Demokracie „na vodě“
ský ekonom László Bogár soudí, že „je smutným faktem, že třídy chudých nejsou schopné reálně interpretovat svět, lze jimi neomezeně manipulovat…“( Další manipulace s chudými, LN 9. 7.). Že by schopnost správně interpretovat svět souvisela s výší majetku? Nadto komentátor významného deníku uvedl, že „stará euroskepticky orientovaná generace, která už třeba za deset let tady nebude, evropsky orientované generaci mladé nalinýrovala její život v brexitu“, a tedy naznačuje, že vyjadřovat se k věcem společného zájmu by se asi měli jen občané, kteří ještě nějaký čas budou na tomto světě. Přidáme-li k tomu ještě českou specialitu v tom, že milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které jsme v těchto volbách zvolili, je jistě na místě nejen otázka, kdo vlastně by měl tvořit onu „demokratickou většinu“, na kterou tolik spoléháme. To je důležité vědět proto, že rádoby demo- kratické rozhodování a tvorba zákonů se již dotýkají nejen téměř apokalyptických a zcela nepřehledných otázek, kdo, kdy a jak má plodit a vychovávat děti, ale problémů mnohem hlubších, než jsme si dosud mysleli.
Nevím totiž , kde se vzala – zejména u tzv. moderní levice – myšlenka, že důkazem pokroku je popírání antropologických konstant člověka. Neboť co jiného než toto je tvrzení, že pohlaví je ( Výbor pro sexuální menšiny pracuje na zavedení práva zvolit si pohlaví. I bez operace, Česká justice 13. 6.) jen věcí svobodné volby a stav těla s tím nesouvisí? K čemu tento výbor dospěje, nevím, ale myslím si, že osoba, která neví, zda má použít pánskou, nebo dámskou toaletu, sice potřebuje pomoc, ale rozhodně nikoliv pomoc zákonodárce, který by jejími pochybnostmi obohatil právní řád. Snad se nedožijeme olympijských her, kde v ženské štafetě třeba na 4 × 100 metrů budou startovat také závodnice, které si své pohlaví zvolily (zvolili?).
S lidskými právy a s lidskou důstojností to nemá nic společného. „Podsta- ta ochrany lidské důstojnosti tkví právě v respektování této odlišnosti. Jinými slovy ochrana lidské důstojnosti spočívá nikoli v ochraně práv či možností, které některé lidské bytosti ze své podstaty či v důsledku společenské situace nemají, ale právě v respektování toho, že je nemohou mít,“uvedl ve svém odlišném stanovisku k jednomu z posledních nálezů Ústavního soudu soudce Vladimír Sládeček.
A ještě jeden problém s těmito úvahami souvisí. Po hlasování o brexitu, ale také například po volbách rakouského prezidenta je namístě se ptát, kdy, v jaký okamžik, vlastně ta „demokratická většina“existuje. Při stále častějším výsledku voleb zhruba 50 na 50 si totiž nikdo nemůže být jist, zda „většina“dosažená ve volební den trvá ještě za týden nebo za měsíc, se všemi z toho plynoucími důsledky. Není tedy demokratické rozhodování více „na vodě“, než jsme si dosud mysleli?
Osoba, která neví, zda má použít pánskou nebo dámskou toaletu, sice potřebuje pomoc, ale rozhodně nikoliv pomoc zákonodárce, který by jejími pochybnostmi obohatil právní řád