Sbohem, mé Československo…

Před sedmdesáti lety, 16. června 1946, zemřel v městečku Baldock severně od Londýna spisovatel Ludwig Winder, autor dvanácti románů a výrazná postava pražské německé žurnalistiky před druhou světovou válkou. Nedávno shodou okolností vyšla vůbec první monografie věnovaná tomuto spisovateli.

slezském Bílsku-Bělé, v Teplicích a Plzni, zato se však z lokálkáře stal fejetonistou, o což mu velmi šlo. Konečně v létě 1914 získal prestižnímísto fejetonisty a divadelního kritika v pražské Bohemii, na němž setrval dalších pětadvacet let.

Jako mnoho Židů v českých zemích byla i Winderova rodina bilingvní, Ludwig češtinu někdy používal i v kontaktu s příbuznými. Na rozdíl od svého otce se však stal spisovatelem německého jazyka. Roku 1917 vyšla jeho románová prvotina z novinářského prostředí Zuřivá rotačka, následoval expresionistický román Kasai (1920), který podroboval kritice morální úpadek západní civilizace. V dalších dvou románech Winder, k jehož inspiracím patřili lékaři Sigmund Freud a Alfred Adler, analyzoval psychická traumata středoevropské židovské existence a zároveň se vyrovnával se zkušenostmi, které si přinesl z konzervativního prostředí moravského ghetta. Značný úspěch u kritikyměl příběh revolty syna proti otci Židovské varhany (1922). Povídkový román Hugo. Tragédie chlapce (1924) vynesl do ostrého světla dnes klíčová témata identity, tělesnosti a společenského vyloučení. Ve stejné době Winder vydal také divadelní hru Dr. Guillotin, již uvedlo několik německých scén včetně vídeňského Burgtheatru.

Moc, to je to, oč lidem běží

Ve středním období své tvorby se Winder snažil vedle psychologie postav postihnout také sociální a politické souvislosti, do nichž je zasazeno jejich jednání. Tyto romány vesměs pojednávají o mocenských vztazích, ať už jsou povahy politické, ekonomické, nebo sexuální. V románu Dohnané radosti (1927) je vylíčena doba popřevratové „transformace“po roce 1918, Winder kriticky zobrazuje sociální a ekonomické proměny prvních let republiky, jeho stanovisko je však morální, nepolitické a nesvázané ideologickými tezemi. Román se jako první dočkal překladu do češtiny (pod názvem Upír, 1929), germanista Pavel Eisner mu věnoval pochvalnou recenzi v Právu lidu.

V této knize – stejně jako v románu Dr. Muff (1931) – stojí ve středu příběhu záporná postava velkokapitalisty, v němž řada kritiků viděla nápadnou podobnost s Tomášem Baťou. Winder se však spíše snažil vypořádat s obecnějším problémem moci v kapitalistické společnosti, který pro něj stejně dobře ztělesňovali Henry Ford nebo Walther Rathenau. Nikoli za tyto, nýbrž za patrně nejslabší ze svých románů, Šteffi aneb rodina Dörreových překonává krizi (1935), získal československou státní cenu pro německé autory. Hermann Hesse k tomu poznamenal: „Winder napsal důležitější věci.“

V roce 1937 vydaný Následník trůnu byl o rok později přeložen do češtiny a dočkal se během krátké doby čtyř vydání. V Lidových novinách vyšla nadšená recenze od Arneho Nováka, pro nějž byl Následník příkladem románu, v němž „rozkládají se na pozadí individuálních osudů, často jen synteticky naznačeny, hromadné děje, postihující ducha a tempo doby“. K úspěchu přispěl vedle vděčného habsburského námětu také fakt, že motiv zániku byl koncem třicátých let pro české čtenáře opět nanejvýš aktuální. Přesto nemohlo být vydání načasováno hůře.

V Bohemii – listu Německé demokratické svobodomyslné strany – Winder uveřejnil téměř tři tisícovky (!) divadelních a literárních kritik, fejetonů, úvodníků, komentářů a básní. V době první republiky se Bohemia těšila podpoře německých vyšších a středních vrstev, intelektuálů a německy mluvících Židů. Winder se v sociálních i nacionálních otázkách nacházel více nalevo než jeho list, nikdy však nepatřil – na rozdíl od jiných pražských židovských autorů jako Egon Erwin Kisch (který v Bohe- mii začínal) a Rudolf Fuchs – ani ke komunistům, ani k sociálním demokratům.

