Může být EU jako národní státy?
Za druhé, zavedení eura většinou bez referend, v rozporu s většinovým veřejným míněním v Německu a také v rozporu s ekonomickými zákonitostmi. Euro je politická měna, její fungování je zcela závislé na politické vůli ji podporovat, dlouhodobě ale jednotná měna bez (federálního) státumožná není. Motivem zavedení eura byl strach ze sjednoceného Německa, mělo být pojistkou proti tendenci k hegemonizaci EU ekonomicky nejmocnějším evropským státem. Jako všechno, co se dělá ze strachu, se ale zavedení eura obrátilo ve svůj opak – nástroj německé hegemonie v Evropě. ního programu alespoň těchto pět nových učebních předmětů. Prvním by měla být historická zodpovědnost Evropy za třetí svět. Humanitární katastrofy třetího světa a následné vlny uprchlíků jsou dědictvím evropského kolonialismu a studené války, která se vedla právě tam a jež proměnila proces dekolonizace v sérii krvavých frašek.
Odklizení toxických skládek studené války se nestalo po konci bipolárního světa prioritou Západu, Evropané se nenaučili vnímat například holocaust Židů jako epizodu v dějinách evropské imperiální modernosti, jak chtěli političtí filozofové Hannah Arendtová (1906–1975) nebo Zygmunt Baumann. Má Evropská unie povinnost být vstřícná k uprchlíkům z třetího světa v rámci odčinění své historické viny za kolonialismus a za lžidekolonizaci? A jakou míru integrace imigrantů do národních států může Evropská unie po nich legitimně vyžadovat na historickém pozadí krutě vynucené asimilace domorodců v evropských koloniálních říších?
Druhým učebním předmětem by měl být multilateralismus vmezinárodní politice, pojímaný jako jediné legitimní řešení konce bipolarismu. Multipolarismus, mnohostranná governance světa, jíž by EU měla být hlavním promotorem, není pro nás Evropany jen technickým aspektem mezinárodní politiky, ale základním předpokladem racionality v (mezinárodní) politice – každý unipolarismus je třeba pojednat jako příznak iracionální a démonické vůle k moci.
Otevřené společnosti
Třetím učebním předmětem v nové škole evropského sjednocování by měla být teorie a historie „otevřených společností“. Pojem „otevřená společnost“má pro nás Evropany hlubší smysl než třeba pro Američany, neznamená pro nás jen volný trh, dělbu moci a svobodný veřejný prostor, ale také přístup k vlastní historicitě, ke způsobu, kterým společnost „sama sebe produkuje v procesu symbolické interakce“, jak se říká v sociologickém žargonu.
V evropském pojetí patří k otevřenosti i to, co jsme nazvali „hermeneutická kompetence“– umění interpretovat lidské jednání jako odpovědi na otázky, které nejsou jednajícímu člověku zřejmé, musí je objevit interpretací svých předsudků, které se ale interpretaci brání, chtějí zůstat skryté. Rozumět sobě i druhým se my Evropané učíme v setkání s uměleckým dílem, které v evropském veřejném prostoru hraje výjimečně velkou roli – v něm se ustavuje kritický vztah k historickému kontextu vlastního jednání, ta slavná „evropská subjektivita“.
Čtvrtým učebním předmětem v evropské škole musí být sociální práva pojatá jako předpoklad plného občanství demokratického státu – na rozdíl od americké společnosti, kde privatizované zdravotnictví pohlcuje 14 procent HDP, ale navzdory tomu jsou desítky milionů lidí bez lékařského pojištění. Sociální práva patří neoddělitelně k evropskému pojetí demokracie, boj o globální konkurenceschopnost nutí evropské státy je silně omezovat. Lze smířit evropské pojetí sociálních práv s globalizací?
Pátým učebním předmětem by měla být „biofilní kultura“, jak to nazývá filozof Josef Šmajs. Ekonomický růst je hrozbou pro lidské společnosti na planetě Zemi, pokud není podřízen nějakému kulturnímu modelu, v němž příroda není nepřítel, kterého je třeba si podmanit a zapojit do růstu HDP, ale veřejným statkem v nejradikálnějším smyslu. Jsme ještě schopni vytěžit z dialogu, který my Evropané vedeme s historickými tradicemi lidstva, kulturní model, v jehož rámci by ekonomický růst měl lidský smysl?
