Uvolněte se

Samozřejmě nemohu radit, abyste to dělali také tak: každé dítě je jiné, má jiné vrozené předpoklady a jiné dosud nabyté zkušenosti. Pokud máte například osmnáctiměsíční dítě, které jste vždy ochraňovali, nemůžete najednou přestat – dítě nemá natrénovaný vlastní úsudek, spoléhá na vás. Co však chci říci, je, že i všechna ta bezpečnostní udělátka a naše neustálá kontrola mají svá rizika: dítě se neučí spoléhat na sebe. Když pak zábrana chybí, a rodič si jednou nevšimne, je dítě mnohem ohroženější.

Nechme děti pracovat

Samozřejmě, že bylo špatně, když šestileté děti dřely v továrnách. To však dnes u nás nehrozí, spíše se setkávám s opačným extrémem – maminka z autobusového nádraží opět budiž příkladem. A podobně i Leona a Lenka. I ony dělaly všechno za všechny.

V předchozích letech se hodně mluvilo o zapojování mužů do domácích prací, dnes se snaží přece jen o kousek více. Se zapojováním dětí se však naopak setkávám jen velmi málo. Naopak: rodiče často dělají dětem téměř sluhy.

Šestileté dítě je přitom schopné provádět většinu běžných úklidových prací v domácnosti, můžeme je zapojovat i do vaření a máme-li zahradu, tak do péče o ni. Není důvod, proč by se děti neměly zapojovat. Dětská práce rodičům odlehčí, posílí se rodinná sounáležitost a i dětem budou tyto schopnosti k užitku – získávají při nich praktické dovednosti. Pracují tím na své osobní disciplíně i na schopnosti týmové práce.

Nejde všechno po dobrém

Dnešní rodiče se hodně bojí jít s dětmi do konfliktu, snaží se, aby děti pokudmožno neměly negativní emoce. Veronika například nechce své dítě nikdy nechat plakat. V jedné domácnosti, mezi blízkými lidmi, však nutně vznikají třecí plochy a negativní emoce. A malé děti občas potřebují plakat, křičet, zlobit se. Jsou-li například docela prostě přetažené, potřebují vyloučit stresové hormony slzami, uvolnit se křikem. Jinak to neumí. Jenže Veronika to nezvládá, a volí jediné, co zabírá – prso. Vlastně svému miminku zacpe pusu. Proto je má patnáct hodin denně přisáté, proto ji bolí záda, proto si své mateřství neužívá.

Znám mnoho rodin, kterým se ulevilo, když rodiče přijali, že dítě může plakat či křičet, když připustili, že se mohou zlobit na

Méně bývá více

S nadsázkou říkávám, že rodiče malých dětí jsou dnes jejich osobními asistenty, rodiče dětí starších pak jejich soukromými řidiči, sponzory a hlavními fanoušky. Již batolata dnes navštěvují kroužky vedené odborníky. Ti rozvíjejí jejich smysl pro rytmus, vyučují je základy pohybové výchovy, angličtinu atd.

Popíšu běžný den běžné rodiny s dítětem ve věku mezi třemi a osmi lety: Ráno – rychle snídaně, rychle zuby, oblékat a honem do školy a do práce. Následuje náročný pracovní den, a zase rychle pro dítě, honem na kroužek, mezitím nakoupit a s jazykem na vestě být do hodiny zpátky. Spěch domů, honem večeře, sprcha, zuby, pohádka a zahnat dítě spát. Na rodiče zbývá úklid a rychle k počítači dodělat resty do práce. Jsou-li děti dvě a více, je to pochopitelně ještě náročnější. Celé je to šíleně uspěchané, rodič si nemá kdy oddechnout. Hrozí syndrom vyhoření či únik do nemoci (Leona a Lenka).

A dítě? Vypadá to, že vše se děje s ohledem na ně a pro ně. Domnívám se však, že takovýto re- žim dětem nesvědčí, že méně je více. Ve vší té snaze děti rozvíjet zapomínáme totiž na to nejpodstatnější: tím hlavním, co se v předškolním a mladším školním věku u dětí formuje, je jejich osobnost. Jinými slovy: hraje se o to, aby z nich vyrostli stabilní, pohodoví, zodpovědní lidé s rozvinutými vztahy a vazbami. To je nenaučí v žádném kurzu, na žádném tréninku. Podstatný je vzor rodiče, vztah s ním. Vše, co se děje jen tak mimochodem. Dítě bedlivě vnímá, co je pro nás důležité, jak řešíme problémy, co, koho a jak máme rádi.

Co se dítě učí, když pro ně do školky či školy přilítneme, honem do auta, na tanečky či angličtinu? A co se učí, když se na kroužky vykašleme a dovolíme si nespěchat? Když jdeme domů pěšky, nasloucháme dítěti a všímáme si, co je pro ně důležité.

Vídám kolem sebe spoustu maminek, které chtějí být skvělé mámy, tatínků, kteří chtějí být skvělými otci. Někteří z nich mají i přesnou představu, jak by se měl ideálně chovat druhý rodič, a do toho se jej snaží natlačit (Petr). Jenže výsledek vší té urputné snahy nikomu nesvědčí. Domnívám se, že nám rodičům i našim dětem nejvíce prospěje, když se uvolníme.