Když je na co se dívat
jako stavebníkovi věnována celá jedna kapitola, Jan ze Středy, Dětřich z Portic, Jan Očko z Vlašimi). Kladl velký důraz na vzdělání, a i proto založil v Praze univerzitu. Většinou se však neuvádí, že se aktivně podílel na vzniku i několika dalších.
Karel IV. i jeho stavby a jím objednaná umělecká díla se staly inspirací pro panovníkovy současníky, například jeho zetě rakouského vévodu Rudolfa IV., polského krále Kazimíra III. Velikého nebo uherského krále Ludvíka I. Velikého. Pražské umění došlo odezvy i ve vedlejších zemích Koruny české a dokonce i v některých částech Svaté říše římské, což neskončilo Karlovou smrtí, nýbrž pokračovalo i za vlády jeho syna a nástupce Václava IV. Je pozitivní, že autoři knihy věnují nemalou pozornost vedlejším zemím Koruny české, respektive zemím, které byly nějakou dobu součástí území, jemuž Lucemburkové vládli.
Já, završitel Václava
Knihu rozdělili Kuthan s Roytem do sedmadvaceti kapitol, v nichž postupně představují „Karlovo“dílo. Největší pozornost pochopitelně vyhradili architektuře: katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, novému mostu přes Vltavu se Staroměstskoumosteckou věží, Karlovým hradům v čele s Karlštejnem, klášterům a zajímavým stavbám lucemburské Prahy po založení Nového Města.
Některé kapitoly jsou rozsáhlé, kupříkladu o sochařství a malířství za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. (téměř sto stran) nebo o Slezsku jako vedlejší zemi Koruny české (téměř sto padesát stran). Je to dáno hlavně početným obrazovým doprovodem. Možná by si kapitola věnovaná sochařství a malířství zasloužila rozdělit na několik částí: sochařství, nástěnná malba, desková malba, knižní malba…, pak by se v ní dalo lépe orientovat. Některé kapitoly jsou zase krátké, běží o nejzákladnější nástin dané problematiky; tak třeba chybí více informací o karlštejnském pokladu, jenž je v současné době jako celek prezentován právě na Karlštejně. I od kapitoly o korunovačních insigniích bychom měli očekávat více. Naopak za výbornou lze považovat kapitolu věnovanou Petru Parléřovi, jenž vynikl mezi panovníkovými staviteli, i členům Parléřovy rozvětvené rodiny, která používala znak se zalomeným úhelníkem, jejž nalezneme na stavitelově bustě ve vnitřním triforiu svatovítské katedrály nebo na soše svatého Václava ve Svatováclavské kapli.
Karel proslul rovněž coby sběratel relikvií. Přivážel si je ze svých četných zahraničních cest, kupříkladu z obou římských jízd (v letech 1354–1355 a 1368–1369). Díky němu se v českých zemích prosadily i některé nové kulty, kupříkladu sv. Zikmunda, jenž se rychle zařadil mezi české patrony. Pro získané ostatky svatých nechával Karel IV. zhotovovat nádherné relikviáře, z nichž některé jsou dodnes součástí Svatovítského pokladu. Ovšem ne všechny církevní instituce byly nadšeny Karlovou sběratelskou vášní a nevycházely vždy vstříc jeho požadavkům ohledně relikvií. Víme, že některé kláštery jej dokonce odmítly vpustit dovnitř.
Karel IV. se považoval za dědice Přemyslovců a prezentoval se jako završitel díla svatého Václava, do jehož kultu investoval značnou péči. Svatému Václavovi věnoval českou královskou korunu, již zasvětil Bohu. O Karlově mimořádném vztahu k tomuto světci svědčí i nádherná výzdoba Svatováclavské kaple. Svatováclavský kultměl být i potvrzením legitimity královské moci Karla IV. Kult pronikl i za hranice Čech a Moravy, což mělo vliv i na proměnu svatováclavské ikonografie, kdy byla tradiční svatováclavská orlice nahrazena českým dvouocasým lvem. Jednalo se o zvýraznění příslušnosti daného území či města k Českému království.
