Sultán, jenž chce vést Turecko po svém
Co se dělo okolo Turecka
ANKARA/PRAHA Když před třemi lety protestovali mladí Turci proti vládě Recepa Tayyipa Erdogana, vyšla na obálce časopisu Economist koláž tureckého sultána s hlavou Erdogana a titulkem „Demokrat, nebo sultán?“V posledních letech se Erdogan, dlouho prezentovaný jako příklad umírněného islamisty, blíží spíše tomu druhému.
Nynější turecký prezident pochází z města Rize na černomořském pobřeží, už ve 13 letech se ale jeho rodina přestěhovala do Istanbulu. Tam navštěvoval islámskou školu a věnoval se své velké lásce – hrál fotbal a svého času ho „lanařil“i populární klub Fenerbahce. Přestože mu spoluhráči přezdívali „imám Beckenbauer“, svůj fotbalový vzor nakonec nenásledoval. Proti další sportovní kariéře se postavil otec a mladý muslim vyměnil fotbalovou kabinu za řečnický pult ve studentském hnutí.
K němu se Erdogan připojil během studií na Marmarské univerzitě, kde se také setkal s Necmettinem Erbakanem, prvním tureckým premiérem zastupujícím islamistickou stranu. V ní rychle rostla i Erdoganova hvězda. V roce 1994 obsadil ambiciózní politik křeslo istanbulského starosty.
I jeho odpůrci přiznávají, že v něm odvedl dobrou práci: v rostoucím velkoměstě prosazoval čistotu a zeleň. Nevoli sekulárních Turků vyvolal jen zákazem alkoholu v městských kavárnách. Na rozdíl od mnoha jiných tureckých politiků ale tehdy ukázal především jednu přednost – nenechal se korumpovat.
Problémy se zákonem přesto přišly: v roce 1998 byl Erdogan odsouzen na deset měsíců do vězení za podněcování náboženské nenávisti: citoval totiž báseň, v níž opěvoval mešity jako „naše kasárna“a minarety přirovnal k bajonetům. Po propuštění poslechl radu bývalého amerického velvyslance v Turecku Mortona Abramowitze: „Po Istanbulu byste mohl přispět i k budoucnosti Turecka.“Přestože mu soud zakázal kandidovat i vykonávat veřejné funkce, vedl v roce 2002 do voleb islamistickou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Byl i Evropanem roku
AKP parlamentní volby vyhrála a bylo jen otázkou času, kdy poslanci obejdou Erdoganův trest a polepšený islamista povede zemi. Parlament pak skutečně změnil ústavu a Erdogan se stal poslancem a posléze premiérem. Muž, který neovládá žádný cizí jazyk, si ale své islámské přesvědčení zachoval – své dcery raději nechal studovat v USA, aby mohly do školy nosit muslimský šátek.
S Erdoganem v čele vlády se Turecku podařilo nastartovat ekonomický růst a země začala i s politickými reformami, aby splnila požadavky Evropské unie. Největším Erdoganovým úspěchem pak bylo zahájení přístupových rozhovorů s Bruselem. Erdogan byl rok předtím časopisem European Voive vyhlášen Evropanem roku.
AKP měla na své straně netra-
PROFIL
diční složení voličů: podporovali ji chudí venkované, které si naklonila sociální politikou svých radnic, ale i kapitáni tureckého průmyslu, těžící z vládních reforem. V posledních letech už ale ovládá i velká města včetně Istanbulu a Ankary – zvláště na předměstích Istanbulu žijí miliony chudých a konzervativních Turků, jež tvoří spolehlivou voličskou základnu AKP.
Po několika letech se vyjednávání Turecka s EU zadrhla a horko začalo být i na domácí scéně – na jaře 2013 vypukly protesty mladých proti kontroverzní výstavbě v istanbulském parku Gezi, v zimě téhož roku přinesla média šokující přepisy odposlechů, které poukazovaly na rozsáhlou korupci sahající až k samotnému Erdoganovi a jeho synovi Bilálovi. Informace tehdy přinesly noviny napojené na klerika Fethullaha Gülena, proti němuž zahájil Erdogan otevřenou válku.
