Konzervativní revoluce na ostrovech
Velká Británie se po referendu ocitla v zapeklité situaci. Jak je možné, že ji do ní přivedli konzervativci, kteří ve volbách slibovali „stabilitu místo chaosu“, co Británii čeká a jaké poučení z toho plyne?
cenu bolestných úsporných opatření – udržet nejlepší ratingové hodnocení AAA, nyní jen mlčky přihlíželi jeho snížení o jeden, potažmo dva stupně během několika málo dnů. Tři hlavní ratingové agentury v důsledku brexitu vůbec poprvé v historii snížily úvěrový rating nějaké země takto naráz.
O ratingových agenturách si můžeme myslet své, jejich hodnocení nicméně mívá reálný dopad na výši úroků, za které si zadlužený stát, jímž Británie je, na trhu půjčuje. Dvoutýdenní strmý propad libry zpomalilo až oznámení „finanční expertky“Konzervativní strany a stoupenkyně britské odluky Leadsomové, že se vzdává kandidatury na post premiérky. Britská státní služba zdravotnické péče NHS už musela odložit nákup léků proti rakovině a infarktu z USA, neboť jejich cena v dolarech raketově vyskočila. Britům se zdražila dovolená v eurozóně a z doby nejistoty těží žlutý kov. To jsou krátkodobé dopady výsledků referenda, které bylo „pouze“poradní. Co přijde, až Británie odchod z EU oznámí? Leccos bude záležet na tom, s čím do vyjednávání s EU půjde.
Historicky se Británii dařilo vyjednat si výhodné podmínky, dokud své další setrvání v EU mohla použít jako „páku“. Margaret Thatcherová už v roce 1984 pro Británii získala tzv. rabat, tedy slevu z odvodů do evropského rozpočtu. Konzervativní premiér Major při mezivládních jednáních o Maastrichtské smlouvě v roce 1991 docílil odstranění veškerých zmínek o federálním uspořádání Unie a pro Británii vymohl takzvané opt-outs, trvalé výjimky z povinnosti přijmout euro a sociální chartu. V této tradici pokračoval Tony Blair, který Británii vyjednal možnost odstoupit do roku 2014 od 133 evropských politik v oblasti justice a policejní spolupráce přijatých před Lisabonskou smlouvou. Současný britský premiér Cameron objevil kouzlo efektivního vyjednávání až příliš pozdě, totiž v únoru 2016. Dohoda, jíž Británii vyjednal zvláštní status v unii, nyní pozbyla významu. Na první tiskové konferenci v Bruselu po referendu sdělil Cameron, že to pro něho byla smutná noc. Nejpozději té noci asi pochopil, že rozlité mléko už do sklenice nevrátí.
Vyjednávání bez jasného cíle
Aktivace článku 50 Lisabonské smlouvy spustí dvouletou lhůtu, během níž si Británie musí sjednat dohodu o vystoupení s 27 členskými státy. Po vypršení dvou let přestane platit smlouva o vstupu Británie do EU a všechny výjimky, které si kdy Británie v EU vymohla – pokud se obě strany nedohodnou na prodloužení lhůty. Británie si ve vlastním zájmu musí s 27 členskými státy co nejrychleji vyjasnit pobytová práva občanů EU v Británii a pobytová práva Britů v EU. To samé platí o britských příspěvcích do rozpočtu EU a také platbách z evropských dotačních programů, které dnes tvoří mezi 35 a 50 procenty hrubého zisku britských zemědělců. Paralelně musí Britové zohlednit fakt, že EU sjednala za Británii obchodní smlouvy se zhruba půlstovkou států.
Zároveň lze těžko očekávat, že se třetí země bude hnát do obchodní dohody s Británií, aniž by bylo jasné, zda se Británie stane členem Evropského hospodářského prostoru (EHP). V EHP platí všechny čtyři svobody volného pohybu a bezcelní přístup na vnitřní trh Evropské unie.
Nová britská premiérka se zatím omezila jen na nástřel termínu, kdy oznámí svůj záměr z EU vystoupit. Tím vyjednávání teprve začne. Co může být konečným cílem? Podívejme se na „norský model“, na který dnes mnozí odkazují. Norsko je členem EHP, musí odvádět příspěvky do vyrovnávacích fondů, platí tam většina předpisů a směrnic Evropské unie týkajících se jednotného trhu EU vyjma zemědělství a rybolovu. Státy EHP nejsou sice integrovány do prostoru EU v oblasti justice a vnitra, podléhají ale judikatuře Soudního dvora Evropského společenství volného obchodu a také autoritě Kontrolního úřadu, obdobě Evropské komise bez pravomoci vytvářet nové politiky. Předpisy EU můžou členské státy EHP vetovat, riskují ale reciproční opatření. Na obsah těchto předpisů nemají přímý vliv, protože nejsou v EU. To je hlavní důvod, proč se Rakousko, Švédsko a Finsko postupem času rozhodly pro členství v EU a Švý- carsko z EHP odešlo. Všechny členské státy EU a také Norsko, Island a Lichtenštejnsko budou muset případný vstup Británie do spolku posvětit.
