Máme-li dva výklady, držme se lepšího
Co by tomu řekl tata,
hlavou, anebo nám rovnou řekli: ten váš táta teď už píše vopravdu bláboly, místo aby napsal těch novejch dva tisíce slov.
Zvláštní je, že na jeho psaní posledních let se upevňoval náš vztah k němu, a ačkoli on nevěřil v sílu slov a na své „silné texty“pohlížel stále nedůvěřivěji, byla právě v jeho posledních slovech zvláštní síla, ba pouto, které přetrvává, i když on už tu není fyzicky přítomen. Inu, jako bychom si ho až teď užívali a úplně mu rozuměli. (Když se ho nemusíme nijak obávat, že.)
Jeho odpovědi podle nás
Co by tomu či onomu náš tata řekl, ptáme se sami, a jeho odpovědi si pěkně představujeme podle svého, aniž bychom se báli, že on by také mohl napsat něco úpl- ně jiného, docela nepředstavitelného, co by nás mohlo štvát.
Například, co by řekl na vznik domobrany, jejíž příslušníci se ozbrojují krátkými palnými, obrannými zbraněmi i dlouhými, útočnými puškami, tedy na jev militarizující se společnosti, což nedávno docela zevrubně popsaly právě LN. Já si představuji, jak by napsal jeho mistrovskou zkratkou, vybroušenou Posledními slovy, že tito domobranci ani tak nechtějí nic a nikoho bránit, jako spíše pálit, střílet. Povětšině už i v době míru vědí koho, jen čekají na vhodnou příležitost. A lidé, kteří mají zbraň, jsou v určitých situacích velice zvýhodněni před těmi, kdo ji nemají. Té výhody zajisté chtějí někdy využít, jinak by tu zbraň ani nemuseli mít. Možná si to dokonce chtějí – jak se dneska říká – vy- chutnat. My, co jsme ještě absolvovali základní vojenskou službu, si to docela umíme představit, neboť víme, jaká paka na vojně také byla. Například vojín Vožniak měl pomyslně pořád někoho na mušce, snad i když seděl na záchodě. Němce a cikány tak střílel na potkání. Kdy se takoví vynoří čili kdo vytvoří dostatečnou záminku… Žádná domobrana by neměla být, protože proč… Napsal by (pochopitelně mnohem lépe!) tata, jak si útěšně představuji.
Avšak napsal by to? Co když… Co když jaksi naopak. Řád, pořádek a spravedlnost – to bývalo jeho časté téma. Například v Posledním slově Zákon skomírá z 16. března 2004: „Skomírá a slábne, protože se ničím neživí. Opírá se už jen o zákoník a pomalé, často neúčinné soudy. (…) Ně- kdy by někdo měl při krádeži na hřbitově spadnout do díry, zlámat si hnáty, dostat infarkt. Měla by po něm hrábnout smrt, aby se v něm obnovil zdravý vztah ke hřbitovu a k mrtvým. To se dá zařídit, škoda že nejsem mladý.“
Úvaha, kterou už nenapíše
Ovšem, i tu poslední větu musíme číst jako literární nadsázku, nikoli návod. Přesto je v tom výzva, abychom byli silní a zavedli ve společnosti pořádek a slušnost, jaká ještě tu a tam na Valašsku v nějakých chalupách i panuje. Mohla by se k tomu snad hodit naše domobrana? Nemají-li sílu nejen naše slova, ale ani zákony a soudy, pak něco tu sílu mít musí… – Té úvahy bych se obával. Dříve.
Nyní už ne. Nejen proto, že ji nenapíše a nenapíše. Hlavně: po- kročil dál (a myslí si už něco jiného asi). Poslední slovo Psáno v nemocnici (z 10. června 2014): (…) „I já byl přece chlapec, který si dělal luk a šípy. Hrávali jsme si na boj. Pak jsem byl na vojně, poznal všecky zbraně, střílel z nich. Byl jsem miřičem protitankového kanonu. Ovšem nepřišlo mi na mysl, že bych těch zbraní měl někdy užít. Byla to jenom povinná hra. Teď se mi jen z obrázků zbraní dělá špatně. Hnusí se mi armáda, vojáci, nemůžu ani hledět na reportáže z nějaké války. Vůbec, cítím neznámou hrůzu, když se má zase za něco někde bojovat: oni prostě jen rádi střílí lidi!“
Už déle než rok absentuje na stránkách LN autor, o němž se po revoluci psalo jako o nejvlivnějším žijícím českém spisovateli. Jeho fejetony, které vycházely právě na stránkách tohoto listu, bývaly ozdobou samizdatové literatury a zůstaly vyhledávanými texty i v době svobody. Ludvík Vaculík dokázal provokovat i inspirovat. Co by si myslel o událostech posledních měsíců? Na svého „tatu“si v den jeho nedožitých devadesátin vzpomíná syn Ondřej. Žádná domobrana by neměla být, protože proč… Napsal by (pochopitelně mnohem lépe!) tata, jak si útěšně představuji. Avšak napsal by to?
To je, podle mého, také odpověď na „domobranu“. Rozhodně se vracel k tomu, z čeho vycházel, už když psal těch 2000 slov. V té době byl velmi ovlivněn Mahátmou Gándhím, což je na tom textu i poznat: Svá práva hájit nenásilně, nebojácně a hrdě – vždy a za všech okolností.
O imigrantech nemluvě. Čím byl starší, pořád víc věděl, domnívám se, podle apoštola Pavla, že s láskou máme přijímat i ty, kdo přicházejí odjinud a pamatovat na ty, kdo trpí, vždyť i nás může potkat utrpení. – Omluvám se, to už si z něj dělám svého tatínka, jak bych ho chtěl i dále mít. Což je ale osobní vztah, nikoli politikum. Takhle když už nežije, je pro mě ještě mnohem lepší, než když žil – jsme si mnohem blíž!
Současné poměry jsou bohužel založeny více na nedůvěře než na důvěře. Většina z nás tím dosti trpí. Proti tomu mám od taty jedno ponaučení: Máme-li pro určité věci a jevy dva možné výklady, jeden dobrý a druhý špatný, držme se toho dobrého, protože bývá blíže pravdy. – Někdy je to sice poněkud těžké, ale vskutku nám to může více prospět než uškodit. Zvláště dneska.