Cítím se být občanským aktivistou
Říká bývalý rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer. Nesmíme ustat v přesvědčování občanů o nezbytnosti směřování na Západ
Povinností každého akademického pracovníka je být veřejně aktivní, tvrdí Libor Grubhoffer. „Nesmíme polevit v úsilí hájit svobodu a demokratické principy. Ostatně varující je vývoj událostí v Turecku, kde dochází k potlačování akademických svobod,“dodává vědec, jenž se nikdy nebál sporů s politiky. Sám ale mezi ně nechce.
Je to veliká změna. Najednou jsem měl o dost méně e-mailů, asi tak desetinu, ale spousta povinností z oblasti společenských aktivit a vědy mi zůstala. Mám nyní i více důvodů vracet se do Prahy, na jednání, na vědecké rady a budu působit jako člen rady Národního akreditačního úřadu pro biologické vědy, ekologii a chemii... A pokud jde o emoce, celé volební období se čtyřmi volbami, kdy jsem se zúčastnil těch prvních tří, bylo z emocionálního hlediska hodně vypjaté. Myslím, že to zanechalo silnou stopu v mé duši.
Martine, bylo to pro mne těžké zklamání. Ne snad že bych ve volbě nevyhrál – s tím se z podstaty věci musí počítat – ale nejhorší je zklamání z chování některých kolegů z akademické obce a hlavně z osobní zrady, což v konečném výsledku sehrálo hlavní roli.
V únoru, mezi třetí a čtvrtou volbou, jsem to vyhodnotil jako nejlepší řešení, a dohodl se s Tomášem Machulou, aby do toho šel místo mě. Nezastírám, že je to osoba mně blízká; nebyl však jediný, koho jsem oslovil, nicméně se toho chopil – a stal se rektorem.
Mám velikou radost, že se nám podařilo akreditovat první ryze technický obor, mechatroniku, společně s firmou Bosch a s ČVUT. K němuměl následovat další profesní obor biotechnologie v rámci mého konceptu rozvoje technologického vzdělávání na JČU... Doufám, že jednou z řady věcí, jež se za čtyři roky podařily, bylo výrazné vylepšení celkové nálady či atmosféry na univerzitě. Byl to i jeden z mých nehmotných programových bodů, aby si univerzita uvědomovala, že má v čele člověka, jehož může kdykoliv každý student, každý kolega a zaměstnanec oslovit či zaklepat na jeho dveře.
Fungovalo, obracela se na mě spousta studentů – a zpravidla tehdy, když nenacházeli pochopení na svých fakultách. Pozici rektora jsem vykonával tak trochu jako „univerzitní ombudsman“, který v momentě, kdy přestanou klapat věci na fakultách, musí nastoupit. Takový řešitel problémů. Samozřejmě v tak komplikovaném organismu, jakým je univerzita s jedenácti tisíci studenty a dvěma tisíci zaměstnanci, je to takřka na denním pořádku.
Věnoval jsem tomu maximum času a energie. Vlastně se to pro mne stalo smyslem života, neboť pozice rektora umožňuje docela dobře naplňovat oprávněná očekávání – prostě pomáhat lidem, být jim nablízku, aby věděli, že mají zastání. A také, že rozhodnutí vznikající na univerzitě jsou rozumná a nemusí mít strach z nevypočitatelného chování člověka v čele univerzity. Domnívám se, že ano. Často jsem svým oponentům odpovídal na jimi kla- Nikdy se nám nežilo lépe než teď,
dené otázky, jak se slučuje má „politická“aktivita s řízením univerzity a že se politika nemá tahat na univerzitu.
Na to jsem odpovídal jednoznačně: to samozřejmě platí pro stranickou politiku, nikoliv občanskou angažovanost. Naopak, je povinností každého akademického pracovníka být veřejně aktivní – v občanském slova smyslu – a dokonce to praví hned první paragraf vysokoškolského zákona. A že před tím akademici nesmějí utíkat, že je to naše povinnost... Víte, hodně se dnes hovoří o „rozdělené společnosti“, a akademické obce, bohužel, se podle mě nijak příliš neodlišují ve struktuře tohoto rozdělení proti zbytku naší společnosti. To je promě též jedna ze zkušeností z rektorských voleb.
Ano. Ale i z toho hlediska, řekněme, struktury názorů na fungující občanskou společnost, na věci veřejné, na politické názory. Trochu s překvapením jsem zjistil, že akademická obec je svou strukturou velice blízká celkové společnosti a že efekt univerzitního vzdělání se neprojevuje až tak silně, jak bych býval předpokládal. Jinými slovy: kdybychom uspořádali v akademickém senátu naší univerzitymodelovou volbu prezidenta naší země k lednu 2013, tak bychom se nejspíše nedočkali žádného jiného výsledku. Situace, kterou jsem cítil v době volební kampaně na JČU, tomu odpovídala.
Je to obrovské zklamání. Vlastně se stydím za chování těchto lidí, pokud se dopouštějí takovýchto věcí, jako že se jich dopouštějí a opakovaně... Jsem tím nesmírně zklamán a pohoršen.
