Vědecké poznání, to je vážně drama
Dnešní doba je plná zvratů a společenských i vědeckých změn. Ty jsou často popisovány prostřednictvím pojmu paradigma, který do přemýšlení o dějinách vědy zavedl Thomas Samuel Kuhn. Je však možné prostřednictvím tohoto pojmu dobovou dynamiku beze zbytku vysvětlit?
Je to jen takový drasticky zhuštěný esej,
važné a prostředky normální vědy neřešitelné problémy, rodí se paradigma nové. Jeho zrod je charakterizován neklidem a konflikty mezi různými vědeckými skupinami. Některé z nich chtějí pouze upravit stávající paradigma, ostatní pak vidí řešení problémů v rozmanitých cestách vycházejících z vlastních východisek. Podle Kuhna nakonec vědeckou revoluci, jak toto období hlubokých změn nazývá, dokoná jeden významný jedinec některým svým dílem. Mezi tyto osobnosti a jejich práce řadí například: Euklidovy Základy, Aristotelovu Fyziku, Ptolemaiovu Velkou soustavu, Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie, Lavoisierovo Pojednání o základech chemie či Franklinovy Experimenty a pozorování elektřiny.
Mezi obdobími, v nichž vědě vládnou různá paradigmata, existují tedy zásadní předěly a není zde téměř žádná kontinuita. Každá perioda řeší své problémy vlastními metodami a vyjadřuje se specifickou symbolikou. Kuhn hovoří přímo o nesouměřitelnosti paradigmat. Svým myšlením tak stál u zrodu postmodernismu vyznávajícího pluralitu a relativitu různých obrazů světa, upadající však často v relativismus a naprostý subjektivismus.
Nic nezačíná od nuly
Záhy však byl pojem paradigma, především myšlenka naprosté nesouměřitelnosti paradigmat, podroben kritice. Mezi kritiky nesouměřitelnosti patří kupříkladu američtí filozofové sociálních vědMichael Martin nebo Hartry Field. Ti docházejí k závěru, že mladší teorie v sobě nesou predikáty teorií starších. Z toho vyplývá, že paradigmata, z nichž dané teorie vzešly, jsou v určitém vztahu.
Dalšími kritiky nesouměřitelnosti jsou Američané Hilary Putnam a Saul Kripke. Jejich stanoviska lze shrnout tak, že pozdější odkaz určitého vědeckého termínu je stanoven již zavedením tohoto termínu v dřívější době. Proto žádné jeho další rozpracování nemůže být na tomto původním, dříve zavedeném významu zcela nezávislé a naprosto odlišné.
Nehledě na tyto kritiky vycházející z historiografie a rozboru dějinného utváření pojmů lze proti relativistickému poje- tí vědeckého poznání užít logický argument. Ten zní takto: není-li žádné poznání absolutní, je-li vždy podmíněno dobovým smýšlením, je potom nejasné, proč by právě teorie paradigmat (či jiná relativistická teorie), měla být vždy platná a z historické podmíněnosti vyňata. Tyto argumenty proti relativismu rozvíjí v České republice například filozof Jiří Fuchs. Kuhnovu teorii tedy nelze nekriticky přebírat.
Na druhé straně není možný jednoduchý návrat k bezproblémovému přijímání lineárního a kumulativního pojetí vývoje vědy. Jeho pravdivost byla totiž ve 20. století zpochybněna nejen Kuhnem, nýbrž i jinými mysliteli, například Gastonem Bachelardem, a především filozofem, sociologem a historikem vědy Michelem Foucaultem, který zavedl termín epistémé. Chápal ho jako zhuštěný projev dobového nahlížení světa, jako typ myšlení a poznávání charakterizující určitou dějinnou epochu. Lze jej popsat také jako myšlenkové nevědomí, které ovlivňuje dobové smýšlení, samo je však lidem nepřístupné. Od paradigmatu Kuhna se odlišuje právě tím, že vzniká na úrovni celé společnosti a odtud ovlivňuje vědu, zatímco paradigma se rodí uvnitř vědy a teprve následně ovlivňuje i společnost.
Co je oběma koncepcím společné, to je vzájemná nesouměřitelnost různých období vývoje vědy. Každá epistémé je pochopitelná pouze z hlediska jejích vlastních hodnot, norem, pojmů, z pozice jiné epistémé je nepopsatelná a nepochopitelná. Svým pojetím je pojem blíz- ký pojmu kultura užívanému kulturní antropologií. Nelze-li tedy jednoznačně vyvrátit lineárně-kumulativní pojetí vědy, a ukazuje-li se, že jednotlivá období vědeckého bádání jsou navzájem skutečně značně odlišná a vycházejí z rozličných předpokladů, nabízí se jakomožnost řešení této situace provedení syntézy obou koncepcí.
