Modlil jsem se, aby byl syn zdravý
NICE/PRAHA Tichým hlasem vypráví o největším žalu, jaký může rodiče postihnout. Jako by ho bolest umrtvila. „Yannisovi bylo čtyři a půl,“říká Mickael Coviaux, který ve čtvrtek v noci při nájezdu šíleného útočníka na promenádě v Nice ztratil syna. S jeho bezvládným tělem v náručí běžel do nemocnice, přestože tušil, že už bude pozdě. „Je konec, řekli doktoři. A mně jako by vyrvali srdce.“
Coviaux si oči zakrývá slunečními brýlemi, přesto je na něm pa- trná únava. V ruce svírá fotografii drobného chlapce s barevnou vodní pistolí, který šibalsky špulí rty, zatímco se za ním převalují tyrkysové vlny.
„Chtěla mu udělat radost“
„Nikdy nechtěl z pláže. Miloval házení oblázků do moře,“usměje se jeho otec. Na okamžik jako by zapomněl, kde je – že už několik hodin čeká, až mu úřady dovolí vstoupit do márnice, kde mu vydají tělo syna. Nejsou to přitom ani dva dny, kdy Yannise vedl na pobřežní promenádu, aby se spolu s jeho matkou a přáteli potěšili pohledem na ohňostroj.
„To manželka ho tam chtěla vzít,“vzpomínal Coviaux před zpravodajem Le Parisien. „Chtěla mu udělat radost. Usídlili jsme se na pláži ještě s kamarádovou ženou, jejich dvěma dětmi a neteřemi. Yannis byl nadšený, všude poskakoval, bláznil s kamarády... Bylo to krásný večer.“
Vše se seběhlo tak rychle, že Coviaux rodinu nestihl ochránit. „Syn byl o trochu dál s kamarády... Jen jsem instinktivně chytil manželku, odstrčil ji stranou a skrčil se. Náklaďák projel deset centimetrů ode mě.“
Jakmile vstal, jediné, na comyslel, bylo jeho dítě: „Všude dav, a já semodlil k Bohu, aby byl Yannis zdravý a v bezpečí.“Našel chlapce ležet opodál, bezvládného a zalitého krví. „Když jsem ho viděl na zemi, hned jsem pochopil...,“líčí hluše.
„Yannis se podobal Aylanovi, tomu maličkému uprchlíkovi utopenému na pláži v Turecku,“líčí jeho otec.
Fotografie Aylanova tělíčka napůl ponořeného v písku oblétly doslova celý svět a velmi zásadně se loni podílely na změně světového veřejného mínění na tehdy právě vrcholící uprchlickou krizi.
Mickael Coviaux se všakminulý čtvrtek večer odmítal prostě smířit s tím, co mu říkal chladný rozum.
Instinktivně vzal syna do náruče a rozběhl do dva kilometry vzdálené nemocnice.
Po asi 600 metrech ho nabrala trojice lidí v autě, která mířila stejným směrem, a za okamžik poté narazili na sanitku. Malého Yannise se chopili lékaři, kteří okamžitě zahájili resuscitaci.
Mickael Coviaux mezitím pospíchal zpět na promenádu, kde pátral po svých přátelích. „Zpanikařil jsem a sobecky se nezajímal o nikoho jiného než své blízké,“říká omluvně. Bohužel ho čekala další tragédie: manželku svého kamaráda objevil na asfaltu, jak umírá před zra- ky dvojice svých bezmocných dětí.
„Když jsem se vrátil zpět do nemocnice k Yannisovi, doktoři mi jen prostě oznámili: ‚Je konec.‘ Podali mi bílou plachtu a odešli. Manželka křičela, jako by umírala.“
Mickael Coviaux dlouho kolébal v náručí Yannisovo tělo zabalené v prostěradle. V očích se mu odrážela hladina moře a v uších zněl zoufalý nářek manželky. „Mohlo to trvat tak půl hodiny, než přijeli záchranáři. Naše miminko jsem držel v rukách. Miminko, které zemřelo přesně na místě, kam jsme se vždycky chodili koupat,“tiskne rty.
Nejhorší noc, kterou Mickael Coviaux v životě prožil, ho okradla nejen o milované dítě, ale také o emoce.
„Teď jsem tady prázdný,“říká a ukazuje na svůj hrudník. „Už tam docela nic nezbylo. Je to, jako by mi vyrvali moje srdce.“Útěchu nachází snad pouze v tom, že jeho syn zemřel s úsměvem na rtech, v té chvíli šťastný a spokojený. „Před tím to byl tak krásný večer...,“opakuje si Mickael Coviaux tiše pro sebe stále dokola.