Nechuť k demokracii
Ukázalo se, že většina postkomunistických zemí považuje prohloubení evropské integrace za ohrožení své „nesamozřejmé“svrchovanosti. Představuje pro ně vývoj směrem k federalizaci, již odmítají. Ekonomický růst je hrozbou, pokud není podřízen nějakému kulturnímu modelu. Jsme ještě my Evropané schopní vytěžit z dialogu s historickými tradicemi lidstva kulturní model, v jehož rámci by ekonomický růst měl lidský smysl?
Středoevropská kultura byla v osmdesátých letech velkou euroamerickou intelektuální módou, ale na jejím módním vyobrazení byla zamalována odvrácená strana staré monarchie – její archaická sociální struktura, klerikalismus a panský paternalismus místo demokracie.
Rakousko-Uhersko byl stát postavený na hegemonii šlechty, církve, byrokracie, armády a úzkých finančních elit. Tyto klečící, stojící, sedící a počítající armády (kněží, vojáků, úředníků a bankéřů) byly „nadnárodní“, pohrdaly demokracií, ale vyznávaly „právní a morální řád“jako svého druhu náboženství – deficit demokratické legitimnosti chtěly překonat kompetentností státních úředníků, vznešenou uměřeností elit a obecnou úctou k legalitě a dobrým mravům.
Nechutí k demokracii jako „politické politice“pragmatických kompromisů mezi nositeli různých zájmů se nakazili i středoevropští intelektuálové a umělci, kteří přejali panské pohrdání svobodným tiskem a masovou demokracií. („Parlamentarismus je kasernování politické prostituce“a „žurnalismus (…) hubí duchovní vnímavost potomstva,“napsal například Ferdinandem Peroutkou obdivovaný Karl Kraus.) I v současném Česku jsou intelektuálové ve své většině zdravými nositeli bacilu pohrdání „politickou politikou“.
Franz Werfel napsal, že Rakousko-Uhersko nebylo melting pot, tavicí pánví, v níž by se národy v překotném rytmu průmyslového věku přetavovaly v novou jednotnou hmotu – bylo spíše humusem, do něhož národy měly padat pomalu jako tlející podzimní listí. Místo dlouhého podzimu středoevropských národů přišla v roce 1914 krutá zima a pak krátké hlučné „jaro malých národů“.
Stará monarchie se rozpadla do heterogenních nehistorických útvarů, v nichž se menšiny cítily smrtelně ohroženy přítomností „pokrevně“cizích elementů a pro které byly hrozbou i sousední státy. Prudce v nich rostla poptávka po vůdcích bojujících za ustavení „antipolitické“, cizími elementy neznečištěné pospolitosti pravdy a krve. A s poptávkou roste nabídka, antipolitičtí vůdci přispěchali.
Tři bludy střední Evropy
Demokracii v nesamozřejmých státech střední Evropy ohrožují tři staré bludy převlečené do nových kostýmů. Za prvé, stále se vracející bludná víra, že spása přijde z nějakého neznečištěného vnějšku politiky, že politikou nezkažený hrdina ve službách „vyšších než politických“hodnot nastolí „pravdu a lásku“.
Za druhé, etnická, nikoli politická definice národa. Národ jako uzavřená pokrevní pospolitost sobě si navzájem (jazykově, kulturně, rasově) podobných, kterou je třeba bránit před „příliš“otevřenou a „příliš“rozpornou občanskou společností „sobě si nepodobných“– imigranti a přistěhovalci ohrožují národní identitu, i když respektují ústavu a umějí česky!
Třetím bludem je pohrdání intelektuálních elit masovou kulturou, v níž jejich elitářské cítění nedokáže vidět než „ohrožení vyšších kulturních hodnot“. Tato kontrapozice elitní „kultury na stupínku“a zpotvořené masové „kultury pod stupínkem“, o níž elity na stupínku mluví s pohrdáním, vede k oslabení demokratické politické kultury.
Oba póly tohoto napětí si totiž snadno zdůvodní neliberální demokracii – jedni proto, že těm na stupínku nerozumějí, mají je za parazity veřejných rozpočtů, dotované žvanily, a druzí proto, že těmi prvními pohrdají jako manipulovanými hlupáky, kteří si vždy zvolí špatně své vůdce. Vzájemná prostupnost vyšší a nižší kultury ve veřejném prostoru je nejdůležitější podmínkou rozvoje demokratické politické kultury.
Autorem upravený projev na semináři k oslavám Dne Evropy