Zamítnutý a odmítnutý
Ve čtvrtečním vydání vyrobil autor Chlívku těžko pochopitelnou botu. S rozběhem pochválil i zkritizoval ústavní soudce, kteří zrušili znevýhodnění starobních penzistů s vysoce nadprůměrnými příjmy – jenže v celém textu od začátku až dokonce zaměnil zdanění důchodů se zdaněním veškerých příjmů (tedy nejen penze, ale i třeba výnosu z pronájmu, honorářů či případného platu). Na smyslu a sdělení textu to sice nemá přímý dopad, ale věřte autorovi, jenž si plete hrušku s jablkem. Čtenářům i ctihodným soudcům se hluboce omlouvám.
Dotyčný nález však stále stojí za pozornost. Plénum rozhodlo o zrušení zdanění veškerých příjmů nad hranicí 840 tisíc korun ročně takřka jednomyslně, jen jeden jediný soudce se zdržel: Jan Musil. Píše: „Jsem přesvědčen o tom, že napadené ustanovení (...) není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a že tudíž návrh skupiny 17 senátorů (...) měl být Ústavním soudem zamítnut, resp. odmítnut.“Zamítnut, nebo odmítnut? Obojí, jakkoli je to pro nás laiky matoucí.
Proti svým kolegům používá jejich vlastní slova, když připomíná, že „nalezení optimálního daňového zatížení patří typicky mezi tzv. politické otázky“a „úkol přetavit tento politický diskurz do podoby daňového zákonodárství spočívá na bedrech politické reprezentace, vzešlé z voleb. Kolbištěm, v němž se odehrává tento proces, je parlament.“
Stručně řečeno: Musil opakuje, že do daňových otázek se Ústavní soud má míchat jen výjimečně, protože tím se plete zákonodárcům do práce. Nad Ústavním soudem již není žádného opravného či regulujícího prvku, jenž by jej při rozpínavosti plácl přes prsty. Proto musí každý konstituční tribunál omezovat sám sebe – v daňových otázkách obzvláště. „Naprostou většinu otázek daňového zatížení nelze jednoznačně řešit podle právních kritérií, tyto otázky jsou ze své podstaty nejudikovatelné, soudně neřešitelné, vymykající se soudní kognici. Navíc ona veliká nespravedlnost ve zdanění platí jen pro zcela hypotetické příklady, kdy někdo jen nepatrně převýší onu hranici 840 tisíc korun. Pro vysoké příjmy pak žádnou zmiňovanou nerovnost v zacházení nelze nalézt. Návrh proto měli dle Musila kolegové zamítnout.
A co znamená ono odmítnutí? Podle disentujícího soudce neměl soud o paragrafu vůbec jednat. Návrh podalo 17 senátorů (což je minimální počet, aby se zákonem ÚS zabýval), přičemž ale sedm z nich onen zákon předtím schválilo! Přemysl Sobotka, Jiří Oberfalzer, Jaroslav Kubera, Pavel Eybert, Tomáš Grulich, Daniela Filipiová a Jan Horník si stěžují u Ústavního soudu na svůj vlastní zákon. Musil jim samozřejmě přiznává právo na změnu názoru, ale „jestliže poslanec nebo senátor po přijetí zákona změní svůj názor na přijatý zákon, měl by změnu prosazovat opět na parlamentní půdě“.
Přemysl Sobotka, Jiří Oberfalzer, Jaroslav Kubera, Pavel Eybert, Tomáš Grulich, Daniela Filipiová a Jan Horník si stěžují u Ústavního soudu na svůj vlastní zákon. Neměli by svou názorovou otočku řešit raději v parlamentu?