Erdoganova paranoia zesílí

Proč pučisté neuspěli

Jiskrou ozbrojeného pokusu o státní převrat v Turecku mohla být jak dovolená hlavy státu, tak zásadní změny v důstojnických kádrech, jež režim v brzké době chystal. Analytik

Emil Aslan z Institutu mezinárodních studií FSV UK

nepochybuje o tom, že prezident Erdogan využije událostí ve svůj prospěch – a varuje, že následky ponese jak opozice, tak občanská společnost.

Lidovky.cz: Vnitropolitická situace v Turecku byla v posledních měsících napjatá. Přesto: existovaly náznaky, že hrozí něco tak radikálního jako vojenský puč?

Podle zpráv od mých tureckých známých, akademiků a novinářů, to nečekal nikdo. Armáda se jevila být „začištěná“, rozuměj v očích Erdoganova režimu konsolidovaná a relativně loajální, takže její odpor přišel nečekaně.

Lidovky.cz: Pučisté tvrdili, že jednají ve jménu lidských práv a demokracie. Je to pravda?

Prohlásili také, že chtějí Turecko vrátit na cestu ústavního pořádku a sekularismu. Domnívám se, že jim šlo právě o sekularismus, který, jak armádní složky již delší dobu věří, Erdoganova politika ohrožuje. S demokracií to nic společného nemá, Erdogan i jeho vláda jsou demokraticky zvoleni. Lidovky.cz: Turecká armáda je tradičním garantem sekularismu, platí to i dnes?

Historicky armáda byla strážcem sekulárního charakteru Turecké republiky, to se však po přelomu tisíciletí, hlavně ve druhé polovině nulté dekády, začalo trochu lámat. Erdogan tehdy zahájil v řadách vysokého důstojnictva čistku, dramatická eskalace pak přišla v roce 2008 se zásadní kauzou Ergenekon (údajná ultranacionalistická, teroristická organizace napojená na armádu a bezpečnostní složky – pozn. red.), kdy byla zajata a pod záminkou uvězněna řada vysokých důstojníků armády, ale i sekulárně orientovaných novinářů, právníků aj.

Aféra Ergenekon se pro nejvyšší armádní sbor stala pohromou, která ho hluboce oslabila. V roce 2010 se pak konalo referendum, které armádě zasadilo další ránu omezením jejího privilegovaného statusu. A další věc: před několika lety byl přijat zákon, který umožňuje vykoupit se z vojenské služby, a to za dosti vysokou částku. Stoupenci sekularismu se rekrutují spíše z movitějších vrstev a tímto krokem v armádní struktuře opět ztratili, zatímco pozice branců z konzervativních anatolských provincií, kde má vládní AKP silné pozice a pro něž je služba v armádě významným sociálním výtahem, posílily.

Vrátíme-li se zpět do července 2016, uvidíme, že vzbouřenci

Pokud měl puč uspět, museli by vzbouřenci udržet prezidenta Erdogana mimo záběr kamer. To se nepovedlo. Erdogan se záhy objevil v živém vysílání stanice CNN Türk, prostřednictvím aplikace FaceTime volal přímo do studia. Erdogan, který má stále početné stoupence, pronesl výzvu k národu z displeje svého mobilu.

Prezident měl i štěstí, když až po jeho odjezdu byl bombardován hotel u Egejského moře, ve kterém zpočátku pobýval.

Vzbouřenci neměli dostatečnou podporu ozbrojených složek, disponovali jí jen v Istanbulu a Ankaře, nezískali na svou stranu šéfa generálního štábu.

v pátek zajali Hulusiho Akara, hlavu generálního štábu, a tedy šéfa celé turecké armády – a to už byl Erdoganův člověk. Takže nejvyšší patro armádního sboru je již ve významné míře loajální AKP i Erdoganovu režimu. Za pokusem o převrat stál podle všeho střední důstojnický sbor, který je stále poměrně kemalisticky orientovaný a kterého se čistky posledních let dotkly relativně méně. Pozor, mějme na paměti, že tohle je velké zjednodušení. Lidovky.cz: Prezident Erdogan má ovšem podle svých slov jasno: za strůjce převratu označil svého dlouholetého soka, duchovního Fethullaha Gülena. Ten se z amerického exilu od pučistů distancoval. Věříte mu?

Gülen je súfijský klerik, významný duchovní. Kdysi býval Erdoganovým spojencem právě proti armádě – spolupracovali ve snaze prosadit v Turecku politický islám. Jenže jakmile se jim to podařilo, rozkmotřili se a Gülen musel zemi opustit. Ačkoli žije v USA, nadále má v Turecku příznivce i v bezpečnostních složkách. Platí to spíše pro policii.

Erdogan dnes Gülena vnímá jako svého osobního nepřítele, a tak se současného dění zjevně snaží využít proti němu a dosáhnout jeho extradice zpět do Turecka, kde by se s ním mohl vypořádat a na delší dobu ho uvěznit.

Nicméně i kdyby Gülenovi stoupenci prorostli armádou, on sám je v Pensylvánii a nejeví se mi jako pravděpodobné, že by odtud mohl puč organizovat.

Lidovky.cz: Teorie se objevují i na straně Erdoganových odpůrců. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že celý puč nebyl nic jiného než velké divadlo zinscenované právě prezidentem a jeho věrnými, aby jeho prostřednictvím upevnili svou moc...

Nemyslím si to. V prvé řadě není pro tato tvrzení žádný důkaz. Nehledě na to, že poměrně výmluvná byla i Erdoganova či Yildirimova tvář, když na zprávy o převratu reagovali – vypadali konsternovaně, jako by zmodrali šokem. Těžko říci, zda by něco takového uměli nafilmovat.

Na druhou stranu nepochybuji, že Erdogan současných událostí využije ve svůj prospěch a naopak k oslabení jak armády, tak nepohodlné justice.

Lidovky.cz: Stoupenci prezidenta Erdogana se v sobotu radovali v ulicích. Z vašeho hlediska: je co oslavovat?

Musíme brát v úvahu dvě věci. I samotní Erdoganovi odpůrci upozorňují – ne všichni, ale mnozí –, že převrat nepovažují za šťastný a z principu správný nástroj v politickém boji s režimem a jeho mnohamilionovými příznivci. Zadruhé Erdogan toho využije. Pravděpodobně se nejen vypořádá s odporem v armádních řadách, ale posílí také prezidentský úřad a dá se čekat, že se bude snažit uplatnit to ve své touze po prezidentském – nebo už spíše sultanistickém – systému.

Zajímavý prvek je také jeho mocenská paranoia, jež ho v posledních letech sužuje a která bude rovněž posílena.