Svobodné roky v galerii Behémót
Kprvním důležitým pražským galeriím devadesátých let patřil Behémót, nazvaný podle biblické obludy z knihy Job. Jejím zakladatelem se v roce 1991 stal podnikatel Karel Babíček, který se svou ženou vlastnil výstavní síň zaměřenou na šperk a módu. Jeho přítel Vladimír Merta spolu s Margitou Titlovou Ylovsky a několika dalšími umělci je přesvědčili, aby tento komorní prostor v ulici Elišky Krásnohorské na Starém Městě proměnili v galerii současného umění. Spojili se s teoretičkou Vlastou Čihákovou Noshiro, která se pak po dobu trvání galerie podílela na jejím programu. činnost galerie od začátku až do konce financoval.
Později se na kratší čas stal kurátorem čerstvě reformované Nové síně (spolu s teoretikem Jiřím Švestkou), která tehdy usilovala o kvalitní a smysluplný program. Některé ze „svých“umělců tu představil, zatímco Švestka sem přivedl zajímavé zahraniční osobnosti.
O kvalitě výstavní síně Behémót svědčí především skutečnost, že se nikdo z tohoto okruhu neztratil ani později, když po několika letech zanikla. Mnozí jsou zastoupeni v důležitých našich i zahraničních sbírkách a několik z nich má za sebou i úspěšnou pedagogickou dráhu na různých vysokých uměleckých školách (Akademie výtvarných umění v Praze, Fakulta výtvarných umění na Vysokém učení technickém v Brně, Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem…).
Hledání nových směrů
Margita Titlová Ylovsky na sebe upozornila již v závěru osmdesátých let rozměrnými kresbami spojenými s koláží, které přesně reflektovaly svou dobu. Její tvorba se rozvíjela i v oblasti objektů, instalací a experimentů s novými médii. Vladimír Merta přišel s kombinací klasických i netradičních výtvarných postupů. Josef Žáček se hluboce zamýšlel nad principy víry, nad energiemi působícími ve vesmíru i nad sociálními proměnami. Václav Stratil se stal jednou z nejvlivnějších osobností současného českého umění, dokáže originálně rozvíjet podněty vycházející z umění poválečné doby. Má také dar slovního vyjádření a své poznání dokázal srozumitelnou formou předávat studentům. Vladimír Kokolia dospěl k osobitému malířskému konceptu a již léta vede jeden ze dvou grafických ateliérů na pražské Akademii. Tam přešel poměrně nedávno i Martin Mainer, který převzal ateliér malby, když předtím působil na FAVU na brněnské technice. Petr Kvíčala vyšel z některých experimentů šedesátých let a dospěl k monumentálním řešením, v nichž využil svůj vyhraněný smysl pro ornament. Adriena Šimotová vždy dokázala nesmírně citlivě vyjádřit své pocity, nikdy se nepřizpůsobovala vnějším tlakům, a tak si vysloužila úctu svých vrstevníků i pozdějších generací. Také Karel Nepraš byl dávno vyhraněnou osobností, od počátku devadesátých let až do své smrti vedl sochařský ateliér na pražské Akademii, jemně usměrňoval vývoj svých studentů a sám stále dokázal živě reagovat na nové situace.
Prostředí Behémótu bylo velmi živé, na vernisážích probíhaly performance, vystupovali tu hudebníci (skupina Ženy), četlo se ze současné literatury. Dělaly se tu výstavy jednotlivcům, ale vznikaly tu i tematické projekty. Představovala se zde hlavně díla, která právě v ateliérech vznikala. Galerie se stala místem setkání, kde se objevovalo nejaktuálnější umění. Hodně se o ní psalo, její činnost měla značný ohlas.
Karel Babíček už dávno nemá „kamennou galerii“, která vydržela jen několik let a předčasně ukončila svou činnost, ale nadále sbírá umění a zajímá se i o tvorbu pozdějších generací. V práci teoretičky Vlasty Čihákové šlo o důležitou epizodu, ale pak ještě v následujícím období utvářela program významné výstavní síně Mánes a nyní již řadu let vede Galerii kritiků, sídlící v pražském paláci Adria. Galerie Behémót jednoznačně tvoří jeden ze základních kamenů české výtvarné scény období po skončení totalitního režimu, kdy už bylo konečně možné po mnoha letech svobodně představovat to nejkvalitnější z našeho umění bez ohledu na přízeň či nepřízeň politiků.