal zde žije se svými dvěma dcerami. Jeho první žena byla Češka.
V roce 2012 se stal hlavní postavou politicko-literární aféry. Za svou novelu Rue Darwin (2011) dostal Cenu arabského románu udělovanou v Paříži. Poté, kdy se ale pořadatelé dozvěděli, že v roce 2012 navštívil Izrael, kde se zúčastnil Festivalu spisovatelů v Jeruzalémě, odmítli mu vyplatit 15 tisíc eur za její udělení. Předseda poroty Olivier Poivre d’Avror na protest odstoupil a poznamenal, že podlehli tlaku hnutí Hamás. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Liebermann pak vyzval mezinárodní komunitu, aby jednání odsoudila, žádné odezvy se však nedočkal.
Tato historka je pro Sansalovo veřejné působení typická. V knize Gouverner au nom d’Allah: Islamisation et soif de pouvoir dans le monde arabe (Vláda ve jménu Alláha: islamizace a žízeň po moci v arabském světě) píše, že ticho intelektuálů svědčí o strachu, ale možná i o něčem horším – nejsou si jistí, na čí stranu se postavit a čí kulturu hanit dříve.
Muslimský fundamentalismus je zavrženíhodný, ale není západní sekularismus stejně problematický? To že si intelektuálové otázku kladou, považuje Sansal za nejmocnější zbraň islamistů: „Kdo totiž nazývá věci špatnými jmény, přispívá k neštěstí světa.“
Všechny Sansalovy knihy pak varují před touhou nastolit ráj na zemi. Důsledkem může být jediné – klinická smrt, jejíž ilustrací je svět z románu 2084. Ten vyšel v roce 2015 a přinesl Sansalovi dosud nejprestižnější literární ocenění – Cenu Francouzské akademie. V současnosti je kniha překládána mimo jiné i do češtiny.