Svoboda bachovským místokrálem

Zažíváme období mimořádných úspěchů tuzemských interpretů. Klavírista Lukáš Vondráček triumfoval v květnu v bruselské soutěži královny Alžběty a v pátek večer získal druhou cenu v bachovské soutěži v Lipsku varhaník Pavel Svoboda. Ocenění je to zcela mimořádné, protože soutěž je jednou z nejprestižněj-

REZONANCE

ších. O úspěchu interpreta informoval již ve čtvrtek před finálovým koncertem varhaník Jaroslav Tůma na serveru Opera plus. Tůma je též autorem velice zevrubného sobotního referátu ze soutěže na tomtéž serveru a držitelem druhé ceny v ročníku 1980 téže soutěže. Tůmův text rozhodně stojí za přečtení i proto, že autor tvrdí, že Pavel Svoboda ( narozen 1987 v Opočně) není ani představitelem nějaké české varhanní školy, ani netěží ze „specifické slovanské hudebnosti a zpěvnosti“a za svůj úspěch vděčí především vlastní píli, nadání a zodpovědnosti. Takovou přímost je nutno kvitovat s povděkem.

Je mimo vši pochybnost, že bez mimořádné pracovitosti a vytrvalosti nenímožné v žádné světové soutěži bodovat, avšak tuzemské prostředí nemůže být zase tak špatné, provinciální a nekulturní, jak jej vykresluje Jaroslav Tůma, když nechalo, ano, zhusta i díky studiu v zahraničí, vyrůst interprety této úrovně. A jmenovaní vítězové nejsou jedinými hudebníky, jichž si svět artificiální hudby cení.

Podpora věnovaná „vážné“hudbě je opravdu mizivá z hlediska prostředků a ještě slabší z pohledu prestiže, a to od představitelů politiky, státní správy i médií. Tento druh umění vyžaduje od posluchače úsilí pro porozumění a to je v přímém rozporu s diktátem doby zdůrazňujícím rychlost, snadnost a jistou „instantnost“. Takové požadavky artificiální hudba splňuje velmi zřídka.

V naší situaci je namístě využít každého individuálního úspěchu k zvětšování povědomí o tom, jaké obrovské bohatství představuje tuzemská hudební tradice. Možná jedině tímto způsobem i nepříliš bystří představitelé této země časem pochopí, že oboru náleží adekvátní podpora.