Itálie: ekonomický přínos imigrace
Italská vláda žádala Evropskou unii o solidární přerozdělování uprchlíků, protože přistěhovalectví je především politické téma
osm let snižuje. Nelegální migranti připlouvající po moři dosud tvořili její malou část – kromě prudkého nárůstu v uplynulých dvou letech, který však zřejmě opadá, potvrdí-li se data z prvního čtvrtletí letošního roku. Při svém maximu však netvořili ani polovinu přistěhovalců do Itálie v roce 2007.
Radikalizace společnosti
Katastrofické scénáře se sice nenaplňují, ale i italská společnost se radikalizuje, což se projevuje vyšší podporou národních stran a občasnými demonstracemi. Do čela severoitalské strany Liga severu, která měla image nepříliš agresivního uskupení brojícího za lokální kuchyni a zvyky a v podstatě symbolicky proti Římu, se však dostal 40letý Matteo Salvini, který ji zradikalizoval k prosazování vystoupení z EU a eurozóny a prohlásil, že ji ideově promění podle vzoru francouzské Národní fronty Marine Le Penové.
Středopravicová strana Forza Italia expremiéra Silvia Berlusconiho je pak ve stejné agonii jako česká ODS, z níž ji nezachraňuje ani koketování s národními tématy a Putinovým Ruskem. Častou námitkou národovců je, že imigrace je v podstatě špatná, protože má negativní dopady. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Italského statistického úřadu (ISTAT) a ministerstva financí bylo v roce 2014 z více než pěti milionů přistěhovalců přes 3,5 milionu daňových poplatníků – 8,3 procenta přistěhovalců v rámci italské populace tedy tvoří 8,5 procenta ze všech daňových poplatníků.
Tento údaj vyvrací mýtus, že přistěhovalci neplatí daně. Navíc v tomto roce přiznali příjmy 45 miliard eur (srovnatelné s českým státním rozpočtem zhruba 1,2 miliardy korun) při průměrném ročním příjmu 13 tisíc eur. Imigranti tedy pracují, ale za méně než rodilí Italové, jejichž průměrný příjem činil přes 20 tisíc eur. Přistěhovalci sice bývají častěji nezaměstnaní (14,4 procenta), ale oproti rodilým Italům tvoří vyšší procento zaměstnané pracovní síly (10,3 procenta), protože je mezi nimi méně ekonomicky neaktivních osob, jako jsou studenti či ženy v domácnosti. Zaměstnanost je tedy u přistěhovalců vyšší než u rodilých Italů.
Z 6,04 milionu firem v Itálii jich přistěhovalci v roce 2014 vlastnili 524 tisíc – 8,7 procenta – a vyprodukovali téměř 95 miliard eur, 6,5 procenta HDP. Jejich firmy však většinou nepodnikají v oborech s velkou přidanou hodnotou či s možností technologického růstu, nejčastěji ve stavebnictví, průmyslových montážích a v pohostinství. V uplynulých pěti letech počet rodilých italských podnikatelů klesl o sedm procent, zatímco přistěhovalců narostl o 21 procent. Přistěhovalci jsou tedy podnikavější, ale jejich firmy zatím méně produktivní než ty rodilých Italů.
Dotující přistěhovalci
Údaje o příspěvcích přistěhovalců do sociálního systému a čerpání z něj uvádí studie nadace Leone Moressa na základě ISTAT a italského ministerstva financí. Imigranti v roce 2012 zaplatili na daních a sociálních odvodech 16,5 miliardy eur, na jejich sociální dávky, zdraví, státní školy včetně integračních nákladů však bylo vydáno jen 12,6 miliardy eur – 3,9 miliardy eur tedy dotovali rodilé Italy.
Mezi přistěhovalci je mnohem méně ekonomicky neaktivních osob, především penzistů – zatímco mezi rodilými Italy tvoří lidé starší 75 let desetinu, mezi přistěhovalci pouze setinu. V roce 2013 tedy 2,18 milionu pracujících přistěhovalců hradilo penze 620 tisícům rodilých italských důchodců. Přistěhovalci dotují sociální systém a tento trend v uplynulých sedmi letech sílil. Namítá se, že tato data udávají pouze legální, řádně registrované přistěhovalce. To je sice pravda, ale počet nelegálních přistěhovalců, „ilegálů“(italsky „clandestini“), se odhaduje na 400 tisíc, což je méně než desetina legálních přistěhovalců, velká část z nich pokračuje do jiných zemí a navíc jsou zásobárnou legálních přistěhovalců.
Mnoho z nich začínalo jako nelegální přistěhovalci, ale po zajištění základních potřeb, jako je ubytování a obživa, se svůj pobyt snažili legalizovat, což se jim většinou daří do jednoho až tří let. Jsou-li legální, registrovaní přistěhovalci pro Itálii ekonomickým přínosem, pro „ilegály“to platí dvojnásobně, neboť stát do nich nemusí téměř investovat a hlásí se k registraci, až jsou prakticky soběstační.
Stabilita a neměnnost
Pokud je imigrace ekonomicky přínosná, proč italská vláda počátkem roku 2015 žádala EU o solidární přerozdělování uprchlíků? Protože přistěhovalectví je nejen ekonomické, ale i politické téma. Snahou všech státních institucí je stabilita a neměnnost. Vzniknou-li nečekané situace, na které jejich postupy a kapacity nestačí, první reakcí je volání o pomoc, navozující pocit katastrofy, což se stalo i v roce 2014, kdy se prudce zvýšil počet migrantů připlouvajících do Itálie.
