Vlastní góly brazilského šampionátu
Přípravy na olympiádu v Riu finišují. Brazílie se chystá na další sportovní megaakci, ač cítí, že z té předloňské, fotbalové, žádný velký prospěch neměla. Naopak sčítá ztráty.
tencí dlouhodobého plánování. Organizace šampionátu je odrazem toho, jak v zemi funguje politika. Ta se vždy orientuje na cíle jednoho volebního období. Nikdo se nezabývá tím, jak skutečně využít mistrovství pro rozvoj brazilského fotbalu či společnosti. Svou roli nezvládla ani domácí média, která se na to až do roku 2013 vůbec neptala. A kritiku ze zahraničí vlastenecká hrdost nepřipouštěla,“říká v Riu de Janeiro usazený britský novinář Tim Vickery, který píše do odborných periodik o jihoamerické kopané.
O tom, že „copa do mundo 2014“připadne Jižní Americe, se vědělo deset let dopředu a Brazílie byla jediným vážným adeptem. Přesto se vše dělalo na poslední chvíli. „Vláda nesmyslně uváděla, že stadiony postaví soukromí investoři, ale těm se do toho nechtělo. Bylo totiž jasné, že dlouhodobě jsou prodělečné. Nakonec je musela postavit sama. Použila na to peníze plánované na zlepšení infrastruktury. Nikdo přes opakované proklamace nepromýšlel, jaké budou mít po skončení turnaje využití,“vysvětluje Vickery.
Když prestiž porazí zdravý rozum
Problematická je také role FIFA (Mezinárodní federace fotbalových asociací), která má, coby řídící orgán světové kopané, na stadiony pro šampionát extrémní nároky. „Šéf klubu v Curitibě mi řekl, že by do toho znovu nešel, kdyby věděl, co za drahé zbytečnosti bude FIFA požadovat. Jedná se především o naddimenzovanou VIP sekci, do níž – vedle nekonečného seznamu jiných drahých požadavků – musejí vést speciální výtahy,“líčí Vickery.
Ovšem při organizaci si Brazílie dala i naprosto vlastní góly. A to hned čtyři. FIFA na pořadatelích pro souboje 32 mužstev požaduje osm stadionů, ale tehdejší prezident země Lula, vášnivý fotbalový fanoušek, jich fanfarónsky přislíbil dvanáct. Cílem bylo ukázat světu, jak je Lulova vlast rozmanitou zemí, která turistům může nabídnout mnohem více než jen krásné pláže pod rozpřaženou náručí Krista Spasitele.
O pět minut globální slávy byl velký zájem – přihlásilo se osmnáct brazilských měst. U velkých center na jihovýchodě, kde existují silné kluby s dlouhou tradicí a fanouškovskou základnou, byl zájem pochopitelný. Zmodernizované arény s větším komfortem a s lepší bezpečností vedly i díky pozitivní návštěvnické zkušenosti ze šampionátu k návra- tu střední třídy na tribuny. Přes hospodářskou krizi a vysoké ceny vstupenek návštěvnost ligových zápasů mírně vzrostla. Z těchto důvodů mají stadiony v Sao Paulu, Portu Alegre či v Belo Horizonte slušné ekonomické výsledky.
Jenže pořadatelství bylo přiklepnuto též nesmyslným destinacím, které o to však velmi stály. Například v úvodu zmíněná Cuiabá, která se o tuto možnost zviditelnění přetahovala s regionálním rivalem Campo Grande. Stadion přistál i ve městě Manaus, uprostřed deštného pralesa. Tím Brazílie, která trpí obsedantní představou, že jí svět chce Amazonii uzmout, symbolicky potvrdila, že toto obří území patří pouze a jen jí. Dnes je tamní sportovní svatostánek využíván sporadicky, takže se objevují kuriózní nápady jako předělat jej na vězení či sociální byty.
Kromě prestiže a přehnaných očekávání ze zvýšeného přílivu utrácejících návštěvníků byla pro lokální politiky lákavá rovněž představa „malých domů“při stavbách stadionů, jejichž rozpočty skutečně povážlivě bobtnaly. Dohromady tucet nových nebo z gruntu předělaných arén vyšel na 8,3 miliardy reálů (63 miliard korun!). Nicméně všeobecné podezření, že jejich předražení způsobila korupce, se v žádném konkrétním případě neprokázalo.
Nejdražší ze všech byl stadion v metropoli Brasílii – v přepočtu přišel na deset miliard korun. Novinář Nelson Souza Aguiar, který byl v době konání mistrovství tiskovým mluvčím této arény pro mezinárodní média, jeho výstavbu hájí i argumentem, že je přece těžko představitelné, aby hlavní město zůstalo stranou šampionátu. Fakt, že tam není žádný prvoligový klub, mu nijak neva- dil. „Stadion byl otevřen v červnu 2013. Od té doby se tam uskutečnilo 173 akcí, z toho 84 zápasů v kopané. Dohromady na ně přišlo 3,5 milionu diváků,“cituje statistiky. „Největší návštěva letošního ročníku fotbalové ligy byla právě tady. Na utkání riodejaneirského Flamenga a saopaulského Palmeiras přišlo 54 665 diváků,“šermuje čísly. Jenže výjezdy riodejaneirských týmů po brazilských končinách přestanou ve chvíli, kdy bude k dispozici proslulá Maracana, která se v posledních měsících upravovala pro nadcházející olympijské hry.
