Barvy ženského hlasu
Festival Colours of Ostrava od čtvrtka do neděle představil několik stovek účinkujících – zpěváků, hudebníků, divadelníků, ale i světových myslitelů. Jeden z důvodů, proč si tento ročník budeme pamatovat, jsou ovšem ženy.
Ve chvíli vzniku tohoto textu, tedy v neděli brzy odpoledne, ještě není zdaleka všechno jasno a možná že si pořadatelé připravili do večerního a nočního finále ještě leckterá překvapení, to na Colours of Ostrava není výjimkou. Dá se ale s jistotou tvrdit, že letošní dramaturgie výrazně zabodovala v oblasti ženské hudební tvorby.
Překvapení z Polska
Už předem byla jako černý kůň letošního programu avizována polská zpěvačka Brodka. A přestože anotace v programových brožurách i tiskových zprávách je radno vždy brát s rezervou a superlativy dělit nejméně dvěma, v tomto případě předpovědi nelhaly.
V hudbě téhle zpěvačky a multiinstrumentalistky, která vystřídala kytaru, baskytaru i klávesy, nalezneme ohlasy skoro celých dějin ženské rockové hudby, aniž by se ovšem jednalo o nápodoby. Monika Brodka, jak zní její celé jméno, má zjevně hodně naposloucháno, od Blondie, Siouxsie, Jarboe, PJ Harvey až po současné hvězdy typu Imogen Heap, St. Vincent nebo Bat For Lashes. Prakticky každá písnička zní jinak, je v nich křehký indie pop i drsný punk. Všechno ale kupodivu drží krásně pohromadě. Doprovodná kapela, která mimochodem hrála na tomto koncertě vůbec poprvé s novým bubeníkem, což ovšem nebylo ani na vteřinu znát, je tvůrčí i tvárná a Brodka je skvělý příspěvek Polska na ev- ropskou alternativní scénu. Je dobře, že právě letos na Colours hrála.
Svěží vítr z Norska
Zatímco ve čtvrtek bodovala polská Brodka, v pátek byla zpěvačkou dne devatenáctiletá křehká blondýnka z Norska, jež si říká Aurora. Pod hlavním pódiem měla slušně zaplněno a bylo evidentní, že dosud před tolika lidmi nestála. A velmi příznivé reakce ji očividně dojímaly, byla trochu stydlivá a hlavně přirozená. V její komunikaci s publikem nebyl ani náznak slepičí koketerie, ke které se některé zpěvačky rády uchylují, aby přebily ostych nebo si získaly fanoušky.
Hudebně je Aurora čistý a průzračný moderní pop. Písničky má postaveny na převládajících elektronických aranžmá, která ale vlastně jen suplují to, co v minulých dekádách hrávaly kytary. Takový styl je věčný a stále vděčný, protože dělá-li se inteligentně, dokáže propojovat posluchačské tábory. Je totiž natolik vstřícný, že zaujme i „kolemjdoucího“a přitom v sobě nese zajímavé složky, jež osloví toho, kdo uvykl hudbu poslouchat soustředěně. V tomto případě je to samozřejmě zejména Aurořin emocemi nabitý projev, ne nadarmo připodobňovaný k Björk.
Smysl koncertu
Z těch největších jmen letošního ročníku festivalu je třeba v kontextu ženských objevů potřeba vypíchnout také Anohni, byť zpívá hlasem vyšším, ale v podstatě mužským. Jak je snad už všeobecně známo, jedná se původně o Antonyho Hegartyho z Antony and the Johnsons, který po letech pochybností a nejistot svoji identitu feminizoval.
Anohni byl patrně nejočekávanější projekt letošních Colours of Ostrava, protože si nikdo moc netroufal odhadovat, jak bude hudba ze skvělé desky Hopelessness podána naživo. Nestává se to často, ale v tomto případě byl ten, kdo měl skladby z alba naposlouchány, vlastně v nevýhodě. Protože jejich provedení bylo v podstatě totožné s nahrávkou a koncert nic dalšího nepřinesl. Nesnižuje to vroucnost zpěvaččina projevu, sílu jejích textů ani magičnost hudebního a zvukového prostředí, v němž se pohybuje. Jen je prostě otázka, zda forma živého provedení v této podobě může nabídnout nějakou výraznější přidanou hodnotu, což by měla být alfa a omega koncertu.
Šlo o to, že Anohni byla oblečena v kápi, zahalena tmou, a navíc, jak bylo občas k zahlédnutí, stála zády k publiku, zatímco veškerou vizuální složku obstarávala zadní projekce tváří žen všech barev pleti i věků, které otevíraly ústa podle toho, co Anohni zpívá. Koncept anonymity a snahy rozdělit onu tíži textového poselství, jež je v tomto projektu klíčové, na větší počet žen, s nimiž se Anohni identifikuje, je celkem pochopitelný, ze začátku zaujme, ale hodinu a čtvrt pozornosti udrží jen u těch nejskalnějších fanoušků.