Kvůli nenávisti zemřelo před pěti lety 77 lidí
Kondolence, zvláště ty po útocích, které připravily o život desítky lidí, nemám příliš rád. Jsou nutné, čekají se, ale i proto často zůstávají diplomaticky obecné. Tím spíše ale právě dnes chci připomenout oběti vraha, který před pěti lety vyhodil do povětří dodávku před vládními budovami v Oslu a poté na letním táboře norské socialistické mládeže AUF postřílel šedesát devět lidí. Za pár hodin ten člověk zmařil sedmasedmdesát životů.
Důležité bylo, že policie vraha na ostrově Utoya zadržela. Z hrdiny, který neozbrojené mladé lidi vyrazil vraždit nadopovaný steroidy a energetickými nápoji, protože při zdravých smyslech by se ničeho takového neodvážil, se tak před soudem mohl stát neúspěšný slaboch, kterého mezi sebe nevzali ani sprejeři, mezi něž se snažil dostat, ani extremistická Pokroková strana, za kterou chtěl kandidovat, a který tak či onak uspěl jen jako lídr své skupiny v internetové bojové hře. I tam ho jeho spoluhráči z různých koutů světa měli za fanatika nectícího pravidla života mimo virtuální realitu počítačových příšer.
Jméno vraha není důležité. Důležité může být, že nebyl úspěšným autorem dokonalého bestselleru o islamizaci Evropy a bojovníkem obnoveného templářského hnutí, jak by se sám chtěl vidět, ale mnohem spíš prodavačem padělaných vysokoškolských diplomů, který z internetu nejen kradl texty pro svůj vlastní kvazipolitický pamflet, ale i návody na výrobu výbušniny, kterou použil proti sídlu norského premiéra.
Zmínku si zaslouží naopak lidé, kteří se stali jeho oběťmi. Podle vraha odsouzeného v norských podmínkách fakticky na doživotí, který trpí ve vězení tím, že nemůže být mediální hvězdou, to byli budoucí vůdci norské sociálně demokratické Strany práce. A možná i byli, zejména ovšem byli aktivními organizátory a účastníky veřejného života ve svých obcích a mladými lidmi, kteří mohli vyrůstat v otevřené společnosti, kterou jejich vrah nenáviděl.
Připomínka obětí z Utoye
Simon Sabo vstoupil do AUF ve třinácti letech, v šestnácti založil místní skupinu sociálně demokratické mládeže a ve stejném roce se stal i nejmladším delegátem celostátního sjezdu Strany práce. Odtamtud jsou i jeho fotky s tehdejším premiérem Jensem Stoltenbergem, které snadno najdete na internetu. Sportoval, pomáhal v uprchlickém táboře, účastnil se mezinárodních rozvojových projektů. Na Utoyi zemřel v osmnácti letech.
Bano Rašídová byla starší dcerou rodičů, kteří i s dětmi utekli z Iráku před válkou. Učila se oba norské dialekty, na oslavy národního svátku si pořídila norský kroj, aby zcela zapadla do společnosti, která jí dala budoucnost. Na letním táboře na Utoyi, kde několik dní pršelo, měla radost i z toho, že mohla norské expremiérce Gro Harlem Brundtlandové půjčit gumáky, aby na ostrově mohla chodit v suchu. I ona zemřela v osmnácti letech.
Jejich jména a jména všech dalších z Utoye a Osla jsou ta, která si máme dnes připomínat a která máme dávat za příklad i mládeži, která se má začít zajímat o politické dění. Ten zájem má být spojený s radostí, má být spojený se zájmem starších o mladší, má být spojený se vzděláváním v politice a postupným chápáním politiky jako nástroje na změnu světa. Ne vraždící šílenci, ale argumenty a politické rozhodování totiž určují podobu života, ve kterém máme a budeme v našem českém i našem evropském prostředí žít. Nejúspěšnější jsou v životě ti, kdo si svět kolem sebe dokážou přizpůsobit svým potřebám.
Oběti z Utoye si dnes zaslouží připomenutí, jako si zaslouží připomenutí cíle solidární pomoci, sociálního státu, o němž člověk ví, že mu v případě problémů pomůže, a možnosti svobodného rozhodování pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho víru, vyznání, národnost nebo jinou osobní charakteristiku. Právě svobodu, solidaritu a spravedlnost totiž vrah z Utoye nenáviděl a kvůli jeho nenávisti zemřelo sedmasedmdesát lidí, kterým se dnes sluší vzdát hold.
Autor byl v letech 2000–2002 předsedou Mladých sociálních demokratů