Pakt s ďáblem

Berlín mezi hodnotami a dohodou s Erdoganem

Německo je hegemonem EU. Na tom konstatování není nic hodnotícího – ani potlesk, ani pískot. Je to zkrátka holý fakt, neboť stát tak velký, hospodářsky výkonný a konkurenceschopný nemůže hegemonem nebýt. Prostě gravitační zákon. Ale i ambiciózní stát se musí s rolí hegemona teprve sžít. Nyní to ukazuje vztah k Turecku.

Společenské pnutí v Erdoganově Turecku se přenáší do tureckého mikrokosmu v EU – do Německa a Rakouska. Rakouský ministr zahraničí Kurz se obrátil na dotyčné občany, aby si vybrali, zda chtějí být Rakušany, nebo Turky. Podobně to vře v Německu. Soudíme-li podle toho, co tvrdí novináři či poslanci s tureckými jmény (šéf Zelených Cem Özdemir), od Erdogana by pes kůrku nevzal. Ale přijede-li sám Erdogan do Německa a vystoupí ve sportovní hale, sál třeští nadšením.

Je to týž problém, jaký má Francie či Belgie se „svými“Araby. Ale ten německý je zásadnější, neboť zasahuje vůdčí zemi EU. Loni Německo v roli hegemona prosadilo důraz na hodnoty (EU = „společenství hodnot“) a otevřené hranice. Pak v roli hegemona prosadilo dohodu s Tureckem, jež měla uchovat otevřené hodnoty, leč hranice přivřít – za slib bezvízového styku pro Turky. Ale teď je v kleštích. Němečtí politici všech stran chtějí jednání s Tureckem o přiblížení k EU přerušit.

Německo řeší otázku. Má hegemon umanutě lpět na hodnotách? Nebo má zohlednit strategické zájmy? Má v zájmu celé EU udržet „uprchlický pakt“s Tureckem i za cenu spolupráce s nepřijatelným Erdoganem? (Kdo hned říká ne, ať si vzpomene, jak účinná byla dohoda s ještě nepřijatelnějším Kaddáfím.) Nebo má hodit Turecko přes palubu a ochranu vnější hranice Schengenu nechat na Řecku? Zbyněk Petráček