Tento pocit nesouvisí s možnostmi země, ale s tím, že italské státní úřady, zvyklé na desetitisíce imigrantů, se najednou musely vyrovnat s jejich téměř pětinásobkem. Tato situace narušila chod místních úřadů v oblastech vylodění, sociální správy, policie, pobřežní stráže či vojska a všichni požadovali navýšení pracovníků, rozpočtu a materiálního vybavení.
Určité kapacity lze v nouzových případech poskytnout okamžitě, ale většinou jsou nedostatečné. Navýšení pracovníků a rozpočtu vyžaduje legislativní a politické rozhodnutí, které nějakou dobu trvá. Zatím však instituce pracují v provizorním režimu, což dávají s pomocí médií najevo. Začíná politická bitva.
Renziho plán
Italská ekonomika patří mezi deset největších na světě, stejně však i její státní dluh. Ministři mají jen to, co si nenechají vzít jinými resorty, rozpočty jsou napjaté a kvůli nedávné krizi a přestálé hrozbě financování státního dluhu ještě napjatější. Itálie nejen hodně vyprodukuje, ale i dluží a spotřebuje, takže každé jednání o rozpočtu je tancem na vejcích, kdy natažených dlaní bývá více. To neznamená, že by vajec bylo málo, ale jde o priority stanovované na základě hodnot, o něž se vede nelítostný politický boj.
Dnes je u moci v Římě mladý dynamický sociálnědemokratický premiér Matteo Renzi, charismatický středový pragmatik. Základní středo-levicovou hodnotou je solidarita, proto Renzi nemohl jinak než zvyšovat počet přijímaných uprchlíků, případně usilovat o jejich záchranu na moři poté, co začaly plnit titulní strany deníků fotografie stovek lidí, kteří zahynuli v italských teritoriálních vodách.
Každá nová situace však poskytuje i příležitost k politickému růstu, proto si všechny italské politické síly vytvořily vlastní legendu „kdo za to může“i vlastní recept „co s tím dělat“. Populisté a nacionalisté měli své příběhy i recepty jednoduše černobílé, aniž by se zabývali jejich proveditelností: „Nepouštět! Vracet! Ať platí ten, kdo to způsobil, a to my ne!“
Problém je, že úspěch této rétoriky u voličů často souvisí s emocemi, nikoli s logikou či proveditelností. Růst preferencí populistů pak ukazoval, že tato argumentace zabírá, což nasměrovalo politiku proti uprchlíkům. Populisté proto ještě přitvrdili a také dosud umírnění či zdrženliví, nechtěli-li spáchat politickou sebevraždu.
V této době parlamentních bojů o finanční prostředky a recept, co s uprchlíky, se na začátku roku 2015 zrodil Renziho plán přenést část nákladů na EU, a pokud nebude chtít platit, ať se o patrolování na moři a zabezpečení uprchlíků postará sama, třeba jejich distribucí do ostatních členských zemí.
Přistěhovalci do Itálie v roce 2012 zaplatili na daních a sociálních odvodech 16,5 miliardy eur, na jejich sociální dávky, zdraví, státní školy včetně integračních nákladů však bylo vydáno jen 12,6 miliardy eur Základní středo-levicovou hodnotou je solidarita, proto italský premiér Matteo Renzi nemohl jinak než zvyšovat počet přijímaných uprchlíků, případně usilovat o záchranu těch, kteří připlouvali k břehům Itálie
Důsledek politického boje
Tyto italské reálie ukazují, že požadavek distribuce uprchlíků nebyl důsledkem nezvládnutelné migrační vlny ani zhroucení ekonomiky ani jiné katastrofy, ale konkrétního vnitropolitického rozhodnutí, které se objevuje v každé demokratické zemi vystavené neobvyklé situaci.
Premiér Renzi 10. prosince 2015 prohlásil, že současná migrace není ničím, s čím by si země, jako je Itálie, nedokázala poradit sama a bez zahraniční pomoci. V průběhu návštěvy Libanonu pak 23. prosince 2015 řekl, že ho unavují a znechucují ti, kdo v jeho zemi stále hovoří o migrační vlně: „Máme 150 tisíc příchozích na 60 milionů obyvatel a mnoho řečí kolem toho. Libanon má čtyři miliony obyvatel a přijal civilizovaně půldruhého milionu uprchlíků, desetinásobek co Itálie. Patnáctkrát menší země přijala desetkrát více uprchlíků než my.“
Uvedené údaje i politické kroky ukazují paradox – migrační politika a integrace přistěhovalců jsou sice nedokonalé a mohly by se v mnoha ohledech zlepšit, ale imigrace je ekonomicky pozitivní. Itálie je toho příkladem.
Fakt, že imigrace je ekonomicky přínosná, se ale neobjevuje na titulních stránkách médií ani mezi argumenty vládních stran. Imigrace je totiž i výbušným politickým tématem. To nutí umírněné strany používat argumenty proti ní, o kterých vědí, že nejsou racionální a jsou důsledkem jejich politického boje s populisty.
Autor žije v Itálii a věnuje se problematice migrace a terorismu