Moc a nemoci na Bosporu

Erdogan už dávno zvolil politické násilí. Teď smete všechny ty, koho považuje za rivaly

Lidé, kteří ho znali z istanbulské radnice, měli už zpočátku tisíciletí jasno. Nový hegemon turecké politické scény Recep Tayyip Erdogan je obratný řečník s notně populistickými sklony, který ve vlastní partaji AKP nesnese jinou než politicky bezzubou opozici. Obklopil se ale technokraty, často mladšími a (všeho) schopnými kariéristy z méně prominentních či nábožensky orientovaných rodin, kteří se chytli šance přeskočit přezíravé potomky republikánské sekulární elity.

Erdogan té doby už byl miláčkem konzervativního venkova a neprivilegovaných předměstí, nová technokratická garnitura s ním spojená ovšem úspěšně držela na uzdě jeho stihomam. Společně se nastupující kádry soustředily na ekonomiku (a budování klientelistických sítí, pochopitelně). Armádu tehdy neprovokovali více, než bylo nutné. Země prosperovala, stavěla, konzumovala. Víceméně akademický spor o to, zda je Erdogan umírněný islamista, či jen náboženský konzervativec, nebyl – a vlastně ani není – podstatný. V novém Turecku šlo vždy o to, zda mazaný vezír a jeho pragmatičtí klienti ukočírují panovačného, sebestředného sultána.

Velikášský sultán

Zkraje nového století jako by slunce svítilo jen na Erdogana. Jeho lidé usilovali o vstup do EU, byť mnozí tušili, že jde hlavně o propagandistický tah vylepšující image a vyjednávací pozici země. Turecko ale kromě jiného zavrhlo trest smrti a učinilo další demokratizační pokusy. Vstřícná politika vůči sousedům, odkazující k osmanské minulosti, přiměla Západ pozdvihnout obočí, sotva lze ale komukoli vyčítat, že chce mír – a samozřejmě vliv – v nejbližším okolí. Jihovýchodní, uniformami řízená a poměrně zaostalá výspa Severoatlantické aliance se měnila na sebevědomou mocnost.

Dokonce i někteří turečtí Kurdové vnímali volební porážku strnulých, neživotných nacionalistů jako šanci pro nové, lepší uspořádání uvnitř země.

Jenže příslovečně turbulentní region vy- slyšel vlastní běsy. Stejně jako sám velikášský sultán, který rozmetal vztahy s Izraelem (byť ani židovský stát není bez viny přinejmenším tím, s jakou radostí jeho populističtí politici poskytli Erdoganovi ideovou munici). Turecký hegemon se pasoval do role vůdce Arabského jara, což zní stejně logicky, jako kdyby se ruský prezident Vladimir Putin postavil do čela běloruské opozice. V této době si Erdogan znepřátelil vlivnou egyptskou armádu i krutou a cynickou rodinu Baššára Asada, která bojovala o přežití v sousední Sýrii. O rozpačitých vztazích s Irákem a dalšími konzervativními islámskými státy nemluvě.

Události posledních let pak ještě více emancipovaly Kurdy, kteří mají na severu Iráku de facto nezávislý stát (neboť jak jinak nazvat útvar, který má nejen prezidenta a poslance, ale i televizi, armádu a třeba vízovou politiku?). Chronicky znepřátelené Kurdy z různých zemí sice možná dočasně, přesto smířil boj s takzvaným Islámským státem. Nepokoje se nakonec přelily na kurdský východ Turecka. Přitom to byl Erdogan, kdo s Kurdy předtím dokázal uzavřít příměří...

Potíže začala sultánovi dělat rovněž vzdělaná turecká mládež z měst, která ho nikdy nemilovala. Vyšla do ulic a střetla se s jeho mocí. Novináři neuvyklí servilitě psali, jak chtěli, Turci na sociálních sítích jakbysmet.

Na cestě k autoritářské vládě

Mocichtivý Erdogan, pro kterého není žádná meta konečná, se cítil zahnán do kouta. Pravda je, že slunce nad Tureckem načas zapadlo a každý vládce by se musel nepřízni osudu postavit. Erdogan ale už dávno zvolil politické násilí. Během dlouhé vlády nařídil řadu čistek v justici, policii i armádě. Kontroluje internet. Zbavil se i příliš samostatných či málo servilních členů vlastní strany, nejbližší souputníky nevyjímaje.

Těžko říci, zda opravdu věří svému tvrzení, podle kterého takřka všechno zlo v Turecku pochází od Fethullaha Gülena, vlivného starce a islámského učence, žijícího už téměř dvě desetiletí v americké Pensylvánii. Pokud ano, někdejší Erdoganův souputník se sultánovi stal až zboštělým, kosmickým nepřítelem, což odkazuje na často zmiňovanou paranoiu.

Nový sultán, který stačil zapudit všechny relevantní rádce, už léta směřuje k autoritářské vládě. Diktatuře svých stoupenců, které populisticky řídí – obvykle je posílá do ulic. Pro prezidentský úřad, o který se rval jako vlk, žádá stále nové pravomoci. Patrně všechna média už napsala, že páteční puč, ať už jej inicioval kdokoli, je pro Erdogana požehnáním. Samozřejmě, teď jeho režim smete všechny ty, koho považuje za rivaly. Turecko na jeho popud dokonce uvažuje o znovuobnovení trestu smrti. Opozice je tak slabá a zastrašená, že na vše kývne. Je brzy pohřbívat turecký sekularismus už proto, že Erdogan bojuje především ve vlastním zájmu a bez rozpaků zneužívá nejen islám, ale i nacionalismus. Zemi teď ale podle všeho čekají ošklivé měsíce, ba léta.