Když pak v roce 2014 kandido- val na hlavu státu, netajil se úmyslem zavést prezidentský systém a vést si zemi po svém. Nyní už Erdogan netouží po vstupu do EU a evropským partnerům naopak nezřídka vyhrožuje, například tím, že pustí do Evropy miliony syrských uprchlíků. Unii netěší ani plíživá islamizace země pod taktovkou AKP.
Právě syrskou válku vzal Erdogan jako výzvu s cílem svrhnout diktátora Baššára Asada a pomoci v sousední zemi zavést spřátelený sunnitský režim. Podpora rebelů, mezi nimiž podle mnohých svědectví nechyběly ani teroristické skupiny, se však Ankaře nevyplatila. Erdoganovo zahrávání si s ohněm skončilo vlnou teroristických útoků v zemi, které mají na svědomí zejména stoupenci samozvaného Islámského státu, jejichž bojovníky přicházející svobodně přes turecké území režim AKP dlouho blahosklonně přehlížel.
Až loni v červnu se Turecko zapojilo do mezinárodní koalice bojující proti IS, simultánně ale začalo také bombardovat pozice kurdských bojovníků v Iráku a Erdogan svým spoluobčanům slíbil, že nedopustí, aby vznikl kurdský stát na území Sýrie. Turecko se tak dostalo do paradoxní situace – spolu sUSA sice bojuje proti džihádistům, zároveň ale i proti těm, kteří se v Sýrii ukázali jako jediná pozemní síla, která je schopná Islámský stát zastavit.
Od té chvíle, kdy se stal prezidentem, se Erdogan často odvolává na osmanské dědictví. Posílení moci po nezdařeném puči mu může jeho sultánský sen hodně přiblížit.
Kdysi se snažil provádět reformy, aby dostal Turecko do Evropské unie, dnes Evropanům spíše vyhrožuje. Třeba tím, že pustí přes hranice miliony syrských uprchlíků.
Turecké ministerstvo financí odvolalo z funkce na 1500 zaměstnanců kvůli jejich údajnému napojení na duchovního Fethullaha Gülena. Ten žije dlouhodobě v USA a turečtí představitelé jej podezírají ze zosnování pátečního zmařeného pokusu o převrat. S odvoláním na zástupce ministerstva to uvedla agentura Reuters.
Generál Akin Öztürk, který byl velitelem tureckého letectva, se vyšetřovatelům přiznal, že stál za pokusem o převrat, tvrdila turecká státní média. Jenže podle soukromé televizní stanice Habertürk je to jinak: generál Öztürk se naopak k roli v pátečním puči nepřiznal. Uvedl prý, že se snažil převratu zabránit.
Řecký premiér Alexis Tsipras včera v telefonátu tureckému protějšku Binalimu Yildirimovi sdělil, že Řecko zahájilo vydávací řízení s osmi vojáky, kteří v sobotu uprchli vrtulníkem do Řecka. Jsou obviněni z nelegálního vstupu do této země. Soud včera rozhodl o třídenním odkladu vydávacího řízení. Všichni vojáci tvrdí, že nevěděli, že je v Turecku puč a že nebyli jeho účastníky.
Generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg během telefonátu s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem plně podpořil současnou tureckou vládu a uvedl, že ve členském státě NATO není pro vojenské převraty místo. Informoval o tom včera nejmenovaný turecký představitel, kterého citovala agentura Reuters. Podle něj Erdogan hovořil rovněž s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, která pokus o puč odsoudila jako zcela nepřijatelný.
Tvrzení médií či veřejných osobností, že USA podporovaly pokus o vojenský převrat v Turecku, jsou „naprosto nepravdivá“. Uvedl to včera americký velvyslanec v Turecku John Bass. Podobné spekulace podle něj poškozují přátelství dvou členských států NATO.