Možná to teprve pochopíme
V českém prostředí o takovou syntézu usiluje filozof a biolog Zdeněk Neubauer. Uznává pluralitu i relativitu rozmanitých obrazů světa, nevnímá je však jako nesouměřitelné a do sebe zcela uzavřené. Jsou mu dílčími obrazy vyjevování pravdy, z nichž každý předkládá některý z jejích aspektů. Pravdu si však nelze představovat jako puzzle sestavený z jednotlivých dílků. Neubauerovo pojetí pravdy je dynamičtější a na rozdíl od sestavování puzzlu je její hledání nezavršitelné. Odhalování pravdy pražský vzdělanec přirovnává k dějstvím dramatu, která se vyvíjejí jedno z druhého. V divadelní hře se – stejně jako v životě – smysl událostí často zjevuje teprve při zpětném pohledu. Stejnou vlastnost připisuje Neubauer i událostem dějin poznání. Minulé myšlenky a obrazy světa nejsou tedy definitivně překonávány ani nemají smysl pouze v rámci dobového kontextu, ale mohou být náhle nově osvětleny a aktualizovány pozdějšími událostmi. Vedle dobových paradigmat tak v poznání existuje jakýsi hlubší smysl, kterýmu dává jednotu. Ta však nemá mechanický charakter, jako v lineárně-kumulativním pojetí vědy, nýbrž spíše organický.
Současnost je charakteristická hlubokými společenskými i vědeckými proměnami a turbulencemi. Kybernetik a filozof Ivan M. Havel tuto proměnu popisuje jako „změnumechanického, neživého obrazu světa, modelovaného po vzoru dokonalého a srozumitelného stroje, směrem k vitalistickému pojetí jako spontánně se projevujícího živého organismu“. Dalšími charakteristikami nově nastupujícího paradigmatu jsou, nejen podle Havla, opuštění dělení na subjekt a objekt, zaujímání religiozně-etických postojů v přírodních vědách, znovudocenění mýtu, filozofie, umění a náboženství. Lze však těžko rozhodnout, zda ke změně dochází nejprve uvnitř vědy a teprve následně je ovlivněna kultura a společnost. Tedy zda skutečně probíhá změna paradigmatu, anebo zda nejprve transmutuje soudobý kulturní kód, tedy epistémé, a ten teprve proměňuje vědeckou komunitu.
Uvedu pouze jeden příklad – obrat k Zemi, k ekologii se zrodil spíše v občanské společnosti, v zeleném hnutí, nebo mu dalo impulz vědecké poznání? Či jsou tyto sféry od počátku vzájemně provázány? Náhlý obrat k mýtu, náboženství a podobně odpovídá názoru Zdeňka Neubauera o znovuobjevování a aktualizaci dávných forem vědění. Teorii poznání opřenou o křesťanskou tradici podává slovinský jezuita Marko I. Rupnik, který tvrdí že poznání uskutečňované v lásce je poznání, které počítá se všemi a se vším. Naopak rozum vyňatý z vlivu skutečné lásky není schopen vidět věci v celku, předkládá rozumové chápání detailu, analýzy bez možnosti syntézy, je to rozum moci, falešné objektivity, údajně nutné k organizaci a řízení. Český filozof Erazim Kohák obdobnou myšlenku vystihuje obratem „aby se to rýmovalo“.
Z jiných pozic přistupují k celostnímu poznání kupříkladu geolog, klimatolog, spisovatel, esejista a filozof Václav Cílek či biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek. Hodnocení současné situace však dále komplikuje fakt, že lze vystopovat také prosté pokračování moderního pojetí vědy. To jest takového, které na etické, náboženské a další aspekty nebere žádný zřetel, maximálně je v omezené míře respektuje jako vnější regulativy.
Uvedené příklady ukazují, že nelze rozhodnout, který z pojmů – paradigma, lineárně-kumulativní pojetí vědy, epistémé, poznání jako drama – popisuje charakter rozvoje vědeckého poznání správněji, přesněji, absolutněji.
Vrátíme-li se k Thomasi S. Kuhnovi, tak lze konstatovat, že svým pojmem paradigma bezpochyby osvětlil historický proces vědeckého poznání. Je však třeba nazírat na něho jako jen na jeden z úhlů pohledu na dějiny vědy. Spíše lze říci, že nám – v souladu s Neubauerovým myšlením – pomáhá odhalovat živé a napínavé drama vědeckého poznání.
Svým myšlením stál Kuhn u zrodu postmodernismu vyznávajícího pluralitu a relativitu různých obrazů světa, upadající však často v relativismus