Může být EU jako národní státy?

Evropské občanství nezačalo být považováno za jediné odpovídající řešení identitární paniky, kterou vyvolala globalizace

úvaha jednoho významného českého komentátora: „Správná otázka pro českého prezidenta proto nezní, co udělá pro to, aby se Němci nemohli roztahovat v českém prostoru, ale co udělá pro to, aby se Němci a Francouzimuseli o prostor v Evropě dělit s Američany, co uděláte pro to, abychom tu s Němci nezůstali sami. Odpověď je jasná: podepíšete (Dopis osmi) jako Václav Havel, který připomíná Američanům, že mají v Evropě i bezvýhradné spojence.“(Daniel Kaiser v LN) Takový postoj nedůvěry k evropským sousedům je v neřešitelném rozporu s ideou role EU v mezinárodní politice.

Vzpoury nadstavby

Druhou okolností, jež vysvětluje nárůst nepopularity EU u Evropanů, je fakt, že Maastrichtskou dohodou začalo přebudovávání EU podle marxistické formule, podle níž kulturní nadstavba se musí přizpůsobit materiální základně, společenské vědomí ekonomickým podmínkám.

Evropská komise (EK) jako osvícený „předvoj evropských národů“mění mate- riální základnu – například zavádí společnou měnu bez referend a proti názoru ekonomů – a předpokládá, že této materiální základně se vědomí většiny musí přizpůsobit. Je to mylná vize, nadstavba není poslušný a jednotný příjemce „změn základny“, naopak má mnoho forem a vlastní rytmy, a pokud změny základny nezískají legitimnost v argumentující komunikaci ve veřejném prostoru, často a úspěšně se proti nim nadstavba bouří.

Političtí sociologové Gabriel Almond a Sidney Verba popsali v knize The Civic Culture (Občanská kultura) z roku 1960 klíčovou roli politické kultury v demokracii. Od té doby se v různých podobách vrací otázka, jaké společenské vědomí vyžadují demokratické instituce, za jakých kulturních podmínek efektivně fungují.

Mnoho empirických výzkumů ukázalo, že demokratické instituce fungují efektivně jen ve společnostech, ve kterých existuje dostatek sociálního kapitálu, jako je důvěra k druhým, angažovanost v obraně veřejných statků nebo obecně sdílená „kooperativní kultura“. Znamená to, že efektivní fungování institucí závisí na legitimnosti, kterou jim připisuje společenské vědomí, ta přehlížená „pouhá nadstavba“.

Socialismus zkrachoval, protože diktatura jedné strany převrátila poměr mezi společenským vědomím a politickými in- stitucemi – demokratická legitimnost socialistických institucí přijde sama sebou, „potom až“bude pod diktaturou proletariátu dobudována „materiální základna“socialismu, věřili koryfejové marxismu.

Rozhodující poučení z neúspěšného pokusu o řešení „krize socialismu“v šedesátých letech a pak z jeho demontáže krátkou cestou v letech devadesátých bychom mohli shrnout v tezi, že „demokratická legitimnost institucí je hlavní dlouhodobou podmínkou jejich efektivity“. Bojím se, že pokusy o řešení krize „evropského projektu“technokratickou diktaturou EK zkrachují z podobných důvodů jako socialismus – na deficit legitimnosti evropských institucí.

jako identitotvorné instituce je nejnebezpečnějším aspektem současné krize její autority. Přistoupení postkomunistických zemí navíc ukázalo zastaralost učebního programu staré Evropy. Ten se ale nepodařilo aktualizovat, a proto loajalita občanů k EU začala upadat. Otázkou je, za jakých podmínek by mohla být Unie školou demokracie ve 3. tisíciletí.

Nárůst heterogennosti

Třetí okolností je fakt, že evropské občanství nezačalo být vnímáno jako jediné odpovídající řešení identitární paniky, kterou globalizace vyvolala; naopak, EU je vnímána spíše jako identitu ohrožující instituce než odpověď na identitární krizi. V konfrontaci s masovou imigrací kulturních cizinců se evropská identita zdá příliš abstraktní, proto obrat k „evropským kořenům“, ke křesťanství jako „naší“tradici, k etnické identitě, dokonce k neorasismu. Má to své hluboké důvody.

V roce 1976 formuloval německý právní filozof Ernst-Wolfgang Böckenförde tezi, již jsme si zvykli nazývat Böckenförde-diktum: „Liberální, sekularizovaný stát může fungovat jen díky podmínkám, které sám neumí nastolit. Svoboda, kterou chce svým občanům zaručit, musí být totiž zevnitř regulována morálním kódem jednotlivců a homogenností společnosti, kdyby se ale stát sám pokusil tyto regulující síly nastolit prostředky státní moci a autoritativních morálních příkazů, stal by se státem totalitním.“

Prudký nárůst heterogennosti společnosti ve věku ekonomické globalizace, rychlá fragmentace všech společenských celků do potenciálních ghett a relativizace etických kódů jednotlivců – zejména elit – vyvolávají strach, že podmínky liberálního státu, které stát sám nastolit neumí, budou zničeny.

A strach vyvolává poptávku po silném identitárním „leadership“a neliberální demokracii různých druhů, které všechny označujeme bezobsažnou formulkou „populismus“. Řekl bych, že slabost Evropské unie jako identitotvorné instituce je nejnebezpečnějším aspektem současné krize autority EU.

Pedagogická funkce

V románu Muž bez vlastností Roberta Musila říká hrabě Leinsdorf, že Kakánie, mnohonárodní střední Evropu sjednocující rakousko-uherská říše, existuje, i když pro ni ještě není žádné správné pojmenování a kakánský lid je třeba teprve vynalézt a vytvořit. Jeho heslem bylo, že „kdo nechodí do školy, je záškolákem, ale škola že zůstává školou, i když do ní nikdo nechodí“. Paralelní akce, velkolepá oslava 70 let panování Františka Josefa, měla být oslavou pedagogického poslání Rakousko-Uherska.

Musil postihl rozhodující rys moderních států – jejich pedagogickou funkci. Každý úspěšný moderní stát je školou, v níž si stát vychovává svůj národ, nikoli naopak. Americký federální stát vychoval americký národ, francouzský centralismus národ francouzský, britský konstitucionalismus Brity, italská republika, zrozená z boje proti fašismu, nakonec udělala z mas svých komunistů a postfašistů demokraty, i když nepříliš vzorné.

Moderní národní stát byl školou, která dělala z etnicky různorodých obyvatel určitých území jeden politický národ, občany jednoho státu. V této škole se řešily čtyři úkoly.

Demokratické instituce fungují efektivně jen ve společnostech, v nichž je dost sociálního kapitálu. Závisí na legitimnosti, již jim přisuzuje společenské vědomí, ona přehlížená „pouhá nadstavba“.