Umíráček za Atatürka

Skončila éra, v níž sekulární odkaz byl tak svatý, že armádu opravňoval k jeho ochraně

Až budou historici zkoumat, kdy v Turecku definitivně skončila Atatürkova éra, dost možná dospějí k 16. červenci 2016. Toho dne se zřetelně ukázalo, že armáda už není takovou oporou Atatürkova sekulárního odkazu, aby své cíle dokázala prosadit. Toho dne armáda prohrála pokus části velení o puč. A toho dne definitivně prohrála i svůj vliv na utváření státu, politiky a společnosti. Zhruba takové poselství nabízejí události posledních dvou dnů.

Lidu už armáda nevoní

Za prvé. Ukázalo se, že turecká armáda už zdaleka není tak mocná a hlavně jednotná, jak tomu bývalo donedávna. Třikrát za poslední půlstoletí dokázala uchopit moc v zemi, když se generálům zdálo, že turečtí politici od Atatürkovy sekulární linie nebezpečně odbočují. Bylo to v letech 1960, 1971 a 1980. Ještě v roce 1997 stačila generálům k výsledku jen hrozba použití síly. Aniž by byla vyřčená nahlas, premiér Erbakan – se svou Stranou blahobytu považovaný za předchůdce Recepa Tayyipa Erdogana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje – sám odstoupil. Tehdy se pro to vžil výraz „postmoderní puč“.

Ale teď to už neplatí. Ve srovnání s armádou 60. až 90. let, která dokázala provádět rychlé, účinné a de facto nekrvavé převraty, působí ta současná poněkud břídilsky. Je to zřejmě i tím, že vládnoucí islamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje naředili velení armády svými lidmi. Jisté je, že pučisté nedokázali získat moc ve státě ani za použití tanků či vrtulníků, ani po obsazení televize.

I toto možná dokládá, že generálové zamrzli kdesi v minulosti. Časy, kdy se moc v zemi přebírala obsazením rozhlasu (poznalo se to tak, že hrál řízné pochody) a televize (v ní oslovil národ nějaký vysoký generál), jsou pryč. V éře informačních technologií, sítí, telefonních aplikací a sociálních médií nemá smysl obsazovat televizi, což prezident Erdogan tušil již od počátku puče a sám sázel na přímé oslovení lidu. Úspěšně. „Lid“ho vyslechl již v noci z pátku na sobotu. A kdo viděl záběry ze včerejších masových oslav potlačení puče, jen těžko si mohl myslet, že jsou aranžované. Ne, čišela z nich spontánnost.

Za druhé a podstatněji. Ukázalo se, že armáda prohrála u nejširší veřejnosti. Na stranu vzbouřenců se nepostavila žádná relevantní síla: ani opozice, ani intelektuálové, ani ta sekulární veřejnost, která Erdoganovi a jeho politickým islamistům zrovna nefandí, ani Kurdové, pro které je to s Erdoganem či s armádou prašť jako uhoď. Toto je nejzásadnější společenský posun.

Když se armáda chopila moci v minulosti (1960, 1971, 1980) nebo tím alespoň hrozila (1997), vždy se našla společenská síla, která podpořila nejen ozbrojené síly a jejich zásah jako takový, ale i étos, který hájily – sekulární odkaz Kemala Atatürka. Značná část společnosti (je samozřejmě otázka, zda to byla většina, ale to tehdy nikdo nezkoumal) viděla v armádě pro- tiváhu něčeho horšího či alespoň ještě riskantnějšího, než byl vojenský převrat. Teď to vypadá tak, že v armádě už žádná společensky relevantní síla pojistku nehledá. To je hodně významná změna.

Testem je Incirlik

Za třetí a hlavně. Největším profitérem pokusu o puč bude prezident Erdogan. Pro ty Turky, kteří mu fandili už teď, získá ještě více bodů a větší auru. A mnozí z těch, kteří ho z dobrých důvodů za mnohé kritizovali (za zavádění autoritativní vlády, posilování role islámu ve společnosti, oslabování plurality v politickém životě i v médiích), teď chtě nechtě uznají, že ať už je Erdogan jakýkoliv, úspěšně čelil pokusu armády o puč proti němu. Jeho legitimita tím nepochybně stoupne.

Erdogan se nemusí obávat o legitimitu ani ve světě, zejména v zemích významných a takových, na nichž mu záleží. Hlavně z USA zaznívala kritika, že Erdogan v Sýrii podporuje spíš islamisty než oběti krveprolití. Ale tato kritika v poslední době zeslábla spolu s tím, jak se Turecko vyhranilo proti IS. V červnu se Erdogan smířil s Ruskem (poté, co Turecko loni sestřelilo ruský bombardér) a Izraelem (poté, co Izrael před šesti lety napadl turecké lodě chtějící prorazit blokádu Gazy). Z toho je patrné, že Erdogan chce udržet tradiční vztahy. Koneckonců leteckou základnu Incirlik, z níž startují americké stroje proti základnám IS, Turecko uvolnilo už po 24 hodinách.

Úhrnem. Skončila Atatürkova éra. Na první pohled působí bizarně, když Erdogan mluví o novém Turecku a za ním visí ohromný Atatürkův portrét. Ale jisté je, že skončila éra, v níž sekulární odkaz jejího otce zakladatele byl tak posvátný, že i v očích široké veřejnosti opravňoval armádu k jeho ochraně. Teď je to spíše tak, že více než sekulární odkaz Atatürka přitahuje veřejnost autoritář Erdogan a odkaz, který si osedlal on sám – je to odkaz Turecka osmanského a imperiálního. Může se nám to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.