Winderovy literární a divadelní recenze tvoří portrét celé jedné epochy německé a evropské literatury. Z jeho pera pochází například nekrolog Franze Kafky, kterého Winder znal a obdivoval, nebo jedna z prvních recenzí Musilova velkorománu Muž bez vlastností. Psal také o české literatuře a divadlu, byl mezi prvními německými kritiky, kteří porušili německý bojkot Stavovského divadla. Jeho úplně posledním článkem v Bohemii z 28. prosince 1938 byl nekrolog Karla Čapka, jehož tón plný uznání a respektu kontrastuje s tím, jak za druhé republiky o Čapkovi psali někteří čeští autoři.

Zachrání nás jedině rozum

Politické stanovisko, které se projevovalo ve Winderových článcích, lze nazvat racionalistickým liberalismem. K Hitlerovi poznamenal už po nezdařeném mnichovském puči v listopadu 1923: „Neměl v sobě vlastně nic jiného než zápal nenávisti.“Během třicátých let, kdy stále více sudetoněmeckých čtenářů Bohemie přecházelo na stranu henleinovců, Winder svými komentáři vyjadřoval podporu československému státu. V úvodníku Loajalita z roku 1935 napsal: „Revoluce (28. října 1918) byla mistrovským dílem organizace, a protože proběhla bez krveprolití, také dokladem o civilizační zralosti, který musel imponovat celému světu.“Svou víru v racionalitu v politice formuloval v úvodníku věnovaném posledním narozeninám T. G. Masaryka v roce 1937: „Bude to rozum, co sehraje určující roli v konečném rozhodnutí o mírovém soužití lidstva.“

Winder se angažoval v Ochranném svazu německých spisovatelů v Československu, který založil spolu s Johannesem Urzidilem v roce 1919. Spolu s dalšími protihitlerovsky smýšlejícími členy se úspěšně postavil proti pokusům o podřízení českoněmecké spisovatelské obce Goebbelsově Říšskému svazu spisovatelů. V říjnu 1933 uveřejnil v Bohemii pod názvem Rozhodnutí ducha úvodník, v němž odmítl všechny nacifikační tendence. „Ostudné znásilnění ducha, jež si hitlerovský režim od prvního dne dal na svůj program, tento návrat do temného středověku s jeho pálením

Zánik autorova světa

Britská léta Winder prožil v provizorním ubytování v malých městech blízko Londýna, které financovala československá exilová vláda. Přestože se u něj brzy projevila těžká srdeční choroba, která jej stále více upoutávala na lůžko, stihl napsat ještě čtyři romány: Listopadový mrak a nedokončený autobiografický román Příběh mého otce poprvé vyšly v Německu až padesát let po autorově smrti. Další dvě jeho knihy byly namířeny proti nacismu. V románu Komorník, který byl za války zčásti otištěn v německých exilových novinách a celý poprvé vyšel až roku 1988, Winder ztvárnil hrozivé důsledky slepé poslušnosti vůči vyšší autoritě. Se záměrem ukázat západnímu publiku zásluhy českého odboje proti nacismu napsal román Povinnost, který jako jediný vyšel v roce 1944 pod názvem One Man’s Asnwer v anglickém překladu a během krátké doby byl rozebrán.

Po skončení války se Winder chystal vrátit do Prahy, nemoc mu to však nedovolila. Jeho články vydávané v německých exilových periodikách Die Zeitung a Einheit ukazují, že se posunul ze své dřívější pozice v levé části liberálního spektra ještě více doleva. Podle vzpomínek pozdějšího ředitele Ústavu dějin KSČ Pavla Reimana, které Krolop cituje ve své knize, se téměř na smrtelné posteli stal komunistou. Jiní autoři však líčení tohoto setkání berou s rezervou a poukazují na to, že ve Winderových románech není příklon ke komunismu nijak patrný.

Pro Windera byla bytostně důležitá otázka budoucí koexistence Čechů a Němců v Československu, a právě v ní se nejvíce mýlil. V dubnu 1945 publikoval programovou stať o poválečné úloze antifašistických německých spisovatelů z Československa. Je zřejmé, že věřil vmožnost dalšího česko-německého soužití založeného v kulturní oblasti na vzájemné otevřenosti, jakou pěstovali již před válkou pražští židovští autoři. Od Němců požadoval uskromnění a poctivou snahu získat si důvěru českých spoluobčanů. Předčasná smrt v exilu Windera patrně ušetřila dalšího obrovského zklamání, kterého by se dočkal, kdyby se domů vrátil. Podobně jako mnozí jiní německojazyční občané židovského původu by možná hned po válce, možná až v době procesu se Slánským v roce 1952 zjistil, že v československém socialistickém státě pro něj není místo.

Pro Ludwiga Windera byla bytostně důležitá otázka budoucí koexistence Čechů a Němců v Československu, a právě v ní se nejvíce mýlil