Esterházy – hrabě, žertéř, teolog
ské revoluce je aristokracie postupně vytlačována z veřejného života. Na paradoxním, luxusním okraji společnosti pak vytváří alternativní „zámeckou kulturu“.
Tvorba Pétera Esterházyho však nebyla žádnou „zámeckou literaturou“. O relativně liberálních poměrech v Maďarsku pozdního kádárovského režimu svědčí, že Esterházy mohl vystudovat matematiku a od roku 1974 publikovat literární texty. Na konci komunistické éry byl již etablovaným autorem desítky beletristických titulů, pracujícím převážně s parodií, mystifikací, groteskou a koláží z textů vlastních i cizích – viz monumentální multižánrovou koláž, nazvanou veleironicky Úvod do krásné literatury (1986).
Vůči vtahování své rodiny do díla uchovával Esterházy dlouho značnou cudnost. Bylo to jistě dáno i politickými poměry, v nichž nebylo radno příliš analyzovat, že spisovatel Esterházy je opravdu z TÉ rodiny Esterházyů. Bylo to ovšem dáno i charakterem díla, v němž jde prvotně o literární účin, a nikoliv o historické svědectví. Až dlouho po pádu komunismu vydává Esterházy dílo, které je možné označit za rodovou ságu: román Harmonia caelestis (2000). Hlavní postavou románu je autorův otec Mátyás, ale skrze něho vstupují do knihy všemožné postavy z rodových dějin, od legendárních počátků do současnosti. Harmonia caelestis se dočkala nečekaného pokračování. Po vydání se autor dozvěděl, že jeho otec Mátyás se nechal naverbovat komunistickou tajnou policií jako agent. Literární reflexe šokujícího poznání dala vzniknout knize Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis (2002).
Prohloubení víry
V obou dílech však sílila ještě jedna linie, dosud málo povšimnutá: teologická. – Co? Esterházy teolog? Ten starý ironik a „učebnicový“postmodernista“? Už v dílech mladého žertéře Esterházyho cosi „nehrálo“s představou nezávazné postmoderní hry. Knihu za knihou pak bylo zřetelnější, že dílo obsahuje i hluboký vztah k evropské tradici, zejména té ztělesněné v katolicismu. Vztah byl vyjadřován všelijak, ale nikdy ne přímočaře. A přece: kdo mohl mít u děl „mladého“pochyby, zda nejde jen o nezávaznou hru, u děl „starého“už pochybovat nemůže.
V Pomocných slovech srdce (1985) se potkávají zbožnost a zoufalství při smrti matky. V Hrabalově knize (1990) se druhá rovina děje odehrává na nebi, kde Bůh vede dialog s anděly – a posléze i s Hrabalem – o zdaru či nezdaru stvoření. Řešením otázky je poukaz na hravý aspekt stvoření i Božího řízení světa. Ve výborech z esejistiky Báječný život rybičky (1991) a Ze zápisků modré punčochy (1994) si autor hořce stýská na nadutost a do-sebe-zahleděnost církve v postkomunistickém světě, jež jako by se z utrpení v komunistické éře ničím nepoučila. Přitom se však autor sám stále definuje jako člen této církve. V Harmonii caelestis je předmoderní, kolektivní, „stavovská“religiozita coby jeden z rysů životního stylu evropské šlechty vtažena do koláže z rodových dějin.
Opravené vydání je už knihou přímo teologickou. Z reflexe otcova selhání roste meditace o lidské přirozenosti, o hříchu a trestu a samozřejmě o Jidášově postavě. Rozprava se už nevede s otcem – ale s Bohem. Výsledkem rozpravy není ztráta víry – ale její prohloubení. Kruté poznání definitivně zbavilo autora-vypravěče víry v idylického „maloměšťáckého Boha“, v němž bylo mnoho tradičně a kulturně zautomatizovaného – a přivedlo k prožití skutečnosti, k níž patří i morální provinění a jeho poznání.
Téma vrcholí v nedokončeném románovém cyklu Jednoduchý příběh čárka sto stran. První svazek – Šermovací verze (slovensky 2013) – je ironickou variací na žánr dobrodružně-historického románu o starších maďarských dějinách, jaké zná maďarský i evropský čtenář od Móra Jókaie. Druhý svazek – Verze podle Marka (slovensky 2014) – je variací na žánr apokryfu. Esterházyho apokryf propojuje úryvky z Evangelia (především z Pašijí) s variací na sebe sama, na příběh vysídlené šlechtické rodiny. „Stránky“obou příběhů vypravěč komentuje teologickými úvahami, v nichž se střídají a na sebe narážejí dva typy náboženské zkušenosti.
První je zkušenost radosti ze všech příjemných věcí, které život na tomto světě přináší. Ano, jsou to radosti veskrze hmotné – erotické a ještě víc kulinární (Esterházy nezapře tradici maďarské „spiritualizace kuchyně“, jdoucí ke Krúdymu). Ale to jsou radosti, jež odpovídají lidské existenci v hmotném těle, takto hmotně Bohem stvořeném. Druhým typem náboženské zkušenosti je naopak bolest, ztráta, tragédie a nesmyslnost. Proč? Boží prozřetelnost? Boží hra? Pokud hra, tak nejen vážná, ale přímo krutá. V závěru Šermovací verze stojí Boží anděl rozkročen nad Evropou, „jednu nohu má na Bosporu, druhou na Žitném ostrově“, a rozděluje útěchu a bolest, i když „do poslední chvíle netuší, co bude“.
Esterházyho „teologie příběhem“vypráví o „člověku náboženském“, o hloubce i rozpornosti jeho zkušenosti – i o tom, jak tato zkušenost, vsazovaná do stále nových historických reálií a do „pašijí“, je v jádru stále táž. Je to víra, vyřčená už v Hrabalově knize, že lidstvo je smysluplná kniha, kterou Bůh čte, a třebaže „jedno slovo nerozumí druhému – smysl je v úhrnu jazyka“. Na což by Esterházy dodal: „Jsi osel, synu, mávl rukou Pán, i když chápu, kam míříš.“
Ve čtvrtek zemřel maďarský spisovatel Péter Esterházy. Bylo mu teprve 66 let a příčinou jeho úmrtí byla rakovina slinivky břišní.