Cenné úlovky mimo hlavní pódia
Patnáctý ročník Colours of Ostrava skončil v neděli kolem půlnoci vystoupením britského dua Underworld. Festival letos potvrdil dobrý čich dramaturgie především na interprety stojící mimo hlavní proud.
Už včera jsme na tomto místě psali o tom, že se letos objevilo v programu několik velmi zajímavých ženských interpretek. V první řadě polská zpěvačka Brodka, kterou lze bez nadsázky nazvat největším objevem přehlídky. Anebo norská novicka Aurora, jež okouzlila křehkou osobností, emotivním hlasem a pěknými popovými písničkami. A v neposlední řadě musíme připomenout ANOHNI, zpěváka s ženskou identitou, který své palčivé písně doprovodil zvláštně minimalistickou, i když přece jen poněkud jednostrunnou show. Festival toho ale nabídl mnohem víc.
Průměrné hvězdy
Leckteří z headlinerů bez ohledu na to, kolik přilákali pod hlavní pódium posluchačů, příliš inspirativní hudbu nepřinesli. Fenomén letošní festivalové sezony v Evropě australští Tame Impala se sice snaží aktualizovat psychedelii konce 60. let, ale příliš se jim to nedaří. Chybí jim výraznější autorský rukopis, jejich hlavy v oblacích putují nepříliš autenticky a do vytoužených zvukových krajin nahlížejí jen klíčovou dírkou.
Francouz Anthony Gonzalez v projektu M83 nabídl s plastickým soundem naleštěné citace z artrocku, jarreovské pokleslé elektroniky nebo neméně pokleslých oldfieldovských her na popové umění. Nenáročné popěvky Of Monsters And Men rozšířily spektrum našeho povědomí o islandské hudbě v tom smyslu, že ne všechno, co přichází z tohoto ostrova, musí být nutně přínosné. Tuctovou „popinu“mají rádi všude.
Američtí Thievery Corporation přivezli velkou show s elektronikou i živými hudebníky a několika zpěváky. Upomínala na velké afroamerické funkové „estrády“a muzika, postavená na chytlavých groovech, v sobě měla tolik uhrančivosti a zároveň imuzikantství, že posluchač neměl potřebu řešit, kolik zvuků tvoří samply a kolik hra na nástroje. Na ruku Thievery Corporation šel i fakt, že jejich vystoupení zakončilo sobotní den, který v Ostravě celý propršel, až na jejich koncert se počasí umoudřilo a návštěvníci si rádi před odchodem na promáčená tábořiště oddechli.
Britský písničkář Passenger se postavil mnohatisícovému davu na hlavní scéně zcela sám, ale svou přirozeností i pěknými písničkami si publikum zcela získal. Jen škoda, že přes svůj neokázalý smysl pro humor značně trpí folkařskou nectností více mluvit než zpívat, což na tak velkém pódiu ne vždy funguje. Jeho čerstvě ohlášený chystaný koncert s kapelou v Praze (2. října ve velkém sále Lucerny) asi dá jeho písničkám zajímavější rozměr.
Úplnou tečku za letošními Colours of Ostrava udělali očekávaně ve velkém stylu britští Underworld. V nepsaném souboji s generačními druhy Massive Attack na Rock for People sice hudebně i působivostí své show prohráli, to ale nemění nic na tom, že jako finálovka festivalu byli veskrze vyhovující. A při Born Slippy, svém největším hitu, skutečně dostali celé hlediště.
Pro každého něco
To ovšem nemění nic na tom, že letošní Colours of Ostrava si budeme pamatovat především jako festival, na kterém se to zdaleka nejzajímavější odehrávalo mimo hlavní scény.
Kromě výše zmíněné Brodky byl – alespoň z toho, co stihne jeden posluchač, samozřejmě s osobním vkusem, oběhat – nejsilnějším zážitkem nedělní blok amerických Giant Sand. Kapela patří k legendám, od nichž se odvíjí celá dnes tolik silná linie takzvané alternativní country. Howe Gelb, její předák a vynikající písničkář, se ve svém bílém stetsonu může postavit svým zpěvem na roveň Leonardu Cohenovi či Nicku Caveovi. A Ostrava mu sedla – dokonce víc než loňské hraní před násobkem diváků na barcelonské Primaveře.
Bylo by škoda nezmínit britské Slowdive. Ti předvedli přímo esenciální definici stylu shoegaze – stěny ze dvou až tří zkreslených elektrických kytar, ve kterých se vznáší sférický, popově melodický dámský vokál Rachel Goswellové. Ženský zpěv vévodil i kape- le My Baby. Holanďanka Cato van Dykeová ke svému skvělému soulovému hlasu přidává ještě nenápadnou, ale zejména rytmicky bravurní kytaru a celé trio nabízí unikátní, velmi šlapavý styl elektronicky přisyceného a psychedelicky bláznivého blues & boogie. Italští Sacri Cuori zahráli blues, country a surfem odkojenou muziku morriconeovského střihu, zpěvák, banjista a kytarista Blick Bassy zase vytváří za doprovodu francouzského trombonisty a violoncellisty a s využitím elektroniky často slýchaný mix, který lze nazvat afro-alternativou.
Ze zcela odlišné tradice vychází dvojice sester Becky a Rachel Unthankových, jež mají k ruce osm hudebníků včetně smyčcového kvarteta. Písně The Unthanks vycházejí z anglického lidového odkazu, modifikovaného do podoby vyšlechtěného, ale díky přirozenosti obou zpěvaček vstřícného komorního folku.
Tolik samozřejmě pouhý zlomek toho, co na půlkulatých Colours of Ostrava bylo k vidění a slyšení. Široká nabídka zcela rozmanitých stylů a výrazů byla jeho největším kladem. Ačkoli je to klišé, nutno konstatovat, že letos si v areálu Dolních Vítkovic mohl vybrat skutečně každý. A v dobré kvalitě.