Svět umění bez skrupulí
Ředitel londýnského Muzea designu Deyan Sudjic byl osloven známým nakladatelstvím Penguin, aby napsal klasický slovník moderního designu. Výsledná kniha splňuje abecední uspořádání kapitol, jak říká podtitul Moderní svět od A–Z, ovšem více než slovníkem je mixem poznatků, zkušeností a osobní historie autora. Naštěstí.
Lze začít koncem: jde o knihu hodnou pozornosti z mnoha dobrých důvodů a předním z nich je sám autor. Kromě toho, že je ředitelem Muzea designu v Londýně, byl také šéfredaktorem časopisu Domus, jednoho z nejvýznamnějších periodik s globálním dopadem, a hlavním kurátorem Bienále architektury v Benátkách v roce 2002.
Deyan Sudjic je poučeným znalcem designu a architektury moderní doby a v této knize nevynechává známé události, a navíc vede čtenáře k méně známým skutečnostem o vzniku předmětů, které jsou běžnou součástí každodenního života řady lidí. A co je nanejvýš oceněníhodné, činí tak s typickým uštěpačným humorem.
Některé zásadní historické postavy si o úšklebek přímo říkají, nakonec Deyan Sudjic není první ani poslední, kdo se baví na účet Williama Morrise. Jeho role v hnutí Arts & Crafts je nezpochybnitelná, stejně jako rozporuplné úsilí požadovat revoluční změny společnosti a k tomu navrhovat překrásné tapety. V té samé kapitole K jako kritický design, ve které si utahuje z Williama Morrise, autor tvrdí, že sama před- Jde to i bez obrazů.
stava kritického designu je trochu perverzní. „Je to podobně nepravděpodobný koncept jako kritické stavební inženýrství nebo kritická stomatologie.“
Hlavní předností – kromě humoru – jsou břitké úsudky a odsudky autora. Když to uzná za vhodné, neváhá ukazovat na největší světové kulturní instituce, jako v případě Guggenheimovy nadace. I zde se Sudjic baví popisem podivných osobností spojených s historií této nadace a rázně kritizuje i její současnou praxi. „Guggenheimova nadace je výjimečně nevkusnou ukázkou muzejní samolibosti a přebujelého stavění monumentů, zároveň ale ilustruje, že uvedené vlastnosti se ve větší či menší míře podílejí na rozvoji každého muzea.“A dále dodává: „Jsou produktem neutuchajících vnitřních rozbrojů mezi členy dozorčích rad, řediteli a architekty, produktem rozpolceným soupeřícími impulzy, a to sbírat a předvádět se.“
Bylo by však chybou považovat knihu za jakési vyřizování účtů se světem umění, architektury a designu. Kritický náhled má základnu v dlouhé anglické tradici zdravého rozumu.
Většina hesel, od osobností jako Dieter Rams, Jan Kaplický či Ettore Sottsass přes hlavní témata (ornament, funkce) až po hlavní objekty moderny (auto, židle), je pojednána věcně a s jasně čitelným znalostním zázemím a vnitřním zaujetím. Zmíněnou osobní rovinu lze popsat i tak, že Deyan Sudjic je pevnou součástí toho, o čem píše.
Mnohem víc než Bauhaus
Název B jako Bauhaus je sice trochu matoucí, protože o Bauhausu toho v knize zase tolik není, nicméně to ani není podvod vůči čtenáři, protože Bauhaus je výjimečně vlivným jevem v dějinách moderního designu.
Více než co jiného knize schází ilustrace, ale na druhou stranu by ji to výrazně prodražilo, a navíc je tu snaha napravit absenci obrazové přílohy rozpustilou hrou s odlišnými podobami písma. Jak bylo řečeno, autor je zdravě kritický a jeho humor je správně nabroušený, a díky tomu lze snadno přehlédnout omyly překladu (např. Wilkinson Eyre není architekt jeden, nýbrž dva, Chris Wilkinson a Jim Eyre). Čtenáři se díky Deyanu Sudjicovi otevírají pohledy na podobu světa, kde každý předmět má svého tvůrce a svůj příběh. Celkově je kniha zábavná a chytrá.
Deyan Sudjic, B jako Bauhaus. Moderní svět od A–Z,