Zideologizovaná otázka
Je diskuse o homosexualitě vůbec možná? A souvisí tento jev s demografickou krizí? Mám za to, že ano
Vystoupení poslankyně Pavlíny Nytrové rozpoutalo debatu o řadě otázek; nejvícemožná o tom, do jaké míry občané České republiky propadají ruské propagandě. A opírat své názory o ruské weby nebo diskuse pod internetovými články je opravdu krajně nemoudré. Lituji ovšem, že se o otázkách homosexuality, práv homosexuálů a ideologie homosexualismu zatím nedá vést věcná diskuse. Přitom některá tvrzení paní Nytrové by mělo být – přinejmenším teoreticky – možno vyvrátit nebo také potvrdit. Mám na mysli tvrzení, že praktikující homosexuálové jsou promiskuitnější než heterosexuálové nebo že u dětí vyrůstajících v homosexuálních svazcích se častěji vyskytují duševní poruchy. (Mohli bychom uvažovat ještě o dalších tvrzeních, ale pro zjednodušení zůstaňme u těchto dvou a odmysleme si, prosím, alespoň pro tuto chvíli, paní poslankyni Nytrovou.)
Padni komu padni
U nás se ujal výraz „čtyřprocentní menšina“. Ve zkratce nám říká, že homosexuálové tvoří přibližně čtyři procenta populace. Ve skutečnosti se jedná o klišé. Záleží totiž na tom, jak definujete homosexuála. Je to člověk, který se jednoznačně vnímá jako homosexuál a heterosexuální pohlavní styk pro něj nepřipadá v úvahu? Pak bude toto číslo patrně podstatně menší. Nebo je to i člověk, který si ve své fantazii homosexuální styk představuje a některý muž (žena) ho výrazně přitahoval, nicméně homosexualitu (ponechme nyní stranou otázku, z jakých důvodů) nikdy nepraktikoval? Pak bude toto číslo patrně výrazně vyšší. Otázka je, kdo provádí výzkum, jak klade otázku a jakému účelu má jeho výzkum sloužit. V odborné literatuře lze pak zjistit, že v populaci je nejméně 1,5 procenta, nejvýše 10 procent homosexuálů.
Podobně je tomu s otázkou po vyšším výskytu duševních poruch a jinými podobnými otázkami. Pokud bychom chtěli vést opravdu informovanou diskusi, musela by se sejít skupina lidí ochotných přijmout výsledky „padni komu padni“, tj. majících zájem na nějakých objektivních datech. V této skupině by museli být zastoupeni zastánci jak rozšíření práv ho- mosexuálů, tak zastánci současného stavu, případně i návratu ke stavu předchozímu. Tito lidé by se pak museli dohodnout na tom, jak budou otázky položeny, tedy na metodice výzkumu. A pak by museli mít právo kontrolovat, zda je metodika skutečně v praxi dodržována.
Otázkou je, zda by o takto získaná data měl někdo skutečně zájem. Otázka homosexuality byla již před mnoha lety zideologizována. Na jedné straně jsou lidé, kteří se domnívají, že čím více práv budou homosexuálové a jiné menšiny mít, tím bude společnost pestřejší, lepší a svobodnější. Na druhé straně jsou lidé, kteří jsou proti a žádné relevantní argumenty ani nepotřebují. Na obou stranách narážíte na přístup „už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mě fakty“, případně „nekažte mi můj hezký příběh pravdou“.
Kde se to zastaví?
Čas zatím pracoval pro homosexuální lobby. Kdo s neustálým rozšiřováním práv homosexuálů nesouhlasil, byl prohlášen za zpátečníka, který si přeje návrat do středověku. Být pro „rovnoprávnost“bylo a dosud je zkrátka „in“. Pokud se někdo pokouší upozornit na skutečnost, že paralelně s tímto vývojem můžeme pozorovat drastické snížení porodnosti a vůbec ochoty (a vlastně nejen ochoty, ale i schop- nosti) mít děti, zvyšování rozvodovosti a vůbec to, čemu se rámcově říká demografická krize, je mu řečeno, že tyto jevy nemají žádnou souvislost. Já se domnívám, že souvislost mají, byť si musíme dávat pozor, abychom si nepletli kauzalitu s korelací.
Před několika lety proběhla tiskem zpráva, že byl objeven „gen homosexuality“. Tato zpráva se objevila v palcovém titulku na první straně. Když jste si pak přečetli článek celý, lékař, který byl na tuto věc dotazo- ván, to v podstatě popřel a říkal něco v tom smyslu, že „věci nejsou tak jednoduché“. Ano, nejsou. Po „genu homosexuality“byla tehdy společenská poptávka a lékařský výzkum šel tímto směrem řadu let. Nyní už ta poptávka opadla. Nejen proto, že geneticky prokázat homosexualitu se nepodařilo, ale především proto, že se změnilo samo zaměření homosexuální ideologie: důkazy, že homosexualita je geneticky podmíněná, by nyní naopak spíše překážely. Nyní se tato ideologie zaměřuje na „právo“zvolit si pohlaví. Toto právo nesmí být ničím omezováno – ani genetikou ne. Podle tohoto mínění totiž naše sexualita není dána geneticky, ale je sociálním konstruktem.
Jestliže ovšem z „rodiny“vypadlo „rození“, jestliže společnost pozoruje, jak se salámovou metodou odbourává tradiční pojetí mužství, ženství, otcovství, mateřství a rodiny, nelze se divit, že si někteří lidé kladou otázku, kde se to zastaví. Může-li být za manželství považován svazek dvou bytostí téhož pohlaví, proč se zastavit u tohoto výdobytku a neusilovat o to, aby za manželství byl prohlášen třeba svazek tří osob? Ostatně europoslanec Jan Keller (zvolený za ČSSD, stejně jako Pavlína Nytrová) nedávno v Právu napsal, že bychom neměli démonizovat polygamii. Někteří lidé si patrně povzdechli: „Už je to tady.“