( smích) O tom jsem ještě nepřemýšlel, ale letos zcela jistě nebudu opět na Hrad pozván, není k tomu už ani formální důvod, takže posla z Prahy neočekávám... Ale ten pro nás tak významný svátek si opět pěkně užiji. Vzpomínat určitě budu na solidaritu, jíž se nám s brněnským kolegou Mikulášem Bekem od ostatních rektorů dostalo.
Zcela určitě. To mohu jednoznačně potvrdit, protože je to i svědecky doložené v rozhovoru v loňském Respektu předsedou správní rady Jihočeské univerzity: a sice, že existuje zájem vrcholových představitelů kraje nemít nadále na škole Grubhoffera coby rektora.
Ne, rozhodně jsem se nevměšoval do rozvojových či investičních záležitostí kraje, nijak jsem nebránil rozvoji, ba naopak. Problém byl jen v tom, a souvisí to vlastně s tím Hradem, že se Zimola zúčastnil oné památné „schůzky zrádců“v Lánech. A já byl poté kontaktován médii, poté, co už se lež prolákla, jaký je můj názor. Tehdy jsem řekl, že když prokazatelně lhal, měl by odstoupit. Nečekal jsem rozhodně zlepšení našich vztahů... Ostatně ty doznaly hlavních trhlin už před tím setkáním v Lánech, a to když jsem podpořil studenty třeboňského gymnázia v protestech proti jmenování komunistky krajskou radní pro školství.
Nějak se to ode mne asi očekávalo, lidé se ptali. Myslím, že jsem je vcelku jasně přesvědčil, že ne, nechci. Nic se v tomto směru u mě nezměnilo. Na té regionální úrovni je problém, že lidi znáte. A bohužel i v těch politických uskupeních, která by mi byla třeba i sympatická – a dovedu si představit, že bych za ně mohl kandidovat –, nacházím osoby, jednotlivce, kteří jsou zdaleka nejenom pro mne zcela nepřijatelní. Nedovedu si tedy ani představit, že bych pak měl s nimi co do činění.
V příštích letech se chci ještě věnovat vědě, škole a hlavně studentům; v tom vidím smysl. Chci udělat vše pro to, abych nepotřeboval jít do politiky. Je fakt, že řada lidí mi říkala: „Libore, měl bys, když nepůjdeš, kdo tam asi půjde...“Rozumím tomu, ale zatím je pro mne prioritou zůstávat nadále tím nezávislým občanským aktivistou.
Cítím! Dostal jsem již pozvání na různé akce ve Zlíně, Praze, Plzni...
Naplňují se mé obavy z příklonu na Východ, nahrává tomu vystupování prezidenta v kombinaci s bobtnajícím populismem; to je neblahá skutečnost. To, co prožíváme, nás ale nesmí zastavit, nesmíme polevit v naší činnosti a v přesvědčování spoluobčanů o nezbytnosti
Je to tak. Ono i v té Británii, k níž vzhlížíme jako ke vzoru demokracie i vzdělanosti, se nakonec uplatní populismus hraničící s primitivismem – podobně jako je tomu u nás. O to je situace vážnější. A když se mne ptáte na nějaký nový přístup, jak tomu vzdorovat, tak bohužel recept nemám. Je to otázka složitosti demokratických principů; víme, že demokracie je obrovsky zranitelná. Nechci být fatalista – chci si zachovat optimismus a dobrou mysl – ale když si uvědomíme, že existuje jen do značné míry omezená historická paměť, a mezigenerační paměť je jen krátkého dosahu, tak se moc brzy zapomíná na válku, na socialismus, na totalitu... Naopak se ve společnosti objevuje nostalgie po vládě pevné ruky.
Nikdy se nám nežilo lépe než teď – alespoň v této části světa, přesto se z nějakého důvodu, vlastně zcela proti zdravému rozumu, projevuje neustálá nespokojenost, jakkoli pro ni vlastně nejsou důvody anebo jsou pramalé...
Přesně tak. To je nepochybně podstatou člověka, že nikdy nemůže být spokojen s dosažením kýženého stavu. Vždycky chce něco dalšího, nového, lepšího... A můžete dělat skoro i „zázraky“, třeba na nějaké regionální univerzitě, což je jen drobnost, ale lidé to vlastně ani nechtějí vidět či slyšet. A tak je tomu i ve velké politice, vidíme to v Evropě, ale třeba i teď před prezidentskými volbami v USA.
Ještě tomu stále nevěřím, jaké cti se mi od Arizonské univerzity v Tucsonu dostalo. Hlavně si ale vážím spolupráce, která trvá již od mého prvního pobytu tam, před skoro neuvěřitelnými 25 lety. Od té doby se nám daří prodlužovat společné projekty, výměny studentů a učitelů v rámci těsné spolupráce. A máte pravdu: bylo to na fotbalovém stadionu Arizona Wildcats s kapacitou více než 60 tisíc diváků; slavnostní promoce se v ten večer zúčastnilo asi 40 tisíc lidí. Symbolicky promovalo čtyři tisíce studentů a při té příležitosti byly předány i tři čestné doktoráty: úspěšnému byznysmenovi, americkému ministru zdravotnictví a mně.