Chudák Sáblíková?

Pocit ublíženosti jen zakrývá neschopnost bafuňářů

Lze pochopit rozruch kolem účasti rychlobruslařky Martiny Sáblíkové na olympiádě v Riu, kde měla závodit na kole coby elitní časovkářka. Účast jí lze samozřejmě přát. Ale těžko lze chápat hysterii, jež se kolem trojnásobné olympijské šampionky ze zimních her rozproudila. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) totiž její jméno nezařadila na seznam 25 závodnic pro Rio, přestože Sáblíková skončila do desátého místa redukovaného žebříčku zemí na loňském mistrovství světa v Richmondu.

Zdálo se, že se tak Sáblíková zařadila mezi vzácné sportovní obojživelníky. Ale už tehdy se objevily hlasy, že tomu tak není. Hlasy, které přes oslavné chorály nikdo neposlouchal. U fanoušků to lze pochopit, u vedení české cyklistiky nikoliv. Ačkoliv se tam ohánějí tím, že kritéria pro nominaci do Ria nejsou jasná, a svazový šéf Marian Štětina dokonce tvrdí, že on se svými podřízenými nechybili, pravda je trochu jiná.

Nastavená pravidla pro nominaci na olympiádu jsou naprosto jasná: 25 jmen pro časovku žen se generuje ze 67 závodnic, které si zajistily účast na OH buď skrze pořadí své země (či sebe sama) na světovém žebříčku, nebo se kvalifikovaly díky umístění na zmíněném MS. Zbylá kritéria jsou pomocná!

Mimochodem tak tomu bylo v Pekingu 2008 i Londýně 2012. Také tam startovaly v časovce specialistky ze zemí, které jely silniční závod s hromadným startem. Kde se tedy nacházejí svazovými představiteli zmíněné nejasnosti? A co dává české straně právo hnát UCI dokonce k zodpovědnosti před sportovní arbitráž v Lausanne? Za co? Že Češi jako jediní nepochopili pravidla?

Vůči Martině Sáblíkové je to kruté, ona sama udělala vše, co se po ní chtělo. Jenže to samé platí i pro její soupeřky ze zemí, které si účast vybojovaly bez jakýchkoliv pochybností. Kdyby UCI při přidělování uvolněných míst přeskočila tyto závodnice na úkor Sáblíkové, šlo by o nebezpečný precedent. Neumíme číst? Vyložíme si pravidla po svém? Nevadí. Vyřeší to za nás právníci. Antonín Vavrda