A co „švýcarský model“bilaterálních dohod? Ten názorně ilustruje, že členství v Evropské zóně volného obchodu (anglicky EFTA) samo o osobě neumožňuje bezcelní a efektivní účast na jednotném vnitřním trhu EU. Švýcaři své dohody s EU vyjednávali dlouho a průběžně už od roku 1993. Je jich kolem 280 a kritici tvrdí, že tento model není dlouhodobě udržitelný. Ve vyjednávání se Švýcarskem aplikuje EU tzv. princip gilotiny: v případě odmítnutí jedné sektorové smlouvy automaticky padají jednání a platnost všech ostatních smluv z projednávaného balíku. S ohledem na princip „něco za něco“stojí za zmínku, že Norsko i Švýcarsko vstoupily do Schengenského prostoru.
Poučení z krizového vývoje
Vzpomeňme na české referendum z roku 2004, v němž se 77 procent hlasujících českých občanů vyslovilo pro vstup. Jednalo se tehdy o završení procesu, který naplno zahájil Václav Klaus 17. ledna 1996 podáním přihlášky ke členství naší země v EU. Brexit v Británii nikdo dlouhodobě nepřipravoval, jeho příznivci nepředkládali žádné poziční dokumenty. Že to jde, ukázali skotští nacionalisté už tři roky předtím. Příznivci skotské nezávislosti v čele s prvním skotským ministrem vypracovali s půlročním předstihem dokument o 670 stranách s detailním scénářem pro případ, že Skotsko získá samostatnost. V dokumentu odpověděli na většinu otevřených otázek.
U brexitu leželo břímě plánování na táboře odpůrců britského členství v Unii, protože ti prosazovali změnu statu quo. Připomeňme, že makroekonomická predikce růstu ekonomiky do roku 2020 z pera britského ministerstva financí počítala s příchodem dalšího 1,1 milionu nových imigrantů do Británie. Vize brexitářům chyběla, pokud pomineme autobusy s nápisem, že s odchodem z EU půjde 350 milionů liber týdně do zdravotnictví – za to se však Nigel Farage jménem kampaně Leave v televizi omluvil. Udávaná výše britského příspěvku do evropského rozpočtu nezohledňovala britský rabat ani dotace čerpané z EU, základem k výpočtu nebyl kalendářní, ale britský finanční rok. Po referendu nedá nikdo ruku do ohně za to, že se navýší rozpočet zdravotnictví.
Roman Joch nedávno napsal, že poučení z brexitu by mělo být „už nikdy, o ničem žádné referendum“. To je snad až příliš radikální postoj, referendum má v politice své místo. Z evropských dějin ovšem plyne, že by se s ním na celostátní úrovni mělo nakládat střídmě. V lidovém hlasování byla francouzská republika dvakrát změněna na císařskou diktaturu (Napoleon I. a Napoleon III.), Adolfu Hitlerovi potvrdilo referendum funkci vůdce a říšského kancléře, Mussolinimu sestavení vlády Velkou fašistickou radou. Vzývaná aténská demokracie odsoudila v lidovém hlasování ke smrti Sokrata.
Zatímco v parlamentních volbách se volí placený sbor zástupců, v referendu se tento sbor obchází a volič odpovídá na jednoduchou otázku s dalekosáhlými, často nezvratnými důsledky. Zároveň se, jak se opět ukázalo v Británii, nevyžaduje kvalifikovaná většina, čímž dochází k rozštěpení společnosti. Tak je možné, že při menší účasti voličů dojde k tomu, že zásadní změnu státního uspořádání či ústavního pořádku prosadí menšina. O brexitu také ze zákona nesměli hlasovat Britové, kteří žili více než patnáct let v cizině, což se podle odhadů týkalo více než 700 000 osob.
Po britském referendu není jasné, k čemu jím dostala britská vláda mandát. Zrušit regulaci velikosti rakví a zákaz nafukovat balonky dětem mladším osmi let, jak tvrdil Boris Johnson? Těžko, žádná taková regulace ani zákaz v EU neexistují (a Johnson to později sám připustil). Zabránit přílivu imigrantů ze třetích zemí? Británie přece není v Schengenu, bodový systém pro tyto imigranty už dávno zavedla. Zabránit uprchlickým kvótám? Ty pro Británii neplatí, má podepsanou výjimku v azylové politice. Jde tedy opravdu o přistěhovalce z nových zemí EU? Pokud ano, může Británie na norský i švýcarský model nejspíš zapomenout, volný pohyb osob je jejich pilířem.
Celostátní plebiscit prostě má svá rizika. Vyžaduje zodpovědně vedenou kampaň, jasnou vizi obou táborů, svědomitou přípravu, a také správně položenou otázku. V zemích s parlamentní tradicí a odstředivými tendencemi v některých jejích částech, jak je tomu v případě Velké Británie, je referendum vpravdě kluzký svah. Lze po něm snadno sklouznout ke špatnému řešení.
V lidovém hlasování byla francouzská republika dvakrát změněna na císařskou diktaturu, Hitlerovi potvrdilo referendum funkci vůdce a Atéňané odsoudili Sokrata k smrti