V postavení mimo hru
rozčarování nejen v ČR: hra řeckého týmu byla označena za antifotbal, za maximálně pragmatický, sice efektivní, ale v podstatě nekoukatelný projev.
Z té turnajové nezaručenosti plyne i určitá naděje pro šance českého týmu na včera zahájeném Euru: jakousi shodou oněch okamžitých a nevyzpytatelných konstelací, papírově nečekaných vzepětí i propadů, by mohl postoupit ze základní skupiny a snad i dále. Ale o síle fotbalu v ČR roku 2016 by to i tak vypovědělo málo nebo nic. Protože jedna věc je „jednorázový“výsledek národního týmu, druhá věc stav fotbalu v dané zemi. Přičemž tenhle druhý aspekt ještě můžeme rozdělit – totiž na uplatnění fotbalistů příslušné země ve špičkových klubových soutěžích typu anglické Premier League, španělské La Ligy, německé Bundesligy, italské Serie A, francouzské Ligue 1 a na situaci v domácích soutěžích a vůbec v postavení a kreditu fotbalu jako fenoménu v daném státu. Takto vzato je nynější situace českého fotbalu sotva únosná.
Nemá cenu dále rozebírat, že ze současných reprezentantů má angažmá a dobré postavení ve špičkovém týmu jediný hráč, vlastně již brankářský veterán Petr Čech. Proč tomu tak je, stojí mimo tento text, příčiny v tisku porůznu padají, autorovi tohoto textu však připadají většinou jen dílčí. Minulý ročník domácí nejvyšší ligy skončil blamáží: mistrovská Plzeň závěr soutěže vypustila a ostudně prohrá- vala (stačí porovnat s přístupem anglického Leicesteru, který byl mistrem také již několik kol před skončením soutěže, ale v „dojíždějících“zápasech nevypustil ani minutu!); poslední kolo přineslo podezřelé výsledky, které odpovídají přežívající vekslácko-mafiánské stopě v tuzemském fotbalovém byznysu. Není se co divit, že tuzemská podnikatelská sféra si nyní rozmýšlí, zda a jak do fotbalu vůbec investovat, a že liga je před příští sezonou zatím bez hlavního sponzora.
Nůžky mezi reprezentačním týmem a ligou jsou trvale „kulturně“rozevřeny, neboť národní tým nutně pracuje s mezinárodními standardy, je přirozeně nucen k nadnárodní konfrontaci, vysoký počet reprezentantů nadále přece jen působí v zahraničních ligách (i když v tomhle ohledu bývala situace o poznání lepší jak kvalitou, tak kvantitou). „Národ“se tedy čas od času, když reprezentace postoupí na akci typu Euro, upne k fotbalu coby fenoménu, ale s prvními podzimními koly domácí ligové soutěže se fotbal mentálně i fakticky propadne k nevzrušivému provozu s – doslova i obrazně – poloprázdnými tribunami a pivní otupělostí i s podezřelými výkony rozhodčích.
Všechno to musí být rychle, jenže...
Základním rysem dosavadního fotbalového vývoje je zrychlování hry. Kombinace se dějí v očividně vyšší rychlosti než před dvaceti roky, nemluvě o době, kdy hrál tře- ba Antonín Panenka a fanoušci na Bohemians, když se ten záložník rozhodl zasprintovat, vykřikovali laskavě ironicky: Tondo, zastav, aby sis neublížil! Ještě pomalejší než Panenka býval v šedesátých letech „chodící“sparťan Andrej Kvašňák. Přitloustlá postava slovenského útočníka Ladislava Petráše, který hrál za Inter Bratislava a československou reprezentaci v sedmdesátých letech, je dnes ve vrcholném fotbalu nepředstavitelná.
Požadavek na rychlost a dynamiku přivádí do fotbalu atletické typy, běhavé, pružné, se značnou akcelerací. Takových hráčů se vyskytuje i v české lize čím dál víc, ale až na výjimky nedokážou v té rychlosti brilantně pracovat s míčem. A postrádají, což je asi ještě důležitější, hráčskou inteligenci a tvořivost. Tu měl Kvašňák, tu měl Panenka, tu má Tomáš Rosický, proto je mezinárodně respektovaný a pro současnou reprezentaci zatím nenahraditelný. Inteligence a tvořivost se projevují ve vymýšlení situací jdoucích nad propracované systémy. Tím umožní rychlosti se prosadit, ale také ji pokořit, neboť myšlenka je rychlejší než fyzický pohyb. Dobře vymyšlená kolmá přihrávka bývá účinnější než udivující individuální sprint útočníka.
Současný fotbal tedy kombinuje rychlost a tvořivost, a také ovšem ducha neboli spirit, jak se označuje v mezinárodním výrazivu týmové odhodlání, schopnost podřídit své ego vyššímu cíli. Tvořivost má navíc jeden nenahraditelný bonus: di- váci jsou za ni vděčni, pamatují si její plody, ty inspirované okamžiky, kdy hráč nalezne nečekané řešení situace.
Díky elektronickým technologiím dovolujícím rozebrat hru na prvočinitele jsou taktiky a strategie lépe prokouknutelné, a musí tudíž být průběžně inovovány. Tak i zmíněný systém tiki-taka. Předloni na mistrovství světa v Brazílii s ním španělský tým, který jej převzal od superúspěšné Barcelony, už propadl, ačkoliv roku 2010 získal světový titul a dva roky nato titul starého kontinentu. „Typický způsob hry, který Španělé vyznávali na mistrovství světa v Brazílii, byla horizontální hra. Po neúspěchu na MS ale provedli její vertikalizaci. Spousta hráčů nabíhá na kolmé přihrávky za obranu, i když se nemusí dostat k zakončení. Těmito náběhy roztrhají obranu protivníka. Je to strašně těžko bránitelné,“řekl na letošní odborné konferenci deníku Sport a trenérské unie Jaroslav Hřebík, generální sportovní manažer AC Sparta Praha. A opět: zvýšení tahu na branku na úkor efektních, ne však již efektivních rozehrávek do stran provedla nejprve klubová Barcelona. Ostatně zmíněný tým Leicesteru získal letos senzačně – coby původně outsider soutěže – anglický titul právě díky enormně rychlému tahu na branku.
Mít tah na bránu je v dnešním světě devízou nejen ve fotbale. Tak uvidíme, nakolik je ho schopen český tým, který má na Euru 2016 nejvyšší věkový průměr...