Kdo smí být vikingem
Osobní výběr ze světového tisku
Tráví-li našinec dovolenou v odlehlém kraji, leccos se dozví. Týden jsem chodil pomezím Čech, Moravy a Rakouska, odkud je daleko kamkoliv – i do okresních měst. Pro místní je Brusel za patero horami, podobně jako Brno, Praha či Vídeň, a místo na „pány z Bruselu“skuhrají na „pány ze Znojma“(Jindřichova Hradce, Hornu). Společný byl i obdiv k outsiderům na fotbalovém Euru. Až překvapivě se fandilo Islandu a Walesu. Je-li toto evropanství, ještě není tak zle.
*** Fenomén fandění Islandu baví i média. Jde-li o „velké Evropany“, i z kultivovaných německých webů čpí řevnivost, případně frustrace. „Nálada je na hovno“, napsal po vyřazení Německa Francií do titulku i Spiegel Online (citoval fotbalistu Hummela). Ale Island je něžnost sama.
„Kdo by si to jen pomyslel? Island, národ, který zbožňuje svou krásnou přírodu a věří v existenci elfů a víl, si získal mezinárodní sympatie,“uvedl tamtéž Bastian Midasch. A to ještě předtím, než Island vyřadil Anglii!
Z obdivu k Islandu se v listu Die Welt vyznává Henryk Broder. Vzpomíná na Fjorubordid, jedinou hospodu ve vesnici Stokkseyri, přitom známou po celém ostrově. Majitelkou je Unnur Jónsdóttir. Studovala geografii a o gastronomii nemá páru. Jak tedy mohla uspět? „U nás to chodí takhle,“odpovídá hostinská: „Nejdřív něco uděláme a pak to máme rádi.“Žádná jiná věta nevyjádří životní filozofii Islanďanů lépe, píše Broder. Učitelé chovají koně, právníci pěstují zeleninu a ovoce, ženy v domácnosti píší romány a učí literaturu. A tak je tomu i s fotbalem. Ctností Islanďanů je flexibilita.
Leč fandění Islandu lze nahlížet i z jiného úhlu. Je známo, že Islanďané se rádi stylizují do vikingů. Ví se, že islandští fotbalisté užívají viking clap (týmový potlesk: muži se postaví čelem k publiku, zvednou ruce, rytmicky tleskají a volají ZBYNĚK PETRÁČEK „hú“). Ale stejně postupovali fotbalisté Francie po vyřazení Německa a Spiegel Online klade čtenářům anketní otázku: Smí jiné týmy krást Islanďanům viking clap? 72 procent respondentů odpovídá, že ne, že ten rituál patří jen Islanďanům, a našince napadá otázka: Byli ti lidé někdy v Normandii či severní Francii? Viděli všudypřítomnou symboliku normanů a vikingů? Na leckoho to může působit trochu rumcajsovsky, ale nikdo nemůže tvrdit, že je to Skandinávcům ukradeno. Ti to tam ve středověku sami dovezli.
*** Co se týče USA, zprávy skýtají dojem, že společenské a rasové pnutí se tam ventiluje jen střelbou. Jenže to pnutí má i širší, intelektuální, ba akademické rozměry. Už před prázdninami na to poukázal Nathan Heller v reportáži z kampusu univerzity Oberlin (stát Ohio) pro časopis The New Yorker.
Skupina afroamerických studentů se v zimě obrátila na vedení univerzity s padesáti ultimativními požadavky. Jejich jádro lze vyjádřit touto ukázkou: „Přijímáte černé a jiné nebílé studenty a říkáte tomu rovnost, inkluze a diverzita. Ale ve skutečnosti tato instituce působí podle zásad imperialismu, bílé nadřazenosti, kapitalismu, ableismu a cissexistického heteropatriarchátu.“
Ufff, na to aby se jeden posadil. Před imperialismem a kapitalismem nás kdysi varovali ve škole. Ableismus vysvětlí Wikipedie: diskriminace na základě tělesného, duševního, smyslového či jiného postižení. Ale na cissexistický heteropatriarchát je běžná Wikipedie krátká. Ještě že existují zdroje jako Social Justice Wiki: cissexismus je soubor norem, které privilegují cis lidi a utiskují trans lidi. Jasno? Nebo třeba The Social Study Network: heteropatriarchát je kombinace mužské nadřazenosti (patriarchát) a heterosexuální nadřazenosti (heterosexismus). Kapišto?
Ta reportáž inspirovala komentátora Davida Brookse z The New York Times. Píše o napětí, jemuž jsou dnes vystaveni studenti elitních univerzit: musí vykazovat výsledky studia, ale zároveň čelit třeštivé ideologii, která už není tématem pouličních demonstrací, ale odehrává se přímo v akademickém diskurzu, takže jí nelze uniknout.
Ještě pozoruhodnější je, že znepokojeni jsou i novináři, kteří se sami řadí k levici. Třeba Nicholas Kristof též v The New York Times. Podle něj není jádro problému v tom, že by na humanitní katedry pronikali konzervativci a šířili na nich nenávist, ale spíše v tom, že levicoví liberálové ty katedry přeměnili v ostrovy ideologické homogenity. Klasický liberalismus vyzdvihoval toleranci podle Voltaira: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“Na kampusech to podle Kristofa dnes chodí spíše takto: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, tak držte hubu.“
Co se týče USA, zprávy skýtají dojem, že společenské a rasové pnutí se tam ventiluje jen střelbou. Jenže to pnutí má i širší, intelektuální, ba akademické rozměry.