Mlčíme a jsme vinou umazaní
Obyčejně se v posledních měsících dal v Aleppu pořídit kilogramový bochník chleba za 45 syrských liber. Tento týden se ale jeho cena vyšplhala na pětinásobek, a jak řekl deníku Telegraph čtyřicetiletý učitelUmmWassim Eissa, stejně musel u pekaře vystát šestihodinovou frontu, než na něj přišla řada. V největším syrském městě se ve stínu teroristického útoku v Nice a nepodařeného vojenského puče v Turecku rodí další dílčí tragédie krvavého syrského konfliktu. Vládní jednotky prezidenta Baššára Asada obsadily silnici Castello, do té doby jedinou volnou cestu do východní části Aleppa, jež ovládají opoziční síly. Bez přístupu k dodávkám potravin či lékařské pomoci se tak ocitlo na 300 tisíc lidí. Podle některých informací má odříznutá část města zásoby potravin na tři týdny, pak hrozí hladomor. České deníky se s touto zprávou vypořádaly krátkou notickou, celá událost se krčí kdesi za horizontem vnímání většiny místních obyvatel. A abychom nebyli nespravedliví, bezpochyby i mimo zorný úhel většiny Evropanů.
Za pár desítek let si budou někteří lidé (většině lidstva to bude samozřejmě jedno) klást otázku, jak mohli jejich předkové něco takového dopustit. Stejně jako si dnes někteří lámou hlavu nad tím, jak mohlo dojít ke genocidě asi 1,5 milionu Arménů za první světové války, jak mohlo být vyvražděno šest milionů Židů za druhé světové války nebo jak mohl svět přihlížet rwandské genocidě Tutsijů, při níž bylo před 22 lety zavražděno na milion lidí. I naši potomci se budou ptát, co jsme dělali, nebo spíš nedělali, když bylo v Sýrii zabito více než 280 tisíc mužů, žen i dětí. Jak jsme se chovali k těm téměř pěti milionům, kteří ze země uprchli, a co jsme udělali pro těch 6,6 milionu lidí, kteří v Sýrii sice zůstali, ale ztratili svůj domov. Jen tak mimochodem, souhrnem jde takřka o polovinu předválečné populace země.
Při pohledu na všechny zmíněné tragédie posledního století by se mohlo zdát, že historie jak kolovrátek přehrává stále stejnou píseň. To ale není přesné. „Historie se nikdy neopakuje, to jenom lidé jsou stále stejní,“řekl kdysi Voltaire a měl pravdu. Z nikoho z nás to ale ani v nejmenším nesnímá vinu. My všichni, kdo mlčíme a odvracíme tvář, jsme tou vinou umazaní od hlavy až k patě. Zvláště pak lidé volající po tom, aby se všem těm trpícím nepomáhalo, protože v každém z nich vidí potenciálního teroristu. Migranti jsou hrozbou pro naši civilizaci, tvrdí.
Teď budu zlý. Přijde mi, jako bychom všem těm lidem potichu vzkazovali: „Musíte umřít, abychom my mohli žít.“Přesně to samé řekl 8. srpna 1941 Obersturmbannführer Bruno Müller směrem k dvouleté židovské holčičce nedaleko Oděsy, než jí vystřelil mozeček z hlavy. Potom zastřelil i její matku. Ano, tohle přirovnání je „přes čáru“. My samozřejmě takové věty nevyslovujeme a nikoho nevraždíme. Nemáme přímou zodpovědnost za smrt lidí na Blízkém východě a ve vodách Středozemního moře. My jen otočíme hlavu a nedíváme se. Nevnímáme volání o pomoc. To ale neznamená, že pár kapek krve neupatlá i naše ruce. Tak si je před večeří pořádně vydrhněme. Ale pamatujme. Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.
I naši potomci se budou ptát, co jsme dělali, nebo spíš nedělali, když bylo v Sýrii zabito více než 280 tisíc mužů, žen i dětí. Jak jsme se chovali k těm téměř pěti milionům, kteří ze země uprchli, a co jsme udělali pro těch 6,6 milionu lidí, kteří v Sýrii zůstali, ale ztratili svůj domov.