Severský horor pojatý trochu zeširoka
Finská literatura u nás nikdy neměla – s výjimkou Waltariho, Paasilinny a několika dalších autorů – na růžích ustláno, což nezměnila ani neuhasínající žízeň po tzv. severské detektivce, která k nám proniká spíše ze Skandinávie. Letošní rok, který se ostatně tak trochu nese v severském duchu (viz kampaň #ReadNordic, severské země jako čestný host Světa knihy aj.), ovšem přinesl již několik zajímavých titulů dané provenience. Vedle další Paasilinnovy humoristické prózy ( Nejdelší chobot ve Finsku) se českého překladu dočkal kupříkladu druhý román Katji Kettuové ( Sběratel dýmek), syrový text již zesnulého finského klasika Penttiho Saarikoskiho ( Dopis pro mou ženu) nebo kafkovsky laděný komiks Sojčák. Hned několik autorů literární fantastiky, která ve Finsku zažívá nebývalý rozkvět, zase představila antologie Lesní lišky a další znepokojivé příběhy.
Nejnovějším přírůstkem, spadajícím taktéž do oblasti žánrové literatury, se stal horor s názvem Bába Motyka, který do češtiny přeložila Linda Dejdarová. Jeho autor Marko Hautala učí anglický jazyk a literaturu, vede kurzy tvůrčího psaní a na svém kontě má již půltucet románů z pomezí thrilleru a hororu, z nichž dosud posledním je právě Bába Motyka z roku 2014. Ani ona není čistokrevným hororem, přesto však – nebo snad právě proto – stojí za pozornost, ačkoliv dnes bezmála povinné přirovnání ke Stephenu Kingovi v tomto případě pokulhává na obě nohy. Zato finské kořeny autor rozhodně nezapře, počínaje významnou rolí přírody či jistou rozvláčností a důrazem na sociální a politický kontext konče.
Vcelku obyčejná strašidelná historka o stvůře přezdívané bába Motyka, která se po léta traduje mezi dětmi na jednom zapadlém finském předměstí, se ukazuje být součástí mnohem větší záhady, sahající hluboko do minulosti. Hautala poměrně zdařile budu- je složitou konstrukci svého vyprávění, aniž by ztratil vládu nad jednotlivými dějovými liniemi, vícerými časovými rovinami a postupně odkrývanými či prohlubovanými indiciemi. Zvolený typ narativní konstrukce má ovšem svá úskalí a leckoho může rozla- dit pomalé tempo vyprávění, vyplývající z opakovaného posouvání četných figur po příslušných drahách napříč románovým časoprostorem. Otázkou pro konkrétního čtenáře pak zůstává, jestli pozdější pocit uspokojení, dostavující se ve chvílích, kdy se vybrané linie osvětlí, protnou, či dokonce spojí, tento počáteční neduh dostatečně vyvažuje.
Přestože si autor vypůjčuje množství známých hororových motivů, které mají někdy až příchuť klišé, ve výsledku Hautalova zápletka působí vcelku neotřele. Samotný příběh povyšuje nad mnohé strašidelné historky rovněž fakt, že je v knize zpočátku kriticky reflektován jednou z postav, osobně zainteresovanou mladou doktorandkou. Neméně účinným prostředkem se v autorových rukou ukazuje být dětská perspektiva, ze které je tu vyprávěno hned několik dějových linií. Uvěřitelné ztvárnění -náctiletých protagonistů by ovšem vyniklo lépe, kdyby jejich názory a pocity Hautala po způsobu zmiňovaného Kinga čas- těji konfrontoval se světem dospělých, který zde reprezentují takřka jen starší verze dětských hrdinů.
Poměrně zajímavý a pro finskou literaturu příznačný, avšak dynamice i atmosféře příběhu nepříliš prospěšný prvek naopak představuje sociální a politická tematika, autorem hojně otevíraná zejména při popisu prostředí a charakterizaci postav. BábaMotyka tak představuje v současné záplavě hororové literatury dílo mírně nadprůměrné, jež spíše než originalitou či napětím vyniká specifickým koloritem a promyšlenou kompozicí, která jej přibližuje žánru detektivnímu. Několik působivých motivů a mrazivých scén se tu přesto najde a také konec Hautalova příběhu zůstává jaksepatří otevřený...
Marko Hautala: Bába Motyka
Autor je publicista