Jistým novum je kapitola zasvěcená kurfiřtům, knížatům a duchovním v říši a vybraným říšským městům, z nichž nejvýznamnější postavení měly Norimberk (místo konání prvního říšského sněmu po zvolení nového římského panovníka) s Cáchami (tradiční místo korunovací římských králů). I proto je každému z nich věnována zvláštní kapitola.)
Na Karla IV. měl důležitý vliv i jeho pobyt ve Francii, kde v dětství strávil sedm let. Francie pro něj byla inspirací nejen svým uměním, nýbrž též životem francouzského královského dvora s jeho slavnostmi a rituály.
Tahle kniha tu zůstane
Již pouhé listování touto publikací je zážitkem. Autorem většiny obrazového doprovodu, čítajícího téměř dvanáct set položek, je Jiří Kuthan. Ten fotograficky „zásobuje“všechny své knihy. Lze z nich vyčíst profesorův neobyčejný smysl pro detail. Obrazový doprovod je plusem knihy, přičemž nejde pouze o fotografie; text doplňují i četné mapy, nákresy a rekonstrukce.
Na druhé straně překvapí absence některých snímků, jež by v knize tohoto typu měly nalézt místo. Například u proslulého erbovního sálu hradu Lauf (ve stejnojmenném městě Lauf an der Pegnitz), který je jedinečnou sbírkou české, moravské a slezské heraldiky, chybí fotografie jeho interiéru, aby si i nezasvěcený čtenář mohl udělat představu o výjimečnosti daného prostoru. Máme v knize sice kresebnou rekonstrukci erbovního sálu, ale snímek unikátní výzdoby by určitě nebyl od věci.
Coby vhodný doplněk k publikaci Kuthana a Roytamůžeme doporučit zatím nedoceněnou knihu historika umění Richarda Němce, který se zabýval architekturou Karlových rezidencí v Praze a v ostatních zemích Koruny české. Vloni zde vyšel překlad autorovy (německy psané) práce Architektura – vláda – země. Rezidence Karla IV. v Praze a zemích Koruny české. Richard Němec v ní podrobně představuje vybrané karlovské stavby, jimž se Kuthan s Roytem věnují v menší míře, například Pražskému hradu, respektive jeho proměnám.
Rovněž je pravdou, že, kdo se chce dozvědět více o svatovítské katedrále, měl by sáhnout po výše zmíněné monografii, kterou autorská dvojice vydala před pěti lety. Podobně se to má s obrazovým doprovodem ke katedrále: autoři zařadili jen reprezentativní výběr, což je dáno zřejmě tím, že by výsledná kniha měla ještě o několik set stran víc.
Čtenáře možná zarazí, že Kuthan s Roytem často používají německá jména předních osobností Karlova dvora, i když se v odborné literatuře běžně vyskytují je- jich překlady; takže se místo Dětřicha z Portic v textu objevuje Dietrich von Portitz. V některých pasážích se autoři dokonce rozcházejí v názorech, například v původní výzdobě západní fasády Staroměstské mostecké věže, která byla zničena na konci třicetileté války.
V textu najdeme i několik nepřesností, což se u podobně monumentálně pojatých prací prostě stává. Ale škoda to samozřejmě je. Převážně jde o data, občas i o jména. Sem tam také narazíme na další typ faktických chyb, kupříkladu na straně 560 je u iluminovaného doprovodu Relace o cestě Karla IV. do Francie na přelomu let 1377 a 1378 napsáno, že autorem nádherných miniatur je známý malíř Jean Fouquet. Ten je sice autorem obrazového doprovodu relace v jedné z verzí proslulých Velkých kronik Francie, ale až z poloviny 15. století. Je znát, že autoři nejsou specialisty na knižní malířství.
To ovšem nemění nic na tom, že kniha je monumentálním pomníkem Karlovi. Vedle doprovodných publikací k výstavním projektům ke karlovskému výročí (hlavně k výstavě Císař Karel IV. 1316–2016 v pražské Valdštejnské jízdárně), kterých se snad postupně dočkáme, zůstane Kuthanova a Roytova publikace bezesporu jednou z nejvýraznějších připomínek sedmistého výročí Karlova narození.
Kuthan a Royt představují Karla IV. jako vzdělaného literáta, zbožného vladaře, diplomata, mírotvůrce, sběratele relikvií a objednavatele uměleckých děl