Média hecují národ
„Manažeři stadionu by měli pracovat na tom, aby na něj sehnali ještě více akcí. Nicméně tisk přehání, když se snaží dokázat, že aréna v Brasílii je bílým slonem. Poukazují třeba na to, že prostory kolem tribun slouží jako parkoviště pro městské autobusy. Ale co je na tom špatného? Stejně tak kanceláře uvnitř jsou využívány pro úřadovny státní správy,“argumentuje onen novinář Nelson Souza Aguiar. A stěžuje si: brazilská média považuje za zasedlá na organizaci šampionátu, který se v rukou jejich pravicových majitelů ze dne na den stal obuškem na vládu po dlouhém deliriu odvolané socialistické prezidentky Dilmy Rousseffové. „Měli jsme tu reportérku z časopisu Veja. Strávila tu hodiny, a nakonec celý její text byl o jedné louži, kde se nacházela vajíčka komárů přenášejících dengue. Její zadání prostě znělo: najít něco negativního.“
Toto mediální hecování podle Aguiara způsobilo, že spontánní protesty proti zdražení jízdného za městskou dopravu v Sao Paulu přerostly v polovině roku 2013 v největší demonstrace od pádu vojenské diktatury, na nichž lidé politikům vyčítali především předraženou organizaci fotbalového svátku, když republice zoufale chybějí peníze na školství či zdravotnictví. Aktivisté vystupovali s výhružným heslem „Nao vai ter copa“(Mistrovství se konat nebude), které se ze zpětného pohledu jeví fantasmagorickým výkřikem. Nicméně to na turnaji zanechalo pachuť, byť ten – vzdor všem pesimistickým scénářům – proběhl bez závažných problémů a v zemi přítomné fanoušky nadchl.
„Jistě je legitimní diskuse, jestli rozvojové státy jako Brazílie mají tak nákladné sportovní megaakce hostit a nevěnovat peníze na důležitější věci. Ovšem, když nám FIFA pořadatelství přiklepla, podporovalo to podle průzkumů veřejného mínění 80 procent dotázaných,“kroutí hlavou nad spoluobčany již citovaný Souza Aguiar. Jenže v zemi, kde se stadiony dodělávají ještě ve chvíli, kdy už se rozhodčí chystá písknout, se i protesty konají za minutu dvanáct.
Podvraťákův komplex
Chystanou olympiádu žádný masový odpor nepostihl. Relativní ticho kolem her je dáno i tím, že probuzení občané v posledních dvou letech opakovaně protestovali proti rozkrádání státní ropné společnosti Petrobras a proti prezidentce Rousseffové. Na sportovní svátek už pak organizátorům demonstrací nezbývala energie. A je tu ještě jedna věc: šampionát v kolektivní hře, která je jednou z hlavních ingrediencí brazilské identity, byl celorepublikovou událostí. Olympiáda, kde zpoždění na stavbách nebyla tak fatální, je v této zemi kontinentálních rozměrů brána jako lokální záležitost, která lidi v Sao Paulu nebo Recife až tak nezajímá.
I když: v říjnu 2009, kdy byly hry Brazílii přiděleny, to místní brali jako národní úspěch. „S kolegy jsme to nadšeně slavili v baru. Jenže hned druhý den v kanceláři s čistými hlavami jsme si říkali, jestli to není zbytečné dobrodružství a kolik to bude stát,“vzpomíná v Riu de Janeiro ekonom Rodrigo Sias. Potvrzuje tím pověst Brazílie jako maniodepresivní země, v níž nálady obyvatel lítají z extrému do extrému. V jednu chvíli se cítí jako mistři světa, aby se lusknutím prstů proměnili v očích sema sebe v úplné nuly. V domovině samby se tomuto národnímu stavu nejistoty říká „podvraťákův komplex“.
Přitom tento sportovněpořadatelský dvojboj jim měl dodat sebevědomí a světu předvést nastupující velmoc – moderní hospodářsky rostoucí Brazílii, která ze sebe strhává etiketu rozvojové země a stává se lídrem jižní polokoule. Místo toho organizátorství fotbalového šampionátu i olympiády udělalo zemi spíše medvědí službu, protože nezakrytě předvedlo starou známou Brazílii se vším, co k ní patří – s korupcí, politickými zmatky, nedodržováním termínů a ekonomickou krizí.
Až se zhasnutím olympijského ohně skončí tato pořadatelská odysea, zůstanou na ni Brazilcům – coby vzpomínka– přebytečné stadiony, vylepšená dopravní infrastruktura v Riu. A posílený podvraťákův komplex.
FIFA požadovala pro šampionát osm stadionů, brazilský prezident Lula jich ale slíbil hned dvanáct. Jeden tak přistál i ve městě Manaus, uprostřed deštného pralesa.