Slečna Liška v zámeckém parku
Ikdyž v krumlovském parku odpadá dumání nad tím, jak nakašírovat na divadelním jevišti les, tuto výhodu nepříjemně omezuje nutnost amplifikace orchestru v kombinaci se sólisty, jejichž zpěv ozvučený není. V případě partitur, ve kterých orchestr není jen pouhým doprovodem, což pro Janáčkovy opery samozřejmě platí, to je úkol prakticky neřešitelný. Orchestr, pro diváky neviditelně umístěný v letohrádku Bellarie, zněl z reproduktorů natolik zastřeně, že hodnotit jeho výkon nad rámec základní intonační přesnosti a spíše pomalejších temp dirigenta Maria de Rose prakticky nelze.
O to větší pochvalu zaslouží všichni sólisté, ale i sbor, balet i děti z Jitřenky, že se i při takovém zvukovém handicapu dokáza- li v Janáčkově hudbě bezpečně orientovat. Jejich výkony, navíc v chladu a vlhku, jsou hodny vysokého uznání. Ostatně Budějovičtí si dali na obsazení hodně záležet.
Přesně obsazené role
„Trefou“bylo obsazení Ivany Rusko do role Bystroušky. Dokáže prozpívat „Jsem-li opravdu tak krásná“s podobně mladistvým temperamentem jako svou erbovní Pucciniho Musettu. Její Bystrouška koketuje, svádí, sympaticky provokuje svým ženstvím, samostatností i drzostí. Je to sebevědomá slečna v šik kalhotovém kos- týmku rezavé barvy a vlasy svázanými do ohonu. Štuc, který si od ní Harašta vezme, má podobu elegantní šály. Tato mladá sopranistka umí těžit z benefitů vyhlášeného operního studia v Curychu, podobně jako kdysi Martina Janková se dostala i do sólistického ansámblu tohoto prestižního domu a startuje evropskou kariéru – Bystrouška ji čeká v německém Kolíně.
Obsazení Lišáka tenoristou místo Janáčkem předepsané mezzosopranistky lze akceptovat jako alternativu, která zejména v budějovickém „lidském“pojetí této opery dodává milostným scé- nám věrohodnější a žádoucí erotické jiskření. Lišák v hnědavém obleku a klobouku se objeví ve velkém stylu – přijede na bicyklu, za kterým na nosiči veze obrovské kolo měsíce. V jeho bělavé záři si na palouku začne namlouvat slečnu Lišku a Peter Račko transponovaný part do vysoké tenorové polohy zvládl skvěle.
Svatopluk Sem, který si na začátku své kariéry právě v budějovickém operním souboru vybudoval široký repertoár, má roli Revírníka zažitou už z hudebního nastudování Roberta Jindry v pražském Národním divadle. A postupně se přibližuje k propojení janáčkovské nostalgie stáří a radosti života uprostřed moudrosti Přírody. Jeho mužským protihráčem je v budějovické inscenaci Harašta, místní proutník v kšiltovce, který s průrazně mladistvým barytonem Jiřího Brücklera „kácí“jednu holku za druhou, než přebere Terinku nemotornému Rechtorovi. Také obsazení této role Ondřejem Koplíkem stejně jako Faráře Josefem Škarkou bylo pěvecky i typově perfektní. V dvojrolích s Komárem a Jezevcem se ani oni nemuseli pitvořit jako zvířátka, protože režijní tandem SKUTR nepojal Janáčkovu operu jako pohádku o zvířátkách, ale jako barvitý kaleidoskop lidských minipříběhů prodchnutých zamilovaností mládí i nostalgií stáří, humorem i smutkem nad smrtí, kterou smířlivě přesahuje pokračování života.
Optika pivních půllitrů
Podobně jako v případě ostravské inscenace Výletů páně Broučkových i tuto Janáčkovu operu nahlédli režiséři Lukáš Trpišovský aMartin Kukučka s výtvarníky Jakubem Kopeckým (scéna) Markem Cpinem (kostýmy) optikou pivních půllitrů, které v nápadité choreografii Jana Kodeta měli páni „za kloboukem“. V takové lehce potácivé opilosti se latrína na dvorku u revírníka může ocitnout ve výšce na umpiru a paní revírníková s upjatým drdolem z ní „kázat“o morálce. Revírník si nedrapne malou pištící Bystroušku násilím, ale pohladí ji, a tím si zís- ká její důvěru natolik, že s ním odchází dobrovolně.
Bystrouška se nastěhuje do „parádního“pokoje vybaveného vycpanými hlavami jelenů, koženým křeslem a stolkem, ze kterého doslova vyhází kufry Jezevcovi. Železná past, kterou Revírník nalíčí na liščátka, má podobu hravé šňůrky, kterou se holky učí přebírat. Hospoda u Pásků se „kácí“pod dlouhou šikmou střechou, jen poutač neony ve tvaru siluety hlavy jelena a srdce sem nemístně vnáší americké prvky. Neonový poutač ve tvaru kříže má i kaplička, do které se uchyluje farář. Z tohoto amerikanizovaného světa jako by sem zabloudil i všudypřítomný Králík – plyšák, který sice v podání Pavla Klenky vyvolává v hledišti smích, když se opilecky promotává celou operou, ale jeho prvoplánová komika a škytání vmilostných scénách mezi Lišákem a Bystrouškou vysloveně ruší.
Nad páteční premiérou se před otáčivým hledištěm nakonec ukázal i měsíc. Mohl se usmívat.
„Dostaneme bóřku,“varuje Revírník na začátku Příhod lišky Bystroušky. V den páteční premiéry v Českém Krumlově skutečně celý den lilo jako z konve. Až navečer déšť jako zázrakem ustal. A apoteóza věčného koloběhu života v přírodě se uprostřed parku před otáčivým hledištěm mohla rozeznít.
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky
Autorka je operní kritička